Byl pátek, sice ne třináctého, ale pro mne to byl jeden z nejčernějších dnů v mém životě.  Seděl jsem u otevřeného okna, bylo zhasnuto, jen bledé mihotavé světlo pouličních reklam, spoře osvětlovalo můj, téměř prázdný pokoj. Rozsvítil jsem stolní, možná stoletou lampu s plechovým stínítkem a vytrhl jsem z bloku linkovaný papír formátu A4. Hřbetem ruky jsem jej uhladil a při tom mi zrak padl na neznámou skvrnu na ubruse. „Teď už je to vlastně jedno“, pomyslel jsem si. Zíral jsem tupě na papír a nevěděl jsem jak začít.  Myšlenky mi prolétávaly hlavou jak závodní auta, ale žádná nezanechala ve mně ten pocit, že tohle je ta pravá, která přesně vystihuje, co chci napsat a co cítím. Rozbolela mne hlava tak, že jsem se nemohl soustředit. „Chci odejít s čistou hlavou“, řekl jsem si jen tak pro sebe, zvedl jsem se a šel zapít růžový prášek.  Opřel jsem si hlavu, zavřel jsem oči a začal vzpomínat, jak to všechno vlastně začalo.

     Jaro toho roku bylo studené a ještě v polovině dubna, ležely v místech, kam nemohlo slunce, zbytky špinavého sněhu. Vracel jsem se z noční směny a už jsem se viděl namočený ve vaně. Ani nevím, odkud se vzal, ale najednou se ve světlech mého auta objevila žlutá vesta cyklisty s nápisem „Messenger“. Ozvala se rána, cyklista proletěl vzduchem asi pět metrů a dopadl na obrubník. Sanitka tam byla asi za deset minut a policie za patnáct. A tak jsem přišel o řidičský průkaz na dva roky.  Dva měsíce po té si mě zavolal, vedoucí směny. „Hele chápej to“, vyhrknul na mne místo pozdravu, „ bez papírů tě tu fakt nepotřebuju“. „Neber to osobně, až ti je vrátí, tak klidně přijď.“ Podal mi obálku s firemním logem, poplácal mne po rameni a odešel.  No a byl jsem bez práce.

    Na pracáku seděla starší, přísná blondýna v brýlích, podívala se na mne, ťukla na klávesnici jedním prstem s dlouhým gelovým, pomalovaným nehtem a zakroutila hlavou, že nic nemá. „Zkuste to za měsíc“, řekla směrem do monitoru, pokrčila rameny a spustila okénko.

  A tak začalo obíhání a shánění, ale osud mi prostě nepřál. Jak to tak chodí, musel jsem prodat kameru, pak kolo a nakonec i televizi, ale stále jsem byl bez peněz.

      „Neštěstí nechodí nikdy samo“, říká jedno staré přísloví, a tak se také stalo, že asi před týdnem mi přišla zpráva od Moniky, což byla v té době má velká láska, že si dáme na nějaký čas, volno. Snažil jsem se jí volat, nebo poslat zprávu, ale bylo to marné. Už se neozvala.

A tak tu teď sedím nad dopisem, který bude mým posledním. Napsal jsem asi dvě řádky, ve kterých jsem se všem omluvil a podepsal jsem se co možná nejpečlivěji. Ruka se mi třásla a tak to stejně bylo skoro nečitelné.

Vstal jsem od stolu, pečlivě srovnal pero a přisunul židli. V kuchyni jsem z vyřezávané police sundal mosazný hmoždíř po babičce a fouknutím jsem z něj odstranil prach. Vzal jsem tři plata prášků na spaní značky Silnox, vyloupal jsem tablety do hmoždíře a velice pečlivě, vlastně se zaujetím jsem sledoval, jak se tablety mění na prášek.                                                                        

                            Napustil jsem si sklenici vody, nasypal do ní obsah hmoždíře a pomalu jsem lžící zamíchal. Odložil jsem sklenici na stůl, otevřel prádelník, ve kterém na mne čekala pečlivě vyžehlená košile. Uvázal jsem si kravatu, obul naleštěné polobotky a posadil se na kanape k oknu. Znovu jsem prohlédl celý pokoj. Vše bylo, jak má být. Občanka, posledních pár korun v peněžence a dopis na rozloučenou. Dojít v rozhodnutích až sem, není totiž vůbec jednoduché. Mnoho nocí jsem prochodil, než ve mne uzrálo přesvědčení, že jiná cesta z tohoto životního krachu nevede.

             Z přemýšlení mne vytrhl zvuk, na který jsem ale vůbec nebyl připraven. Zvonek u vchodových dveří neúnavě vyzváněl a ozvalo se i bušení na dveře. Pomalu a s nelibostí jsem vstal a šoural se do předsíně. „ Už jdu“, zahalekal jsem, protože bušení neustávalo. Otevřel jsem dveře a nezmohl se na slovo. V nich stála Monika, promočená, třesoucí se, jako by se nikdy nic nestalo, podívala se na mne a řekla jen, „to mne ani nepozveš dál?“. Nečekala, až odpovím, rozrazila dveře a vešla do bytu.

        Vzala do ruky vytrženou stránku z linkovaného sešitu, podívala se na mne, pak znova na můj dopis. Přistoupila ke mně a bez jediného slova mi ubalila takovou facku, jakou dokáže dát jen opravdu nasraný chlap. Byla mi hanba, kterou nedovedu ani popsat. Pak mi vysvětlila, že to neměl být rozchod, že dělala přijímačky na školu a potřebovala mít čas na učení. V momentě, kdy mi chtěla volat, tak já už zase neměl telefon. A hlavně mi sehnala práci. Byla to jen brigáda v tiskárně u lisu na papír, ale alespoň něco. Vysvětlování nám trvalo hodinu a došlo i na milování. Zůstala u mne až do rána a pro mne tím začal nový život. Když dokončila školu, tak jsme se vzali a brzo budeme mít rodinu. Já dnes pracuji opět jako řidič u zásilkové služby. Život se mi změnil k nepoznání, ale v hloubi duše, zastrčená v úplně nejzazším regálu ta vzpomínka stejně stále je.