Pokusil jsem se rozpomenout, co kdy člověka jako dítě poznamenalo, co si nejvíc pamatuje.

Před spaním ty hry. Hry o samotě, vyrábění si živých snů, pod polštářem schovaná pistolka z umělohmotných trubiček pestrých barev s výstupky a prohlubněmi. Tou jsem bráníval dívku, kterou jsem chutě objímal, tedy ten polštář, co mi ji ztvárňoval, a ujížděli jsme nějakou liduprázdnou prostranou, třeba savanou, pak na noc ulehli do zadní části té naší dodávky, a já bděl, zdali nepřijdou loupežníci, divoké šelmy nebo podobné zlotřilé bytosti, co nemají nic jiného na práci, než se usilovat o moji nereálnou dívku. Dost času mi zabralo vymyslet, jaké že to máme zavazadla, abychom vydrželi v pustině, těch konzerv, nože, sekyrky, pušky, prostě celou dodávku jsem těmihle vymyšlenými věcmi nacpal.

Hlavně jsem o těchto věcech, svých pravidelných představeních sám pro sebe, nikdy s nikým nemluvil, bylo to mé vlastní území, na které nikdo cizí nemohl. Skutečnost mě asi moc neuspokojovala, mezidětské vztahy mě spíš znervózňovaly, někdy, když byly v pořádku, tak jsem na nich moc neujížděl, tušíc, že je to přechodné.

Řídit auta ve snu, a v životě si neudělat řidičák, dálky, pustiny, a v životě se někam tam, do dáli, nevydat, to je takové legrační, člověk snil o věcech, které se nestanou, nějak si doplňoval předem místo, které v tom „skutečném světě“ zůstane prázdné. To, že nežiju sám, mě samotného překvapuje, ale samosebou hezky.

Sny si můžu přehrát s poklidem znovu, jsou stejně skutečné jako třeba vzpomínky na lezení na strom, na cestu autem s rodiči na dovolenou, na chuť krve v puse, když jsem se popral, a to tak, že na plné pecky, abychom pak s tím klukem mohli říkat, že se jen tak kočkujeme, a přitom se bytostně nenávidět. Je toho moc, ale sny a představy jsou skutečné úplně stejně, jsou to vzpomínky stejného řádu, je mezi nimi nepatrný rozdíl, a to ještě kdoví jestli. Vím, co mi scházelo, co zůstalo vždy nedovysvětlené, nedořečené, cítím, jak mi to hrozně scházelo, nevidět přes obzor, ale časem to přešlo, časem jsem se se sebou vyrovnal, zabývat se nemožným, tahle touha opadává, jen někdy se vrátí, ale neznamená pro mě tolik jako tehdy pro dítě, tu trýzeň, která je sice ve mně dál, ale už utlumena starým člověkem, který nikam nepospíchá, a má radost z věcí skutečných, které jsou, z dobrých i špatných. Stejně tak ze vzpomínek, dobrých i špatných.