Nacvičoval to hodně dlouho. Chtěl prostě umět zmizet. Dokázat, aby si ho nikdo nevšímal, aby ho nikdo neviděl. Zkoušel různé metody a postupy. Stín ale pořád vrhal. Tak začal s cviky jedině v šeru, to mělo větší půvab. Pak se zas vrátil k denním etudám a sebe i svůj stín spíš zkoušel udělat ne neviditelným, ale pro kohokoliv úplně bezvýznamným. Propracovával svou metodu den ode dne k větší dokonalosti. A přidával stále nové postupy. Sladění dechu s okolím, pak i tepu srdce. Černé volné oblečení. Úplně vypnutá mysl, která jen vnímala, ale sama nic nevysílala.

Sedával nejdřív v rozích, ale postupem času mu to přišlo moc jednoduché, a tak svou neviditelnost spouštěl uprostřed místnosti plné lidí. Po pravdě, ono to bylo ještě jednodušší. Měl potom radost, když na někoho promluvil a oslovený sebou překvapením škubnul, jak ho předtím vůbec nezaregistroval. Nejradši své mizení trénoval v hospodách. S nikým se nebavil, vůbec na sobě nedával znát, jestli je mu někdo protivný, zda ho někdo zajímá. I když vypadal úplně jinak než ostatní se svými hodně dlouhými vlasy a v černých svršcích, postupem času si ho nevšimli ani přicházet, natožpak aby ho nějak vnímali, když už za svým stolkem seděl déle.

Když chtěl, aby mu servírka přinesla pivo, vypnul své splývání s místností a lidmi a podíval se na ni. Jestliže se její pohled setkal s jeho, teprve potom promluvil. Měl totiž už zkušenost s tím, že ozval-li se nečekaně, servírka se tak lekla, že jí kolikrát vypadla sklenice z ruky. Do svého mizení se zamiloval. Mluvení s lidmi mu vůbec nechybělo. Že ho viděly jen kočky, z toho měl svým způsobem taky příjemný pocit. Měl svůj svět, do kterého se mu nikdo nemíchal, o to mu přeci šlo.