Během výletního  pochodu se  Jellymann G. spolu  s  přáteli   najednou ocitnul  na hřebenu  nekonečné zelené  stráně  sbíhající  dolů   do  údolí, které  se  před  nimi  rázem  otevřelo.

„Jak   krásně  rozlehlý  je  ten   náš  svět, a  jak se   místy zdá   až nekonečný!“ pomyslel   si Jellymann.

To  již ale  někteří z  jeho přátel  podlehli pokušení,  a ve  vzdouvajících se  košilích  dlouhými  plavnými  skoky rozletěli  se  volně dolů  po  stráni, mávali  pažemi a  různě křižovali  své  dráhy. Snad  ani země  se  nedotýkali !

Ostatní, hoříce  nedočkavostí, v horečném úsilí strhali ze sebe popruhy svých tížících  zavazadel, a  dychtivě  vrhli se  také  dolů, za  nimi.
Slabá  byla  veškerá  přitažlivost a pevný a pružný ten  nedozírný zelený  koberec! Dalo  se na  něm užít  tolik přirozené volnosti, kdy  jen vítr  chladil  rozpálené tváře, a  kdy z  plic dralo se šťastné neartikulované  volání, přecházející  v nespoutaný smích! -Jak nedůležité a nevnímatelné bylo všechno vzadu   a po stranách   a v celém tom   prostoru, jak  nicotné a  utopené  v  jedinečnosti krásného  okamžiku zdálo se všechno v tom bezstarostném  a opojném letu !
 

Té  skvělé radosti  se prostě  žádné uzdy  nasadit nedaly.

Jen Jellymann G.stál o dost dále než ostatní.

Uvědomoval si totiž chladně různé problémy číhající dole, a také všechny nesnáze s následným  nezbytným a nekonečným výstupem.

Tížila ho starost o odložená zavazadla, a o dodržení časového harmonogramu, již nyní povážlivě narušeného. -Pomyslel rovněž na možné neblahé, ať už krátkodobé či dlouhodobější zdravotní následky takové odkázanosti, připomněl si zároveň nedostatečné vybavení  lékárničky, a na klidu mu nepřidala ani dost pravděpodobná možnost poškození obuvi či jiných součástí výstroje, tak těžko opravitelných tady venku, bez potřebného nářadí. -Ovšem nejvíce se  zhrozil i  pouhé  myšlenky  na ztrátu  nějakého  průkazu či  legitimace.

Až po chvíli zasmušilého pozorování pochopil nenahraditelnost onoho zážitku; zprvu  nerozhodně, ale  pak stále  spěšněji třesoucími  prsty jal  se odstraňovat  své řemeny.

Konečně   i on  ...se rozběhl.

Jeho běh  již ale  nebylo možno  nazvat letem.

Mávání  paží se  zaťatými pěstmi  bylo  směšné. Jeho  nohy byly  těžké vztekem  z toho  všeho  promeškání, a  tak klopýtal  často, a  mnohokrát  také křivě  našlápnul, což  bylo bolestivé. -I  smích nevyšel  dobře – vypadalo  to spíš  jako  podivné zaskřehotání  zlého nočního  tvora, vyznělé  do ztracena.

Jeho  zlost se  ještě  zvětšovala, když  v  dolní části  potkával své  šťastné, stoupající  přátele, a  mísila se  s  trucovitostí, když  odvracel  svou zrudlou  tvář s  křečovitě sevřenými   rty, a  okatě  ponechával  klidné, dobře  míněné  poznámky a  otázky bez  odpovědi. -Udiveně  zůstávaly  viset v  prázdnu  vzadu  za ním.

Strastiplný  výstup   provázený celkovou   vyčerpaností a   otupělostí jen   umocnil v  něm nedobrý   pocit z   celé  té  události.

Snažil   se pak   být u  všech svažujících  se terénních  nerovností mezi   prvními, ale  přestože vršil   zdánlivě nenucené  pobídnutí a  nezřetelné i   zřetelnější  narážky, vyprovokovat  podobný  běh   se  mu toho  dne již  nepodařilo.

Ó  jak divili  se všichni  při dalších  výletech, kde  bere se  v něm  najednou tolik  zdánlivé  bláznivosti, ve  které  nezdrží  ho nic   z celého   okolí. Jako   první otvíral   ty nejfantasknější  dveře k  volnému projevu, hnal   všechno   nadoraz, a   jako  by se  bál, že   za chvíli bude   pozdě, rozhazoval   plnými  hrstmi z  té jeho  najednou neomezené  bohatosti; nenechával si  nic na  pozdější  dobu, všechnu  tu nebetyčnou  zásobu snažil  se bez  odkladu  tak marnotratně  vyčerpat, až  slily se  ty drahokamy  kolem něj  v jeden  zářivý, pohádkový  koberec!