Co když to řeknu

V laboratoři je zhasnuto. Pečlivě uklizený stůl s umytým hrnkem na kávu, nad stolem se v okně rýsuje silueta květiny. Pan Matulka sedí na židli sám s očima upřenýma na polici, ve které leží v Petriho misce šupiny několika zlatých plátků.

"A je to tady," zašeptá spokojeně pan Matulka a nespouští z baňky zrak. Ruce má čerstvě umyté a sloupává v klíně z nehtů zbytky sloučenin, které se mu nalepily na ruce během posledního pokusu.

Když byl pan Matulka ještě kluk, chodil s tátou k Otavě a tam spolu rýžovali zlato. Kuželová půl metru široká rýžovací pánev byla těžká, že ji mohl sotva obejmout. Bílého tesáka a Volání divočiny Jacka Londona znal nazpamět. Když tehdy našel svůj první oblázek se zlatou žilou, táta mu vysvětlil, jak vzniká zlatý písek na Klondiku. Kámen zvětrá, rozsype se a písek voda odnese do řeky – povídal to tak tajemně, že se Milanovi zdálo, že se mu rozsýpá právě v rukách. Od té doby toužil po zlatě ještě víc.

"Mám to říci profesoru Hybakovi nebo ne? Řeknu-li mu to, nejsem si jist, zda se mnou bude chtít o těchto věcech bavit. Co si budeme povídat, ve své dlouholeté funkci musí sledovat granty, chod budovy a kdoví co ještě. Co by asi říkal, kdybych taklepal a řekl: "Vynalezl jsem zlato!" A navíc. Minulý týden se mě ptal, zda nechci na dovolenou, že se mu zdám příliš přepracovaný."

Na střední škole měl pan Matulka nejraději hodiny chemie. Doma studoval přeměnu zlaté rudy na měď, stříbro, olovo či na antimon a na následné oddělení zlata z tohoto procesu.

Miloval příběhy alchymistů o tom, jak vynalézali izolaci kamene mudrců z moči, a pak objevili fosfor, nebo když chtěli arabští alchymisté odloučit z kapalin al kohl - tedy podstatu látky, objevili tak mimoděk destilaci alkoholu. Každý chtěl něco a přitom vynalezl mimoděk něco jiného. Ty příběhy studoval mladý vědec v době, kdy jeho spolužáci trávili čas s dívkami v parcích.

Se zlatou rudou potřebnou pro výrobu zlata měl už tehdy student Matulka problém - v jeho letech nemohl jen tak vycestovat, do starých dolů přístup neměl a tak vidina zisku této rudy k pokusům byla ta tam. Po studiu na VŠCHT, kde jej nikdo díky jeho podivínskému nadšení pro výrobu zlata neoslovoval Milane, ale Rudolfe, nastoupil na místo laboranta do zdejšího výzkumného ústavu surovin. Neoženil se, protože neměl čas, stal se vědcem, který žil vé své laboratoři.

"Ne, profesoru Hybakovi to říkat nebudu, stejně by mi neuvěřil. Jak s tím ale ven? Jak říci lidstvu, že již nemusí čekat, že již existuje způsob přeměny železa ve zlato? Vyřeší se tím množství problémů, kdy musel být z nouze tento drahý kov neustále nahrazován něčím jiným - medicína, technika, vesmír - všemu dá můj výrobní proces zelenou! Kyanidování rud a i ta elektrolytická afinace se stanou minulostí! Dojde ke konci drancování přírody a napouštění podzemních vod chemikáliemi pro kousek marnivého kovu." Mnul si ruce pan Matulka a nespouštěl oči z Petriho misky.

"Asi o tom napíši článek do některého z impaktovaných časopisů, co třeba takový Chemical fundamental research, ne ne..lepší bude Annals for metalurgy..něco vymyslím. Ale co kolegové, kteří tu se mnou pracují? Nic o mém nočním snažení defacto neví, nezačnou mi závidět? A když článek odešlu, nezneužije jej někdo k vlastnímu sebeobohacení před tím, než-li bude vytištěn pro veřejnost?"

Ta myšlenka začala pana Matulku trápit. Vzpomněl se na jeden příběh z Egypta, o kterém četl. Ve starém Egyptě byly založeny první doly na zlato a také zde vznikaly první pokusy o jeho umělou výrobu. Muž, který se jmenoval Khaled, tehdy na faraónském dvoře předvedl misku, pomocí níž šlo potřásáním postupně oddělit zlato od nánosů. Za tento svůj vynález byl vyhoštěn ze své primitivní laboratoře prý proto, že zlato má božskou podstatu a ta není tak hloupá, aby ji bylo možno jen tak nějakou miskou vyloučit. Proto se traduje, že vynálezcem misky nebyl Khaled, ale jeho upovídaný kolega Ahmad, který měl větší vliv u dvora. Zda je příběh pravdivý nebo zda jde o jakousi báji, ani to ani ono dnes nikdo nepotvrdí. Co je však důležité, že se dostala užitečná miska na svět. A co je také podstatné, že už tehdy byli lidé tací, jací jsou i dnes. Raději každou novou myšlenku zadupou jen proto, že sami nedokáží přijít na něco lepšího.

Pan Matulka rozjímal dál: "Chci pracovat na svém místě a nechci, aby se nic měnilo. To je základ, co bych dělal doma?  Ale bude to možné? Náš ústav jistě zabere nějaká tajná vládní jednotka a skončíme v rukou mocných. A navíc. Pokud lidem dám možnost vyrobit zlato ze železa, co se stane s bankami, s miliardáři a s mocnostmi, které mají své jmění proměněné v tento jediný nevyrobitelný kov? Nenastane válka? Neotřese tento objev světem, jako před lety vyzrazení výroby čínského hedvábí?"

Pan Matulka byl praktik. Dokud neznal odpověď, nejednal. Proto se rozhodl mlčet i kdyby toto mlčení trvalo navždy.

Týdny takto chodil ulicemi a nahlížel do výloh zlatnictví. Čekal na znamení, čekal na něco, co mu zodpoví jeho otázky a v zádech cítil neznámý pocit – jako by jej něco drželo za límec a to něco jím lomcovalo.

„Nic jsem neobjevil,“ volal ze spaní. V práci přišel kolegům zasmušilí – přičítali to tomu, že si nevybral už několik let dovolenou. Pokud dostal dovolenou nařízenu, zůstal v práci a ze své laboratoře nevycházel, rád odpočíval na svém pracovišti.

Jednou šel domů a potkal dědu s klukem. Nejdříve mu přišlo na mysl, že se tomu starému člověku udělalo asi nevolno, klekl si totiž před toho malého kluka na jedno koleno a cosi šeptal. Panu Matulkovi přišlo trapné se dívat tím směrem, ale přesto toto nenadálé chování starého člověka nepřestával sledovat. Pak si povšiml, že sundavá ze svého krku poměrně silný zlatý řetěz, na jehož konci byly zlaté hodinky. Dal je na krk klukovi – šlo patrně o dar, který se předával z otce na syna. O vzácný dar, který kdysy někdo dostal za chalupu, dobytek...těžko říci a proto s mnoha pověstmi koluje generacemi.

Pan Matulka si v té chvíli pomyslel...miliardář, který přijde o své jmění, rozpoutá válku, protože nemá vše ukryté pouze ve zlatě a o to, o co přijde, se nebude chtít nechat připravit. Ale co chudák? Právě chudák přijde o vše, protože má leckdy jen ty zlaté hodinky.

Jakoby od té chvíle bojoval se svící a se tmou, svící byl jeho objev, vášeň a léta objetovaná vývoji neobjevitelného, léta výsměchů, proher a zoufalství, na jejichž konci mohl všem okázat, za co bojoval. „Vášeň – ano, paličatost a vášeň – to bylo to, co mě vedlo k objevu,“ pomyslel si pan Matulka, „nyní jsem došel na konec cesty a abych se ptal, kam půjdu dál? Nikoho nemám, jen tu svoji laboratoř.“

Pan Matulka seděl zoufale ve své židli. Seděl a přemýšlel o tom všem celou noc a pak ráno, ráno vymyslel, kam pojede na svoji první dovolenou. Vezme ze sklepa Čínskou rýžovací pánev a plechové sýto, pojede třeba na Bílý potok ke Kašperkám, zlato tam prý rostě ve drobných plíškách „...jo, to je radost, zasnil se pak Matulka, když člověk hněte v dlaních zeminu, třese pánví a pak narazí na takovou vzácnost!“

(obrázek rudy převzat ze zdroje http://goldbedrockgold.blogspot.com/2008/12/main-types-of-gold-bearing-ore-material.html)