Zelený dlouhý plášť měl přepásaný koženým opaskem s kovovou přezkou. Těžké černé boty pevně sešněrované. Vítr si pohrával s lodičkou na jeho krátkých vlasech. Očima bloudil po do všech stran otevřené krajině. Netušil, jak dlouho jde a ještě půjde. Věděl, jak to skončí, ale nemyslel na to. Opakoval si: "Až a když, dva naprosté nesmysly, na ně radši nemysli."

Ve vojenském vězení chodil pracovat do prádelny. Stará ženská ho tam nechala vždycky vykoupat. Smýt špínu. Rád s ní mlčel nebo poslouchal její všední věty. Usmíval se, když mu říkala, že se za něj pomodlí. Ti se samopaly ho tady nehlídali, nebylo proč.

Jedné noci, když konečně unavený usnul na dřevěné pryčně, měl sen. Byl bleděmodrý. Panna Maria se na něj vlídně a smutně podívala, naklonila se k němu a něco mu pošeptala. Ze spaní zamumlal: "Nejsem žádný tvůj voják, ale jen dezertér, co ti ale nikdy neuteče. Jen půjde dál, nemá rád hranice."

Po třinácti letech dočetl její dopis, na slova pořádně neviděl přes vlasy a slzy. Už si nemusel říkat, že lze věřit bez naděje. Přicházela. Naděje. Láska, štěstí a bolest. V noci se objevila podruhé panna Maria. Usmívala se. Zářila bleděmodře. Venku sněžilo.

31.12.2001