„Před úsvitem vyrazíme,“ řekl a nevěděl proč a nevěděl, kvůli čemu se zrovna teď museli spolu potkat. Nevěděl nic.
„Myslíš, že si to lze zopakovat?“ trošku ospale odpověděl omylem dotázaný, přemýšlel přitom, jestli někdy viděl u druhého něco jako světlo.
„Tříkolku budu mít modrou, tu červenou ti už nezávidím,“ pokusil se usmát.
„Vždycky jsi mi záviděl, přiznej se, že mám blíž k bohům polí, stromů,“ v jeho slovech se zableskla stará nenávist, která je spojovala a rozdělovala.
„Zato já znám dobu, kdy tu ti tvoji bozi nebyli,“ pokusil se být sebevědomý.
„Ty jsi jiný od té doby, co jsem se narodil, přestal jsi být dítětem a stal jsi se průvodcem,“ pomalu se uklidňoval, ten nával zloby mizel.
„Naučil jsem tě těm věcem, co je zvířecí a lidské,“ netušil, co říká, ale vlastní slova ho vracela zpátky, spíš než slova mladšího.
„Ale já to přetavil v obřad. Dětství je zázrak,“ připomněl si, že se nechce vychloubat, ale něco uvnitř ho k tomu stále nutí, nezlobil se ale kvůli tomu na sebe.
„Já snad nebyl dítě nikdy. Ale nezávidím ti, nikdy jsem to nechápal, proč chceš věci, které jsou na zemi nosit nahoru,“ řekl. Znělo to dutě.
„Musí to tak být. Proto jsem se narodil, ale tys mi to neřekl, ty jsi mě chtěl mého údělu zbavit, ty jsi chtěl ze mě udělat jen svého pomocníka, svého naslouchače,“ mluvil spíš k sobě, výčitka zněla jako lichotka, ne k osobě staršího, ale k vlastní vnitřní síle.
„Jenže nevím, dodnes, co na tom je špatného, že jsem tě chtěl naučit hrám,“ a zatvářil se jako uličník, vypadalo to nepřesvědčivě, křečovitě.
„To nebyly hry, to bylo tvoje stárnutí,“ nemohl se vymanit z touhy urážet, i když věděl, že tím všechny chyby skončí u něj. Černý Petr. Vztek mladšího.
„Já věřím v koloběh, po jaru léto, po podzimu zima,“ řekl starší, jako by si ani nevšiml rozpolcenosti mladšího.
„V tvém koloběhu nikdy nebylo místo pro věčnost. Tvá matka v tobě neviděla vysvobození, spásu, svůj cíl,“ zase útočil, i když si stokrát říkal, že už toho musí nechat a přiznat staršímu, že na něj byl vždycky hodný.
„Musel jsem se všemu učit sám. Co dělají velcí, dělal jsem i já,“ zase promluvil. Vypadal najednou jak smutný stařec.
„Až nastane ráno, půjdeme do našeho lesa, cestou mezi loukami, necháš mě zase dívat se na naše nahá těla. Tvé bylo vždycky víc spojené se zemí, žíly potoky, svaly hory, vlasy jak strniště, nikdy jsi je neměl dlouhé. Tvá matka si to nepřála,“ ta neláska ho pronásledovala už jen ve slovech, v duši narazila na odpor.
„Tebe jsme taky ostříhali,“ skoro omluvně odpověděl starší.
„Ale svým zvykům nenaučili,“ řekl a lekl se, že to není pravda, vždyť on je přeci ten, který se přizpůsobil.
„Tvé oči, jsou všude.“ nedíval se na mladšího, jeho oči znal.
„Ty máš rád potok, protože je to krása se napít a koupat, já slyším, co říká, i očima poslouchám,“ musel říct, i když ne tímhle tónem, plným vzdoru.
„Divím se, že jsem se s tebou nikdy nepral, přitom mám rvačky rád, ale ty asi nejsi ten, který se na tyhle věci hodí. Že nerozumím tvým snům, mně někdy hodně dráždilo a kolikrát jsem měl hroznou chuť tě uhodit,“ sám se divil, proč se přiznává.
„Už bude ráno, tak vyrazíme. Nebudu ti nic říkat, ty mně taky ne, i když rád mluvíš a poučuješ mladšího, ale teď není čas na hlouposti, vrátíme se a potichu se tudy projdeme znovu,“ došlo mu, že se k sobě nejspíš nikdy nepřiblíží, jenže po letech to přeci mohou zkusit, nepotřebují se, a tak se to může nějakým zázrakem podařit.