Konečně se dostali na břeh široké řeky.
„Nezdá se mi, že jsme udělali úplně dobře, když jsme se na tuto cestu vydali jen my dva,“ řekl mladší poutník.
„Můžeš to brát jako útěk, ale odkud víš, že nejdou s tebou?“ odpověděl starší.
„Chci dojít na vrcholek hory, pořádně se kolem sebe rozhlédnout, pak se vrátit.“
„Jakmile řekneš, že neutíkáš, už to není pravda, ale lež taky ne.“
„A proč jdeš se mnou ty? Nikdy jsi mi to neřekl, měl jsem pocit, že jenom máš o mě strach. Lichotilo mi to, ale nemusí to být pravda. Proč jsi chtěl jít se mnou?"
„Já se vracím, ačkoliv s tebou jdu k vrcholu hory, na které jsem nikdy nebyl."
„Chtěl jsi ji konečně vidět na vlastní oči?“
„Už jsem ji viděl, i když ne v těchto horách. Vždycky sám. Teď chci být s tebou. Budeme nebi blíž a ono nám přitom bude dál. I když se s ním setkáme. Co uvidíš, to budeš jen těžko někomu vyprávět.“
K večeru došli na vrchol hory. Několik dní sledovali západ a východ slunce. Jeho pouť po nebi. V noci měsíc a hvězdy. Poslouchali ticho a málokdy spolu mluvili.
Potom se poutníci rozloučili. Mladý se vrátil k řece a jejich loďce. Starý sestoupil na druhou stranu hor.
