|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Bylo mi něco kolem čtyřiceti let, když se mi stal tento příběh. Žil jsem se svou ženou a dětmi nedaleko Prahy v Lipencích. Pracoval jsem ve skladech Lipence a žena jako učitelka v mateřské školce v Černošicích. Dcera chodila do páté třídy a syn do druhé. Myslím, že jsme žili celkem spokojeně do srpna roku dva tisíce dva. Bohužel jsme bydleli, což tenkrát nikdo nevěděl, v záplavové oblasti. Nepamatuji se, že by někdy rodiče někdy mluvili o tom, že se voda dostala k domku babičky a dědy, kde jsme bydleli, ale tentokráte to tak bylo. Odvezli jsme děti k rodičům a vrátili jsme se domů. Mezitím voda zaplavila i přízemí, kde bylo kolem tři čtvrtě metru vody. Těžko lze popsat tu bezmoc a zoufalství. Nedotčeny zůstaly jen ložnice a dětský pokoj v patře. Kuchyň a obývák byly totálně zničeny. Prodírali jsme se bahnem a kontrolovali stav našeho domku. Voda zničila nábytek, podlahy koberce, sporák, lednici no prostě všechno. Báli jsme se doma spát, tak jsme večer také odjeli k rodičům.
Tu noc manželka poprvé co jsme spolu plakala. Nemohl jsem jí utišit. Nedovedu popsat, co se vám honí hlavou. Jaké myšlenky vás napadají a jak vás tato událost změní. Uprostřed noci, myslím kolem půl druhé, mne probudil manželčin výkřik. Prudce se posadila na posteli, obličej v dlaních a plakala. „Stalo se něco, Moniko,“ zeptal jsem se. „ Měla jsem jen divný sen,“ řekla, „ viděla jsem svoji babičku. Odnášela mne voda a babička na mne volala, abych se nebála, ale já měla hrozný strach.“ „ To nic, Moni, to je z toho co se stalo. To bude dobré.“ Ale ženu to moc neuklidnilo. Ráno o tom mluvila s maminkou a bylo vidět, že jí to leží v hlavě. Celý den jsme se snažili zachránit, co se dalo, protože voda již nestoupala. Hasiči nakonec vypumpovali vodu ze sklepa a pomohli nám vynosit vše zničené ven. Monika celý den pracovala se mnou, ale vůbec nepromluvila. Myslel jsem si, že je to následkem té povodně, tak jsem nic neříkal.
Byl konec září a díky mnoha kamarádům a místním kutilům, hlavně pak díky švagrovi, který je zedník, jsme měli novou elektroinstalaci, opravené zdi a částečně zařízenou kuchyň. Nebylo to jak z časopisu „Moderní bydlení“, ale žít se tam dalo. V polovině října jsme přivezli i děti. Myslel jsem si, že se vše vrátí do normálních kolejí, ale nebyla to pravda. Téměř každou noc se Monika budila stejným hrůzu nahánějícím snem. Byl jsem unavený a mrzutý, ale nechtěl jsem udělat něco, co by mne pak mrzelo. Přesvědčil jsem tchýni, aby s Monikou promluvila. Někde jsem četl, že posttraumatický syndrom, může člověka přivést k depresím a že je nutné navštívit odborníka. Monika nejprve nechtěla, ale nakonec svolila a odborníka vyhledala. Dostala nějaké prášky na uklidnění a na spaní. Pravda je, že se v noci nebudila, ale spala neklidně. Hlavně to stále nebyla ta Monika, jako před povodní. Asi v půlce listopadu mi řekla, ať se nezlobím, ale že si potřebuje odpočinout a že se nastěhuje na nějaký čas k rodičům. V práci si vzala volno a odjela. Bylo mi to nepříjemné a nechápal jsem, proč to udělala. Nechtěl jsem se s ní hádat, nebo ji přesvědčovat a hlavně jsem si moc přál, aby byla v pořádku a tak jsem souhlasil.
V polovině prosince, mi volala tchýně, že bych měl vzít Moniku na vánoce domů, že s ní již mluvila. Hlavně také proto, že se jim domů vrátila mladší sestra Sylva, protože se rozvádí. Příprava vánoc nás trochu víc zaměstnávala a tak jsem nabyl dojmu, že se Monika přeci jen lepší. Jenže sny se jí znovu vrátily. Byla unavená a nevyspalá, protože se bála usnout. Začátkem ledna se přidaly úporné bolesti hlavy a koncem ledna se její zdravotní stav tak zhoršil, že jí obvodní lékař nechal odvést do nemocnice. Asi po týdnu mne zavolal, ošetřující lékař a suše mi oznámil, že Monika má na mozku nádor, který nejde operovat.
Byl konec dubna, seděl jsem u Moniky, držel jsem jí za ruku a snažil se tvářit, jako že je vše v pořádku. Věděla však, že není. Nedovedete si představit, jaké problémy přináší chemoterapie. Monika zhubla patnáct kilo, nemohla jíst, měla bolesti a stále jí bylo špatně. Její tvář byla vrásčitá a unavená a její krásně modré oči ztratily barvu. Stále jsem doufal v nějaký zázrak, ale ten nepřicházel.
„ Na co myslíš,“ zeptala se mne jednou. „ Ale přemýšlím, kam pojedeme na dovolenou,“ zalhal jsem. Chvilku se na mne jen tak dívala a pak řekla: „ Nelži mi Libore, alespoň teď mi nelži. Vím už od léta, že zemřu. Ten sen s babičkou a vodou, mne varoval. Všichni jste mne přesvědčovali, že je to blbost. A já vám věřila. Ani jsem se nestačila rozloučit s dětmi. Tak je za mne pohlaď.“ Nevěděl jsem, co mám říci. Bylo mi všechno hrozně líto, ale nemohl jsem nic udělat nebo změnit. „Dej mi pusu a jdi domů za dětmi,“ řekla a její oči byly plné slz. Políbil jsem ji, pohladil a odešel domů. To bylo naposledy, co jsem s ní mluvil. Druhý den již vůbec nevnímala a ve středu ráno v půl šesté zemřela.
Zůstal jsem na všechno sám. Zpočátku jsem vůbec nevěděl, co budu dělat. Přepadl mne pocit beznaděje, vzteku a nenávisti. Jenže je těžké bojovat proti nemoci a smrti. Nakonec vás to donutí, ten fakt že jsme smrtelní, přijmout. Zachránila mne tchýně, která se starala o děti a občas nám přivezla i nějaké jídlo, bábovku nebo štrůdl a občas pomohla vyprat nebo opravit oblečení dětem.
Asi rok, nebo rok a půl jsme takhle hospodařili. Změna nastala, když místo tchýně, začala chodit Moniky mladší sestra Sylva. Tu vyprala, uklidila nebo navařila, nebo nás pozvala k sobě na oběd. Odstěhovala se od rodičů, když po rozvodu získala docela hezký byt na sídlišti. „ Já bych něco potřebovala,“ začala Sylva nenápadně, „ protéká mi záchod, nesvítí světlo v koupelně a asi se mi ucpal odtok z vany.“ A tak já pomáhal Sylvě a ona zase mně. Bylo zvláštní, jak rychle si děti na Sylvu zvykly. Asi po třech letech jsme se začali vídat skoro denně a nakonec jsme se dohodli, že to spolu zkusíme. Myslel jsem si, že děti nebo tchýně s tchánem budou proti, ale vzali to nějak tak normálně. Tchýně plakala a tchán jen pokýval hlavou. Sylva mi řekla, že stejně něco tušili. A děti? Ty byli moc rádi, protože si se Sylvou náramně rozumějí. Nakonec jsme v roce dva tisíce osm prodali náš starý domek a nastálo se přestěhovali k Sylvě. Myslím, že nám to spolu docela jde.
Ač to teď vypadá, že jsme na Moniku všichni zapomněli, není to pravda. Děti často vzpomínají na mámu a Sylva ví, že to tak prostě je. Mámu jim nahradit nemůže, tak se ze Sylvy stala alespoň jejich nejlepší kamarádka.
Libor Suk, září 2011.
Tam někde je náš domek. Srpen 2002
750 metrů od řeky.
Evakuace posledních . Toto není řeka, ale silnice.
Kancelář. Ne monitoru je vidět, kde byla hladina vody.
Takhle dopadlo naše auto, když voda opadla.
Naše nákladní auto v práci. Na předním okně je vidět hladina.
Takhle dopadl dům sousedů na druhé straně ulice. Stopa vody je nad okny. |
|
|
