Proměny

Stázie procházela kolem stánků na Karlově náměstí, na kterých v tom vedru osychala zelenina. Letní vítr si pohrával se stromy, nebe bylo modré a plné vlhkého nádechu

blížící se bouřky.  Toulala se městem a přemýšlela o sobě, o životě, o tom co by měla změnit - pomýšlela prostě  na věci, které jsou skryté uvnitř každého z nás.

Když stála před zebrou v Žitné ulici, uslyšela od Novoměstské radnice tupé mlasknutí. Potom další a další – pohlédla před sebe a spatřila jakéhosi kluka, který kopal tenisákem do zdi a chytal její zpětné přihrávky.

Sotva přešla silnici, míček se mu vysmekl a skončil přesně pod jejím nášlapem. Přitiskla jej, aby neskončil ve vozovce a pohlédla směrem, kudy  přilétl.

„Přihrajte mi jej,“ zakřičel na ni přes trávník.

„Jak se jmenuješ?“, optala se.

„Ondra,“ představil se ten fotbalový útočník a vystrčil vpřed svá hubená chlapecká žebra. Chvíli tak stál, pak povolil a opět zvolal. „Pracujete v nemocnici, že jo?“

„Jak to víš?“  Podivila se Stázie.

„Často Vás tu vídám procházet, chodím sem často!“ Odpověděl s takovou samozřejmostí, jako by byla na světě jediná, která si jej ještě nepovšimla.

Stázie tudy chodívala každý den -  v sedm do práce, dopoledne na oběd a odpoledne do Vodičkovy ulice na devítku. Místo kolem Novoměstké radnice jí nepřišlo nijak významné, považovala jej za obyčejný zaprášený kout města, plný smogu, který je radno minout pokud možno co nejrychleji.

Zamyslela se, zda má do míčku kopnout a než-li stačila cokoli udělat, ten malý kluk si zarazil pěsti v bok a zaburácel:

„Co bude s tím tenisákem?“

Stázie se zarazila, popotáhla dolů minisukni a odkopla míč.

„Tak on si tu denně hraje a já o něm nic nevím. Hm, podivný kluk,“ podivila se a šla pryč. Po několika metrech se však otočila – stál tam a stále za ní hleděl.

„Každý mě tu vidí, jen já sama sebe ne, jedině sama sebe jsem nikdy v životě osobně nepotkala a vlastně se ani potkat nemohu,“ zamyslela se a pousmála nad tou grotesktní úvahou. Poté mávla na Ondru a rozběhla se směrem k zastávce.

Míjela lidi, z nichž byl na tom každý stejně jako ona – z nichž se každý znal jen ze svých představ, ze svých ideálů, z toho, co mu kdy kdo řekl, z nehybného zrcadla, z cizích pohledů, ze svých snů, z těch nejvíce.

Poskakovala po špičkách jako malá holka. „Ach ano, ze snů,“ v letu se vzdálila na míle daleko, až do postele.

„Stázičko, už spi,“ v běhu vzpomněla na maminku, která ji s těmito slovy hladívala před spaním a ona se pak propadala a propadala až se ztratila úplně. V jakémsi jiném světě plném zdejších i naprosto cizích lidí pak probděla celou noc, dokud se neprobudila.

Poránu pak usedla na okraj postele a přemýšlela o všem, co v noci zažila. Často také o smrti, kterou si začala uvědomovat už během nástupu do základní školy. Brečívala do peřin, říkala si, jaké to jen bude, až se jednou neprobudí a bude v tom podivném nočním světě bez prostoru a času napořád.

Ulicemi prolétla jak peří, dokud neskončila na své obvyklé tramvajové zastávce. Vzpomněla si opět na toho kluka, se kterým se před minutou rozloučila. Byl takový pohublý, zřejmě také samotář – pokud tedy mluvil pravdu a sám trávil volný čas denně takto v ústraní. Snažila se oživit ve své hlavě každý detail toho nenadálého setkání. Tu si povšimla, jak se v té vzpomínce vidí  z jakési drobné vzdálenosti.

V Ondrově věku si chodila na Karlovo náměstí také hrát, snad proto jí byl ten kluk tak blízký. S Petrou v parku běhala s různým kuchyňským nádobíčkem a u kostela na schodech proseděla celé hodiny.

Čím byly vzpomínky starší, tím se v nich viděla z větší vzdálenosti, sledovala se, jako by byla již teď někým jiným, jakoby se pomalu proměňovala z té malé Stázičky v jinou a zase v jinou.

„Podivné...jakoby se svět přede mnou rodil a pak usínal a usínal.  Jakobych byla přilepena ke všemu, co jsem kdy viděla. A ve všech vzpomínkách se vidím...jsem asi chobotnice s tisíci, co s tisíci, se statisíci a s milióny drobných chapadel, kterými chytám všeho, kde jsem!“  Otočila se šťasně na zadním podpatku a přejela pohledem sochy na protější bankovní budově.

Sotva dorazila tramvaj plná lidí, její řidič chrchlal do lampače něco o výluce. Prodrala se davem spocených těl, sama sebeneviditelná mezi sebeneviditelnými projížděla zastávkami a lidé se jak potoky slévali do rozlévali a jen ona je viděla všechny, všechny kolem sebe, jen ona jediná na celém světě o každém z nich mohla vyprávět...