S Míšou se známe asi patnáct let. Hezkej vztah. Chviličku, tak dva roky, jsem do ní byl zamilovanej, pak jsme se kamarádili, potom jsme se nějakej čas nemuseli, přišli si zase na chuť, běžný, mám ji rád, protože mě má ráda, a ona má ráda mě, protože ji mám rád. Trochu problematický bylo to, že když jsem ji poznal, tak už byla vdaná, ale stejně se časem rozvedla. Jo, jinak ona skoro nevidí.

Onehdá jsem s ní šel nakupovat. Chtěla koupit pytel sušenýho žrádla pro svý dva psy. Šli jsme do Kotvy, do dvoupatrový hypersámošky. Jako průvodce jsem se osvědčil skvěle, bloudili jsme už než jsme našli koutek s psím žrádlem.

Tam jsme zjistili, že ten levnej druh nemaj, a tak s jednou konzervou a dvěma sáčkama kolínek jsme zamířili k nejbližší osamocené kase. Paní prodavačka byla božská. Zeptali jsme se jí, kdy budou mít onen desetikilovej pytel, a ona děla, že se máme zeptat. Koho, to už neprozradila. S nevrlostí sobě vlastní jsem dost nahlas utrousil, že je tele. Jenže po pěti minutách jsme se k ní vrátili, anžto jsem nemohl najít východ. Vyšmákla si nás, když nás nadirigovala na schodiště k výtahu. Nejel.

A tak jsme bloumali garážema, kde Míša málem vrhla, protože je citlivá na smrad, třeba perníkáře pozná podle toho chemickýho puchu, co prý jde z jejich hadrů, a kterej můj nos nikotinisty nikdy nezaregistruje. Potom nás zachránilo jakési schodiště jako vystřižený z nějakýho blbýho akčního americkýho filmu. Tý radosti.

Druhej den jsme šli do Labutě, vybaveni nákupní taškou na dvou kolečkách, co frčela mezi dětma, když jsme byli děti. Pročež jsme byli rozverní a chechtali se tomu, že všem v podstatě houká v makovici, nejen nám dvěma. Nákup proběh úplně hladce, vozejk mi akorát pořád drnkal o paty, jelikož je sestrojen pro trpaslíky s dlouhejma rukama. Jen u Míši doma jsme nesklidili očekávaný aplaus, ale její dcerka nám vynadala, že jsme jí nekoupili požadovanej multidrink či co, ale vobyčejný jupíky. Míša ji tedy hnedle seřvala, protože to s dětma umí, a já radši, jelikož mi z toho bylo pěkně trapně, odjel domů.

Díky té akci s Míšou jsem zjistil, že ve mně dříme utajenej milovník sámošek, garáží a tak. Tenhle moderní svět, v tom se umím pěkně otáčet.

Poslední dobou mám sebe a své přátele docela rád, poměrně furt, nehledě na přízeň či nepřízeň okolností. No. Konkrétně s Míšou mě to bavilo dycky, poněvadž jsem jí dělával Golema, nejednoho týpka jsem sestřelil. Ale to bylo dřív. Bejvala hezká, tak nějak dětsky, než se řádně prochlastala do dnešní podoby, kdy jí to sluší jen občas. Věčně měla umanutou potřebu mít ráda a pomáhat a vždycky těm nepravejm, takže o průsery nebyla nikdy nouze. Taky nezapomenu na to, že jsem ji doprovázel za jejíma milencema, třeba i mimopražskejma. A sem tam to narafičil tak, že jsme je nenašli, ale hezky si na nějaký srdceryvný existencionální téma poklábosili sami.