Jsem rak a z duše nenávidím změny. Prostě raci to tak mívají.

        Bylo jaro, vlahý vzduch proudil otevřeným oknem do pokoje a já se zavřenýma očima poslouchal štěbetání ptactva na naší zahrádce.

„Příští sobotu vymaluješ a přestavíme nábytek. Máme to tu už pět let stejné,“ ozvala se pojednou manželka. I manželky to tak někdy mívají.

Otevřel jsem oči a podíval se na ženu. Její tvář naznačovala, že to myslí smrtelně vážně.

Kývnul jsem hlavou a opět zavřel oči. „Víš, že jsme to už řešili. Na druhé straně není zásuvka a anténní vývod na televizi,“ snažil jsem se argumentovat.

„Tak natáhneš prodlužovák,“ vyřešila problém žena.

„A sedačka na druhé straně bude zasahovat do dveří,“ našel jsem další argument.

„Tak vyhodíme tu knihovnu a posuneme sedačku,“ snažila se oponovat manželka.

Mlčel jsem. Druhý den jsem udělal výkres pokoje na čtverečkovaný papír a vystříhal nábytek v měřítku. Ať jsem dělal, co jsem dělal, přestavět pokoj se mi nedařilo. Večer jsem ukázal můj výtvor ženě. „Nech mne chvilku přemýšlet,“ řekla a dál sledovala televizní seriál. Ráno jsem našel na lednici vzkaz, že to i tak přestavíme.

      V pátek večer jsme vystěhovali, co se dalo, a zbytek jsme postavili doprostřed pokoje. V sobotu ráno jsem začal malovat. Odpoledne došla manželka pro souseda a vysvětlila mu, že potřebuji pomoc přestěhovat nábytek v pokoji. „Začněte obývací stěnou,“ snažila se radit žena. Postupně jsme sestavili stěnu a ta byla bohužel tak dlouhá, že bránila otvírání balkonových dveří. A tak jsme ji rozebrali, přeskupili a znovu sestavili. Ani tak se projít na balkon nedařilo. Pak jsme knihovnu postavili na stěnu směrem k chodbě a projít na balkon se tedy dalo. Ale zase o pár centimetrů zasahovala do dveří z chodby. Pak jsme vyhodili jednu skříňku a posunuli sedačku. Nyní se opravdu vše do obýváku vešlo, ale sedačka nebyla kolmo k televizi, což se ženě nelíbilo.

      Večer u nás nebyl klidný. Manželka nervózně přecházela po bytě. Televize nehrála, protože nám chyběl ten prodlužovák a kabel od antény. „Věděl jsi to skoro týden dopředu a stejně jsi ten kabel nedokázal koupit,“ řekla trochu podrážděně žena.  „A stejně to musíme zítra přestavět, protože se nebudu dívat na televizi šikmo,“ uznala nakonec.

      V neděli ráno přivedla souseda a vymyslela nový postup. „Sedačku posuneme k oknu a skříňku dáme vedle ní, rozebereme sestavu a skříňku pod televizi přesuneme vedle knihovny.“ Tím my, myslela mne a souseda Pepu. Ten se po mne tak nějak smutně podíval a pokrčil rameny. Ve tři hodiny odpoledne, se přišla podívat sousedka Jana s bábovkou v ruce. „Jé dyk se vám to sem nevejde. Proč neprohodíte sedačku s obývací stěnou. Tahle stěna u kuchyně je přeci jen delší.“ Podíval jsem se na manželku, a když se naše pohledy střetly, bylo to něco jako: „To ti teda nedaruju!“

     Postupně jsme vše vrátili na své místo a kupodivu se vešla i skříňka. Když Jana odešla, šel jsem s Pepou zapojit televizi a dodělat drobné úpravy. Žena přišla do obýváku a rozhlížela se kolem. „Nemysli si, že tím to skončilo. Na podzim koupíme novou sedačku a jinou stěnu a přestavíme to.“ Sledovala, co tomu budu říkat. „Tak jo Maruš, s jinou sedačkou a jinou stěnou to bude hračka.“ Udiveně se na mě podívala.

      Začala hrát telka a právě běžel seriál „Ulice“. Žena se usadila na sedačku a upřeně sledovala obrazovku. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale mávla rukou, abych nerušil.

     Sedli jsme si s Pepou v kuchyni a otevřeli si pivo. „Divím se, že jsi neprotestoval,“ začal se vyptávat. „Nová stěna a nová sedačka, to bude docela rána, né.“ „Nebude,“ odpověděl jsem potichu, aby mne žena neslyšela. „Jak chodí dcera na tu školu o cestovním ruchu, tak chce jet na poznávací zájezd do Francie a chce, aby máma jela s ní. Ta jí samozřejmě nedokáže odmítnout. No a ten zájezd na čtrnáct dní pro dvě osoby… Jak počítám, tak počítám, na tu stěnu a sedačku jí prostě nemůžou zbýt peníze.“ Pepa se na mne podíval, pozvedl obočí a potřásl mi rukou. „Teda pane domácí, voni jsou hlava,“ znalecky ohodnotil sled mých myšlenek a otevřel další pivo.