Byla středa někdy koncem listopadu. Venku ležela sněhová pokrývka v této roční době nezvykle velká. Pospíchal jsem z chaty do práce a pojednou mi pod kola vběhnul jelen. Na poslední chvíli se mi podařilo strhnout auto do příkopu. Ozvala se ohromná rána a můj přemrzlý Trabant se proměnil v hromadu zelených škrabek na okna. Jelen se na mne udiveně podíval a pomalu a důstojně odešel do hlubokého lesa.  Možná, že trochu kulhal, ale to bylo jediné jeho zranění. Ihned za mnou zastavil řidič Škodovky. Prohlédl zdemolované auto a nabídl mi, že mne sveze do města. „To jste měl ale kliku, co,“ začal náš rozhovor, „někdo tam nahoře vás musí mít rád.“ „Kdyby mne měl rád, tak řekl tomu jelenovi, ať chvilku počká,“ odvětil jsem. „No když to vidíte takhle, ale také jste mohl být mrtvý, když vidím to auto,“ dodal kolega řidič a pokrčil rameny. Ani jsem o tom dál nepřemýšlel, protože vydání za opravu auta zrovna před vánoci mne docela rozhodilo.

    Byl krásný teplý červen o rok později. Byli jsme se ženou na chalupě a já jsem sekal trávu. Začalo se zatahovat a vypadalo to na déšť, ale chtěl jsem práci dodělat. Zbývalo mi tak dva krát deset metrů, když vedle mne do břízy uhodil blesk. Ze stromu přeskočil na sekačku a po kabelu k nám do chaty, kde to vyrazilo pojistky. Mne to odhodilo a na chvilku jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, nakláněl se ke mně soused. „Teda chlape, to byla ale šupa. Měl jste nevídané štěstí, stáli u vás všichni svatí.“ Brnělo mne celé tělo a hučelo mi v hlavě. Trochu jsem měl popálené dlaně, ale jinak jsem se cítil docela dobře. Pro jistotu mne žena odvezla do nemocnice, ale lékař usoudil, že se mi nic vážného nestalo a propustil mne domů. Ten večer jsme to se sousedem řádně zapili.

Únor roku dva tisíce šest. Od časného rána jsem vyklízel sklepy z domu, kde jsem dříve bydlel na Arbesově náměstí. Je to asi měsíc co jsem se přestěhoval na sídliště do Stodůlek do krásného nového bytu. Sklepní okno bylo poměrně malé a tak tu bylo šero. Kolem půl desáté, zrovna když jsem stál venku u auta, došlo k výbuchu. Tlaková vlna mne odhodila a cihly a kusy zdiva zasypaly mne i auto. Ztratil jsem vědomí. Probral jsem se, když mne záchranáři vytáhli z trosek. Krom tržné rány na hlavě, velké boule a mnoha modřin mi v podstatě nic nebylo. „Měl jste štěstí, pane,“ začal záchranář, „další dva to nepřežili. Asi nad vámi drží někdo ochrannou ruku. Když jsem viděl tu hromadu sutě, myslel jsem, že to máte za sebou.“ Přesto mne ale odvezli na vyšetření do nemocnice a domů jsem přijel až večer. Žena to už věděla. „Ten tvůj anděl strážnej, má ale s tebou šichtu, pěkně ho zaměstnáváš,“ řekla manželka, „ za ty poslední dva roky tě ochránil už několikrát, měl bys mu poděkovat.“  Modlit se sice neumím, ale pro jistotu jsem mu poděkoval. A vlastně mu děkuji každé ráno. Člověk nikdy neví.

Zpráva z tisku:   Záchranáři na roh Preslovy a Kořenského ulice vyjížděli krátce po půl desáté. "Bylo nám to nahlášeno v 9:31," řekla iDNES mluvčí pražské záchranky Simona Cigánková.

Z trosek restaurace hasiči vytáhli dva těžce zraněné a dva s lehčími zraněními. Zdravotníci je převezli do nemocnice. "Osmapadesátiletý muž utrpěl vážná poranění hlavy a mnohočetná zranění. V kritickém stavu jsme ho převezli do nemocnice v Motole," potvrdila iDNES dopoledne mluvčí pražské záchranné služby.

Muž večer svůj boj se zraněními prohrál. "Měl závažná poranění celého těla, která nebyla slučitelná se životem," potvrdila iDNES mluvčí motolské nemocnice Eva Jurinová. Podle svědků šlo o náhodného kolemjdoucího, kterého zřejmě zasáhla letící cihla. Druhý zraněný, 35letý muž, utrpěl rovněž zranění hlavy. Lékaři ho odvezli do Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Zdravotníci odvezli do Motola i 14letou dívku, která se nadýchala zplodin. "V jejím případě nelze hovořit o vážných zraněních. Je tady spíše na pozorování," dodala Simona Cigánková.