„Jó, pane Krcho, to bylo tak,“ přidržel se dvěma prsty drátěného plotu pan Potůček. „Včera jsem se vydal do Hornbachu – víte, nakoupit cement a tak. Vracím se, reflektory té mé staré škodovky krájely tmu vejpůl.“

„Teda pane Potůčku, promiňte, na to si dojdu pro stoličku,“ otočil očima pan Krcha, v jedné ruce hrábě, v druhé větev, pana souseda už dobře znal. Jak takto začne, nedá se přerušit.

Pan Potůček se na chvilku zastavil a pokračoval, jako by nic: „Už začíná podzim, pomyslel jsem si při pohledu na odlesky matné vozovky ponořené do studených mlh. Plyn jsem držel zkrátka, to víte, potkat chodce či cyklistu na poslední chvíli, potkat spadlou akátovou větev jako posledně, to není žádný med - když se Vám i kola klepou při pohledu dopředu. Několik metrů za Chuchelským závodištěm končí lampy, po pravé ruce se po náspu občas mihne za trním vlak, pak utichne psí štěkot a jen za v úplňku touto dobou spatříte leklé hrbolky čerstvých brázd. Měl jsem Vám najednou takový divný pocit. Pustil jsem si tedy rádio a v této tmavé krajině opatrně popíjel kafe z automatu. V tom jsem vám spatřil po levé straně jakési poskakující - jasné - světélko. Jak jsem se k němu blížil, přibrzdil jsem a když světla reflektorů byla k tomu místu na dotek, pod tím světélkem se vyhoupla silueta čísi postavy.

Zpomalil jsem a jel krokem, abych si ji lépe prohlédl. Nedovedl jsem si představit, jaké zoufalství muselo vést toho člověka do takových míst. Možná je to v tomto kraji cizinec, neměl peníze na vlak a tak šel podél náspů pěšky. Nejdříve si myslel, že je to do Radotína pár minut a uvízl. Ta silueta se Vám pohupovala ze strany na stranu, jakoby chodila po horkém uhlí. Běžel, jakoby se strachem na vestě, s propoceným límcem za krkem, nedbaje písku v botech, nedbaje na cinkání zipu polorozepnuté větrovky.“

„Teda pane Potůčku, to je napínavé, „ začal pan soused podruhé a odběhl hbitě za chatu pro židli. „Už jsem zpátky, co bylo dál.“

"No, ten chlap běžel a tak povídám: Pane, pojďte, nasedněte si," přibrzdil jsem asi deset metrů před ním. Dýchal, jako pes, chroptěl a stále někam utíkal. A tak jsem před ním přibrzdil.“

"Pane, povídám, jak jste se sem dostal?" Zopakoval jsem výzvu, zatím co ten nešťastník minul můj vůz a opět mizel do tmy. Jak pak by mne mohl uposlechnout, pomyslel jsem si, v takové tmě a vystrašený kdoví z čeho. Pane Krcho, co vám mám povídat, také bych byl nezastavil. Ale co s takovým člověkem? Jisto jistě by ho tam něco přejelo, neměl ani reflexní vestu. A kdo ho tu potom raněného najde? Ne, nesměl ho tu zanechat takové těžké situaci. Postava zmizela opět v mlze. Sešlápl jsem tedy pedál a v tom začal zrychlovat…. a tak křičím z okénka: "Člověče, nic Vám neudělám, je mlha, nejste vidět, poodvezu vás do města!

Pohlédl na mne přes mokré brýle, asi takto a ve stálém běhu něco vyhrkl. Znělo to jak poslední výkřik, pod těmi skly brýlí a v té děsivé tmě nebylo vidět, kam se dívá. Přišlo mi, že neustále tupě sleduje jakýsi cíl. Pohlédl jsem tedy vpřed a tu spatřím reflektory blížícího se nákladního automobilu.

„On ho přejel?“ Odtušil pan Krcha.

„Nepředbíhejte,“ zasmušil se pan Potůček. „Bude to blázen, usoudil jsem, trpí jistě jakousi formou deprese. Copak by normální člověk nezastavil? Pomalu, lehce pršelo, vše klouzalo, náklaďák se blížil. Povídám si, co když pod to auto skočí, co s ním? Zvuk nákladního automobilu sílil, akátové popadané listí pod chodidly toho muže tleskalo, až to nahánělo hrůzu. Projel nákladák a představte si, ten podivný výstrašený přízrak úplně zmizel.

„Jak zmizel? Nestrhl ho do strouhy?“ Vstal ze židle pan Krcha. „Měl jste mne zavolat, pomohl bych Vám s ním“.

„Nepředbíhejte, zatím nebylo třeba.“

„Zastavil jsem a volal: Je tu někdó?

S obavou, že najdu u silnice sražené tělo jsem prošel krajnici. Bylo vidět sotva na krok,, jen kapky dopadající do trávy a šelestící ve větru rušil motor mého auta. Vrátil jsem se tedy do auta a dopil poslední kapku té studené kávy z automatu. Popojel jsem a pak se zase vrátil. Ten chlap,pane Krcho, ten chlap dočista zmizel.“

„Jak by mohl zmizet, měl jste baterku? Pane Potůčku, vozím pokaždé baterku.“ Zpozorněl pan Krcha.

„Se ví, že ano, jak bych ho mohl v té tmě jinak hledat,“ zabručel pan Potůček a pokračoval:

„V té tmě nebylo vidět nic, na Radotínském nádraží jsem si tedy koupil další kafe a cosi mi bránilo jet domů. Černé svědomí? Vždyť jsem nic neprovedl - ale pořád jsem si dokola říkal, co když se ten člověk teď svíjí v pangejtu a potřebuje pomoci? Nebo je to zloděj, kterého jsem potkal a který mne praští, budu-li ho v těch místech sám nadále pronásledovat. Pomyslel jsem si, nemám zavolat policii - ale co jim říci? Viděl jsem chlapa a zmizel s projíždějícím náklaďákem?“

Nebo to byl nějaký přízrak? Ale co ta baterka na jeho čele - jak tato myšlenka touhy po přízracích někdy zbavuje člověka zodpovědnosti. Už tudy jezdit nebudu, vyčítal jsem si. Nezbylo, než-li jet domů. Hned ráno jsem si pustil rádio. "Vyšetřujeme případ.." hlásila první slova z rozhlasu a ve mne by se krve nedořezal. "v České Třebové došlo.." Tak to se nestalo v Chuchli, oddechl jsem si. Jak jen ty myšlenky člověka přitahují události, které se jim zamlouvají. Už i v rádiu pátrali.

„Dobře, druhý den jste se probudil a co bylo pak?“ Začal se zajímat o celý záhadný příběh pan Krcha.

„No, vstal jsem, bylo nádherné sobotní ráno. Nastartoval jsem tedy auto a jel se v ta místa opět podívat. Barevné listí se prášilo z akátů od dráhy, v pangejtu nikde žádný nebožtík, zastavil jsem tedy u krajnice a povšiml si cesty, která ze silnice odbíhala k jakési malé elektrárně. Tak on to byl zaměstnanec odtamtud - usmál jsem se a já kvůli němu nespal!“