Páteční večer je jako dort s překvapením. Netrpělivě čekáme celý týden, až jej někdo rozkrojí, abychom jej mohli ochutnat.  V tomto případě jsem se těšil na rande s takovou zvláštní černovláskou. Byla milá, byla docela hezká, jen byla něčím velice zvláštní.  Potkal jsem jí v noci u zastávky tramvaje číslo 24, hned u stadionu Bohemians.  Pršelo a stála tam úplně sama, tak jsem jí nabídl, ať se schová ke mně pod deštník. Chvilku jsme stáli mlčky a tak jsem se zeptal, co dělá v těchto končinách takhle pozdě v noci. Podívala se na mne tak trochu nedůvěřivě a pak řekla jen: „ Někdo žije ve dne a já žiji prostě v noci. Ve dne chodím ven, jen když opravdu musím.“ Bylo to takové zvláštní. „A co práce?“ zeptal jsem se. „No dělám stále jen noční jako sestra v nemocnici v Obloukové a proč se tak vyptáváte.“ „Jsem jen zvědavý, promiňte.“  Za malou chvilku přijela tramvaj a tak jsme nastoupili. Byla hezká, i když byla zmoklá a z vlnitých vlasů jí stále ještě kapala voda. Projeli jsme Křesomyslovou kolem Botiče, Jaromírovou a ulicí Na Slupi. U botanické zahrady mi řekla, že bude za chvilku doma a  jestli se chci někdy sejít, tak že v pátek kolem desáté večer tady Na Moráni.  Než jsem stačil cokoli říci, vystoupila z tramvaje, ještě jsem zahlédl zvednutou ruku na pozdrav a byla pryč.

       A pak přišel pátek, ten pátek s velkým „P“, kdy jsme se měli sejít. Stál jsem na rohu Karlova náměstí u stanice Moráň a byl nějak divně vzrušený. Takovýchto setkání jsem zažil již několik, ale dnes mi bilo srdce a cítil jsem tep ve spáncích. Blížila se desátá hodina a moje vzrušení narůstalo. Konečně stála přede mnou a já jen zakoktal: „Dobrý večer.“ „Ahoj,“ řekla neznámá, „jsem Petra,“ a podala mi ruku. „Já se jmenuji Pavel,“ zakoktal jsem a nemohl z ní spustit oči. Namalovaná a učesaná byla opravdu krásná. Procházeli jsme parkem Karlova náměstí a povídali si o všem možném. „ Nepůjdeme si někam sednout?“ zeptala se Petra a sama navrhla Jedovou chýši ve Vodičkově ulici.  Seděli jsme proti sobě a navzájem se pozorovali. Vyptávala se, kde bydlím a co dělám a při tom povídání nám to hrozně uteklo.  Najednou přišel číšník, že chce zaplatit a byla půlnoc. Napsala mi na účtenku svoje telefonní číslo s poznámkou volat až kolem desáté. „Chce se ti domu nebo se ještě můžeme projít?“ zeptala a podívala se na mne nádhernýma tmavýma očima. A tak jsme znova procházeli parkem až k Moráni. Tady jsme se rozloučili a sama mi dala pusu. Když odcházela tak se ještě otočila a zeptala se: „Co děláš zítra? Vlastně už dneska večer?“. Pokrčil jsem rameny. „ Tak zítra v deset večer zase tady?“ Kývnul jsem hlavou a díval se jak je její postava menší a menší až zmizela v temné ulici Pod Slovany.

      Sobotní ráno bylo pošmourné a drobně pršelo. Obloha byla temná a jediná věc, na kterou jsem dokázal myslet, byla Petra. Čas se neskutečně vlekl. Konečně byl večer. Oholil jsem se, vzal si čistou košili a vyrazil na Karlovo náměstí.  Stál jsem na rohu a sledoval pohyb barevných deštníků. Konečně se z davu jeden deštník oddělil a směřoval ke mně. Pod ním se usmívala Petra. „Ahoj,“řekla, objala mne a dala mi studenou a mokrou pusu. „Kam půjdeme,“ zeptal jsem se. „A co kdybychom šli ke mně?“ zeptala se úplně nečekaně. A tak mne vzala za ruku a šli jsme dolů po Moráni a ulicí Pod Slovany, kolem ministerstva práce až do Podskalské. Bydlela až v posledním patře staršího domu s výhledem do parku a k nábřeží. Byt nebyl velký, ale útulný a docela slušně zařízený. Na stole stál svícen se třemi svíčkami a bylo prostřeno pro dva. Odložila deštník a přitáhla mne k sobě. „Vítej v mém království,“ řekla a oči se jí zaleskly. Znovu mne políbila. Řekla mi, abych si sedl, že večeře se podává za pár minut.  Opravdu během chvilky přinesla dva talíře s čínou a rýží. Já tedy rýži moc nemusím, ale s tou čínou to bylo super. Pak nalila dvě sklenky Modrého Portugala a připili jsme si na přátelství. Chvilku jsme si jen tak povídali o rodině, o práci a o vztazích obecně. Pak jsem se osmělil a políbil ji. Zvedla se, ať chvilku počkám a najednou tu stála jen v průhledné noční košilce. Byl jsem jak omámený. Nepamatuji si, kolikrát jsme se milovali, jen vím, že jsem nikdy nic podobného nezažil. A najednou bylo půl páté a sluníčko začalo osvětlovat budovy na Smíchovské straně.

 Při odchodu mi řekla, že to bylo krásné a že doufá, že se ještě uvidíme. Přikývl jsem, že ano a dohodli jsme se na příští pátek.

     Týden se docela vlekl a pátek byl nekonečný. Konečně byl večer. Zase jsme šli k Petře domů a opět jsme se milovali. Bylo to opravdu mimořádné. Ráno za světla jsem šel domů a v sobotu večer přišel rovnou za Petrou. Chtěl jsem jí sice pozvat na večeři, nebo do kina, ale nechtěla vůbec nikam jít. Bylo mi to divné, ale zůstal jsem opět až do nedělního rána.  Při odchodu jsme se dohodli, že se sejdeme opět v pátek. Týden mi připadal hrozně dlouhý a tak jsem jí chtěl překvapit a ve středu večer jsem zajel do Obloukové ulice do nemocnice pro dlouhodobě nemocné.  Jaké bylo moje překvapení, když nikdo sestru s podobným jménem neznal.  Byl jsem zklamaný a rozčarovaný zároveň. Proč mi lhala, proč nemohla říci pravdu. Druhý den večer, jsem jí volal, ale měla vypnutý telefon. Nemohl jsem spát a stále na ní musel myslet.  V pátek večer jsem čekal na rohu Karlova náměstí a Petra přišla jako by se nic nedělo. A tak jsem jí řekl, co jsem zjistil. „Pojď ke mně, stejně jsem ti to chtěla říci,“ řekla potichu a dala mi pusu. Byl jsem ale úplně mimo. Nevnímal jsem, co mi říká. Doma si sedla vedle mne a spustila: „Kdybych ti řekla, co dělám, asi bys mne již vidět nechtěl. Moc ses mi líbil a netlačil jsi na mne. Byla jsem ráda, že si mám s kým povídat. Jak myslíš, že bych z platu zdravotní sestry mohla utáhnout tenhle byt. Prostě dělám společnici. Žiji v noci a ve dne spím. Chtěla jsem ti to říci, ale bála jsem se, že bych tě ztratila.“  Společnice to je vlastně kurva, problesklo mi hlavou a cítil jsem se ponížený a zklamaný. „Vím, na co myslíš,“ řekla a začala brečet, „mě s tebou ale opravdu bylo moc hezky.“ Nevnímal jsem, co říká.  Otočila se ke mně a políbila mne. Začala si rozpínat halenku, ale já jsem byl tak uražený a zmatený, že jsem jí odstrčil a odešel. Neunesl jsem to vědomí, že spí ještě s někým jiným. Mnoho dnů a mnoho nocí, jsem pak na ní musel myslet. Petra byla totiž mimořádně krásná a milování s ní bylo výjimečné. Ale moje hrdost mi nedovolila jí zavolat.  Po letech již člověk vidí všechno jinak. Možná by s tou prací přestala, možná by byla dobrá manželka a možná že to tak prostě mělo být. Nic na světě není náhodné. To že jsem jí potkal, má asi nějaký hlubší smysl, jen jsem na něj ještě nepřišel. I když vlastně ano. Již dávno nesoudím lidi za to, co dělají, když neznám jejich osud nebo pohnutky, proč tak činí.