Míca ležela na zaprášeném prkně s ocasem volně svěšeným k zemi.
„Žiješ?“ Šťouhla opatrně do Míci Žofie.
„Už skoro ne,“ protáhla se líně Míca,“umírám hlady.“

„Ty a hlady?“ zachechtala se Žofie při pohledu na svou tlustou kočičí kamarádku. „Kdybys byla nebyla líná, vstala bys a šla bys lovit myši se mnou.“
„Jdi si sama,“ zamračila se Míca. Nato se však otočila a se sladkým úsměvem zaškemrala: „Až se budeš Žofinko vracet, chyť mi prosím také jednu myšku...“

Žofie si dala ťapky v bok, zakroutila jako obvykle hlavou a odešla. Psi Ben a Lump hlídali u dveří a sotva seskočila ze žebříku, vyběhli, aby ji se štěkotem zahnali pryč. Žofie byla mrštná – vyhoupla se na branku a zmizela v louce. Celá naježená si cestou k myší díře slibovala, že už žádnou další myš nikdy v životě té líné Míce nepřinese. Hořekování, nekořekování, co naplat, kočka Žofie byla prostě dobračka a tak stejně nakonec, sotva ulovila myš pro sebe, sedla opět k další díře, aby ulovila sousto i pro svou hladovou kamarádku.

Chýlilo se k večeru, tráva byla mokrá po celodenním dešti a na blízké cestě se zamodraly kaluže.

Jak tak Žofie seděla u té myší díry, zamyslela se: „Odkud vlastně ty myši lezou? Co když je tam dole, tam pod zemí myší a tedy i kočičí ráj? Kdybych se tak mohla prohrabat až k těm protičtyřnožcům! To by byla pohoda..nemusela bych celé dny paběrkovat u jedné malé myší dirky. „

Potom Žofie strčila do dírky tlapku až po bříško – díra pokračovala stále hlouběji a hlouběji a pak zahybala kamsi vpravo.
„Mohla bych poprosit Bena s Lumpem,“ pomyslela si,“ti dva pořád hrabou díry v louce a mohli by nám kočkám jistě pomoci. Na to si však vzpomněla, jak ji ještě téhož odpoledne se štěkotem honili po dvorku.

„Škoda, že pan Jaroušek nerozumí našemu mňoukání,“ povzdychla si Žofie. Potom si povšimla, že díra, u které sedí, byla původně celá zarostlá pavučinou a že tu tímto čeká zbytečně.

Vstala a vydala se po cestě k domovu.

V tom vyskočila a vymňoukla „Mám to!“ V jedné z kaluží, u které právě stála, se modralo nebe. „Vida, nebe tam dole u protičtyřnožců je také modré!“ neuvěřitelně hleděla do kaluže a snila o tom, jakým způsobem proskočí na druhou stranu. Měla totiž obavu, aby neproskočila a nespadla do nějaké čtyřnožčí díry – kdoví, jak to tam v tom kočičím ráji mají vlastně zařízené.

Smočila tedy nejdříve opatrně packu do kaluže a pak udělala „brrr“. Kočky totiž bytostně nenávidí vodu a dvojnásobně nesnáší, jsou-li mokré. Chtěla packu prostrčit skrz na skrz tou kaluží k protičtyřnožcům, zachytit se okraje a opatrně, opatrně se pak provléci na ten druhý svět. Namočila tedy packu podruhé a celá zamračená hmatala po dně té tajemné díry. Kaluž byla hlubší a hlubší. Natahovala se, natahovala a nahmatávala jen bláto a drobné kamínky. Po chvíli drobných krůčků nestačila. Vrátila se tedy zpět na souš a usoudila, že bude lepší, pokud dojde pro Mícu a ta ji bude pevně držet za ocas.

Sotva doskákala k chalupě, přistihla Mícu, jak dopíjí mléko od pana Jarouška. „Míco, tys mi nenechala ani kapku!“ dala ruce v bok Žofie a zakabonila se.

„Stále jsi nešla Žofinko a tak jsem dostala hlad...zlobíš se na mě, viď?“ potichu na to zaraženě Míca.

„Ano, zlobím se na Tebe,“ zaprskala Žofie. „Za to se mnou ještě teď půjdeš do kočičího ráje.“

„Do kočičího r-ráje?“ Podivila se Míca.

„Ano, vypravíme se do míst, kde je myší jako blech v Benově kožichu.“
Ben se totiž neustále drbal.

„Tak to půjdu ráda,“ důvěřivě odsedla od misky Míca a vydala se za Žofií.
„Míco, povím Ti jedno tajemství, o kterém nikomu nesmíš říci.“

„Neřeknu to Žofie nikomu, jako bys mě neznala.“
„Tak to je Míco dobře. Napadlo Tě někdy, kde se ty všechny myši, které bydlí v dírách, z té země berou?“
„No, víš Žofie, jak jsem neustále unavená, už dlouho jsem u žádné díry vlastně neseděla.“

„No právě Míco a možná, že už nebudeš muset u žádné díry sedět nadosmrti.“
„A proč?“ Zavlnila hned se zájmem ocáskem Míca, „Ty mi budeš nosit každý den myšku?“

„Nebudu, protože už nebude třeba Míco. Pravděpodobně jsem objevila vchod do myšího ráje. Zatím si nejsem jistá, ale podle mě je to místo dole, tam pod námi. Tisíce myši tam chodí sem a tam a jenom některá, ta nejzvědavější občas proleze dírou na druhou stranu.“

„Ty jo, Žofie, ty jsi geniální! V tom kočičím ráji musí být krásně!“ vypravila ze sebe plna úžasu Míca a na to hned poskočila, „to si tak ležíš celý den na sluníčku, kolem Tebe pobíhá myš za myší a ty si jen natažením tlapky jednu z nich chytíš, najíš se a pak ležíš dál.“

„Je to docela možné, pojď, už jsme skoro tady.“ Pobídla věcně Mícu Žofie.

A tak po chvíli obě seděly u ohromné kaluže a přemýšleli, jak se budou vzájemně držet, aby nepropadly na druhou stranu.

„Žofie, Žofie, mohu to vyzkoušet jako první?“ zaškemrala při pomyšlení na ten kočičí ráj celá natěšená Míca.

„Zkus to, ale opatrně Míco, budu Tě držet za ocas.

„Jej, to je studené,“ prskla Míca, sotva se dotkla vody.“A jsem celá špinavá,“ zafňukala.

„Cesta do ráje není zadarmo,“ nedala se odradit Žofie, „chceš, abychom se prohodili?“
„Zatím ne, počkej, zkusím to ještě jednou. Utřela si suchou tapkou slzu Žofie.

„Pak s odporem vkročila první tlapkou do kaluže, potom smočila i tu druhou a hmatala, podobně, jako před tím Žofie, po dveřích těch modrých vrat do kočičího ráje.

„Je to tam stále hlubší a hlubší,“ podávala zprávy Míca,“cítím na dně něco mazlavého, nechci ani vědět, co tam ty myši mají.“
„Tak zkus Míco všechny čtyři ťapky, snad Tě za ten Tvůj ocas udržím,“ radila Žofie.

„Pojď sem tedy blíž Žofinko, ať mohu dál,“ nedala se odradit tou odpornou vodou Míca. „Heleď, tam dole běhají asi také kočky, už jednu vidím, je někde pode mnou.“ Podávala další zprávy Míca.

„Vždyť jsem Ti to říkala,“ na to potěšeně Žofie.

Když byla Míca v té kaluži po pás, Žofie stála držíce její ocas na samém břehu. Potom se prohodili, Míca držela Žofii a ta též obětavě capkala po dně kaluže v domnění, že tu kliku ke dveřím do kočičího ráje musí nalézt. Nakonec se obě, celé zadýchané, posadily v trávě. Byl večer a na hladině kaluže se objevily první hvězdy.

„Je mi zima Míco,“ klepala se Žofie.

„Mně také Žofinko,“ na to Míca. „A vidíš, tam dole mají také noc, jako my tady.

„Tam musí být Míco nádherně!“ Lehla si na hřbet Žofie.

„Myši tam lezou sem a tam, tam a sem..ááá...“ zívla Míca a obě, jako na tlesknutí usnuly.

Ráno se probudily, bylo už horko a ta kaluž byla ta tam. Místo ní ležela na cestě spousta bláta.
„Žofie, podívej, ta vrata zmizela!“ povídá Míca.
„No to snad není možný,“ neuvěřitelně hleděla v ta místa Žofie, „to určitě ty myši – viděly nás a ta vrata přes noc zadělaly.“
„Asi jo Míco, slyšela jsi v noci něco?“
„Slyšela jsem takový podivný šustot, ale byla jsem tak unavená, že jsem ani nezvedla víčka z očí,“ přiznala se Míca.

„To je škoda Míco,“ posmutněla Žofie, „to já jsem neslyšela vůbec nic.
„Bez práce nejsou koláče,“ zašpitlo si pod mraky tiše sluníčko a pak se smálo a smálo na ty dvě kočky celý den, dokud obě neuschnuly.