Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 6.7.
mistr Jan Hus
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Salí z kolekce Jindřišské povídky
Autor: Martin (Stálý,Redaktor) - publikováno 17.12.2007 (07:00:00)
další v kolekci>

Salí

 

Za deštivého odpoledne dosedlo letadlo konečně na plochu ruzyňského letiště. Salí slyšel poprvé český jazyk, měl podobnou intonaci co jeho Hindu, ale nerozuměl vůbec ničemu. Tak tady budu půl roku – proběhlo jeho myslí při pohledu na hangáry, které ležely v šedém oparu prosincových mlh v nazelenalých polích. Dolétl na nejsevernější cíp světa, kde kdy byl – začínající servisní technik, který měl během několika dalších let oblétnout s tím, co se doma naučil, desítky zemí. Přesně podle instrukcí zavolal na telefonní číslo a anglicky si objednal taxík na pracoviště. Do Prahy přiletěl před necelým týdnem i jeho kolega z práce Balí, má však dělat u jiné společnosti.

 

Pracoviště v pražském Karlíně se o moc nelišilo od toho z Dílí. Skleněné dveře se zvonkem do recepce, velké místnosti rozdělené skříněmi do buněk, ve kterých posedávaly tiché postavy a dělaly něco na počítačích. Představil se, byl mile přivítán a již jej odvedli k připravenému stolu. Tak tady budete...tady to je pan...blondýnka procházela se Salím okolní nové kolegy a on se marně snažil zapamatovat si jejich jména. „Salí, Salí, těším mne, Salí...“. Stejně nakonec rozdá své vizitky těm, kteří budou sedět nejblíže a oni zase naoplátku dají vizitky jemu. Na jejich zadní stranu si potom opatrně poznačí, kde pan Novák sedí a jak jej pozná.

 

První den v Praze strávil hledáním hotelu a jediné, co před spaním stihl udělat, bylo svézt se metrem. Bylo osm hodin a vlaky byly přitom liduprázdné, jakož i celé město. Touto dobou v Dílí pracně bojoval o místo u dveří metra, aby se dostal dovnitř – inu Evropa, to není doma. Minuly dny, po internetu si smluvil sraz s kolegou Balím a procházeli to tak obdivuhodně jiné město s domy, které do té doby znal pouze z dokumentárních seriálů. Večer zašli na diskotéku a ráno – to patřilo opět práci.

 

„Jmenuji se Salí“, podával jednoho dne ruku v kafeterii podniku ruku neznámému mladému muži s podlitými kruhy pod očima od počítačů. „Jmenuji se Milan“, probudil se ten člověk odkudsi ze zamyšlení zprvu hodně roztržitý ze své špatné angličtiny. V průvodci psali, že v České republice je úředním jazykem čeština i na vysokých školách, nikoli jako angličtina v Indii – na problémy s jazykem byl tedy připraven. Sotva uviděl Milanův zájem o konverzaci, vyndal ze zadní kapsi od džín mapu a podle letáčků z hotelu se snažil dobrat míst, kam by se o víkendu mohl zajít podívat. Ptal se na muzeum dějin komunismu na Vítkově, na voskové figuríny v Železné, na Novotného lávku – prostě na vše, na co je člověk odkázán se mimo jiné zeptat, je-li někde poprvé a je-li v područí různých propagačních materiálů.

„A Milane,“ vyzvídal nedočkavě, když viděl, že se jeho nový kolega má k odchodu“, kdy tady napadá prosím Tě sníh?“

 

„Tady jsi Salí v Praze a letos je teplá zima, tady si moc sněhu neužiješ“, odpověděl ihned s pochopením Milan a pak Salímu nabídl, zda by ním a jeho ženou nejel o víkendu na jeden den na lyže k Liberci do Jizerských hor. Vyjedou prý autobusem z Černého mostu v sedm hodin v  ráno, navrátí se večer a budou rádi, pokud pojedou ve více lidech. Od té doby nežil Salí ničím jiným, než-li sněhem. Na internetu se snažil najít anglické stránky o stavu sněhu na českých horách, studoval, jak se používají lyže a za kolik a kde je možné si je vypůjčit. Milan říkal, ať se nestará, že v areálu, kam pojedou, mu určitě za 500Kč na den nějaké lyže zapůjčí. Na severu Indie a blízkém Pakistánu jsou krásné hory a sníh v těch místech padá, ale Salí tam nikdy nebyl a navíc, nikdy neslyšel o tom, že se tam lyžuje. Evropa – Alpy - olympijské hry – to vše kroužilo jeho myslí při pomyšlení na blížící se sobotní den.

 

Salího přítel Balí trpěl každý večer vyprávěním o lyžích, sport jej nezajímal a na společnou cestu do hor kývl Salímu jedině proto, aby měl od kamaráda klid. Za tři dny tak oba přesně na čas stáli na autobusovém nádraží na Černém mostě. Oblékli se podle instrukcí Salího, co vyčetl na internetu – do bund, svetru a džín – to Milana uklidnilo, neboť se až v metru při řeči s ženou Hanou rozvzpomínal na vše, co těm dvěma říci zapomněl. Za hodinu byli ve městě, jehož domy se podobaly těm, které znal Salí z Karlína. Mezi nimi jezdili trolejbusy a na ostrůvcích u chodníků ležel onen bílý sníh. Salí s Balím nechtěli vypadat dětinsky a tak jakoby omylem alespoň po vystoupení z autobusu na sníh u nádraží alespoň hodily lyže, aby se pro ně mohli shýbnout a poprvé se dotknout té bílé hmoty. „Pojďte, pojďte!“ volal Milan s Hanou na Salího s Balím, aby dohonili tramvaj a stihli prý další autobus. Popadli tedy lyže a vida, že žena Milanovi moc s věcmi nepomáhá a že tedy musí své věci nést sám, nabídli se alespoň v rozpacích, zda nechce vzít lyže nebo batoh. „Tohle by se u nás nestalo, prostě Evropa“, pomysleli si po děkovném Milanově odmítnutí nabízené pomoci a běželi na onu tramvajovou zastávku. Vše běželo, jako na drátku, přijela tramvaj, nasedli, přijel autobus, odjeli k horám. Jak se silnice ztrácela v lesních serpentinách, sněhu přibývalo a přibývalo, z parkoviště, kam se dostavili, bylo vidět na lidi, jak se po sjezdovkách spouští z bílých kopců.

„Kolik lyží chcete půjčit“, optal se Milana muž v šusťákových kalhotech a pak si očima přeměřil ty dva snědé vzadu. Salí nerozuměl, o čem se baví, vycítil, že anglicky se nedomluví a tak se s Balím postavili do řady a brali nabízené věci. Sotva se nazuli do bot s umělými přezkami a Salí propukl v tajemné nadšení, na Balího padl strach. V tomto, že se mám pustit z kopce? A jak se na ten kopec vůbec dostaneme? Snad nás tam vyvezou, že já jsem toho blba poslouchal, drtil zuby Balí různé myšlenky, kterým by tu stejně nikdo nerozuměl a každý jeho krok ke sjezdovce trval hodiny. Lidem dávali mezi nohy talířky a ty je vyváželi vzhůru – to snad ne, jak se na tom člověk udrží? Jakmile to spatřil i Salí, začal i on prosit Milana, zda si mohou vyjít sjezdovku pěšky.

 

Proč ne, můžeme, ale nejdříve vám všem dojedu koupit permanentky. Energicky vybral Milan peníze a koupil celodenní vstupné k vlekům. Po boku vstoupali vzhůru kopcem asi dvacet minut. Oba nové cvičence uklidnilo, že sem přijeli trénovat i nějací postižení lidé bez nohy...měli upravené boby a vše řídili rukama. Hanka zkoušela s Balím balanc na svahu, Milan si vzal na starosti Salího, zvedali nohu, pouštěli nohu, lyže se rozjely a následoval pád. Salí se za den vycvičil natolik, že byl sto vyjet kopec na vleku, sjet onu červenou sjezdovku obloučky, prostě naučil se tolika úkonům v onom zimním sportu, které se děti učí po několik let. Měl sport v těle a tělo naslouchalo každému jeho pohybu zad, pnutí ve stehnech i povrchu, zledovatělému i navátému sněhu... Sám byl s sebou překvapen a s výčitkami hledíval do vrchu za Balím, který sem přijel kvůli němu a který čím dál tím častěji utíral nudli za nudlí.

„Milane, neprohodíme se?“ poprosila Milana ve dvě hodiny odpoledne Hanka, která už nevěděla, co si s Balím počít.

„Proč ne, pojeď sem!“ souhlasil Milan a byl rád, že se Hanka nabídla sama. Nechtěl, aby nabídkou, že se prohodí, vyvolal v ženě obavy, jak není sto tmavému kolegovi vysvětlit techniku jízdy. Po celé dopoledne ji sledoval, jak před ním opatrně jede, jak jej sbírá, jak nechce, aby si nabil nos... Milan nabyl přesvědčení, že příčina Hančina neúspěchu spočívá právě v oné přílišné její laskavosti, že Balí nemůže překonat strach, protože k tomu není nucen - proto vzal výuku z opačného konce:

„Balí, podívej, postav se čelem z kopce dolů. Neměj strach, protože máš na nohou bezpečnostní vázání. Postrčím Tě a ty se snaž vydržet, co nejdéle. Nic se Ti nestane, sníh je měkký a při pádu pocítíš jeho lehkost.“

Balí otočil své tmavé oči v nedůvěře ke svému novému učiteli a nechtěje se zahanbit, konal podle nových rad. Ucítil tlak v zádech a lyže se rozjely. Musím vydržet, prostě musím, hleděl k daleké frontě u vleku pod kopcem a čím se více rychleji rozjížděly, tím ztrácel více sil. Lyže podjela a on se instinktivně předklonil, lyže zadrhla o hluboký sníh...“Balííí, stůj“, dojížděl Balího Milan, když viděl, že se schyluje k nejhoršímu. Balí se řítil z kopce šusem a ne a ne spadnout. Měl nohy pevně rozkročené a jak neřízená střela se přibližoval k frontě pod vleky. Za tou však stál dům a tak Milan zoufale křičel a křičel. Balí v zoufalství záchrany života neměl sílu schválně spadnout na zem a zastavit nevěděl jak. Sjezdovka byla naštěstí poměrně prázdná, řval jak tůr a lidé se před ním klidili z cesty. „Balíí stůj dopredele!“, řval Milan a sotva svého nového přítele stačil dojíždět. Asi padesát metrů před frontou byla vymletá sjezdovka až na trávu, lyže se zadrhla a Balí už neudržel balanc. Duněly kotrmelce šílenou rychlostí sněhem, nebyl tak jemný, jak mu Milan vztloukal do hlavy. Byl hrubým struhadlem, Balí si chránil hlavu před jeho nelítostnými zuby, rozhodnutí - kde se opřít, kde je on a kde je nebe ztrácelo na důležitosti.

 

„Balí, je Ti něco“, vytřeštil oči Milan na ležící tělo a ani nedýchal. Balí se zvedl, otřel si krev z nosu i z tváří sněhem a neříkal nic. Vyjeveně hleděl proti svahu na lyže kdesi v daleké minulosti, modřiny na kolenou mu bránily vstát. Po kulatých dioptrických brýlích stékala voda.

 

„Balí, kurnik, je Ti něco?“, už česky šeptal Milan, zatímco Balí odpověděl, jako by rozuměl.

„Dobrý, pojď, ještě jednou.“

 

„Balí to nemyslíš vážně“, odmítl Milan ve výcviku pokračovat. Obdivně jen zíral na směs krve a nudlí pod nosem svého přítele, jak kulhá proti kopci a sbírá své lyže.

 

„Nezajdem na kafe?“ pokusil se pak odlehčit pozornost nad poslední trapnou událostí.

 

„Ne Milane, jdeme lyžovat.“ odpověděl striktně Balí a i na rovině se na lyžích natáhl.

 

„No, jak myslíš“, podal Milan Balímu ruku a dokonce lyžování spolu cvičili.

 

V autobuse zpět bylo jedno místo volné. „Milane, nechceš si sednout?“ jakoby jednohlasně vyzvali Salí s Balím svého českého přítele k sedačce a ramenem na madle dali Hance najevo, že ji nikdo pouštět nebude.

 

„Ne, díky“, řekl Milan, „Hani, sedni si“.

 

„To jsem čekal, pomyslel si Salí a dokud nedojeli do Liberce, neříkal nic a zálibně si prohlížel sníh nahrnutí k okrajům vozovky.

 

Ještě několikrát poté o sobotách vyjel Salí autobusem k Liberci, Milan s Hankou nemohli a Balí, Balí měl vždycky něco jiného v plánu.

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Mbonita (Občasný) - 17.12.2007 > docela jsem si početla:-)
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý,Redaktor)  
 
 
0 2 3 4 5 6 7 9 10 (12) 13 14 15 16 17 19 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 43 44 45 46 47 48 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 69 70 71 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter