V jednom starém a opuštěném městě se zabydlela strašidla, která díky lidem musela opustila hluboké lesy. Ve střechách a v ulicích, o které člověk dlouho nepečoval, rostli keře tak spletité, že se v jejich blízkosti mohla strašidélka bezpečně schovat.

Ušatej– je malý a veliký asi jako kocour. Má hustou černou srst a díky svým dlouhým uším a vítečnému sluchu je vždy o všem dobře informován.

O něco větší je Blešák. Toto strašidélko se ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí, drbe tak rychle a mocně, až z jeho kožíšku odlétávají drobné jiskřičky, osvětlují celou krajinu, až se může zdát, že přichází bouřka. A blesků, těch se celé strašidelné město bojí!

Uvidí-li totiž někdo blesk, znamená to, že se buď drbe blešák a tím hrozí městu nebezpečí a nebo -  a to je horší, chrlí blesky z poza blízké hory Dragon – obří drak, který sice vetšinou spí, avšak, dostane-li hlad, vyráží na lov. Má veliké dlouhé zuby, křídla stokrát větší než-li orel a hlas, před kterým se i hory rozsýpají. Pokud Dragon spí, ze svých sto hlas vyfukuje mračna páry, která zakryjí slunce a začne déšť. Když je Dragon bdělí, toulá se krajem a shání něco k snědku. Má naštěstí nejraději lidi, kterých je všude kolem dostatek a tak se strašidelnému městu už po staletí vyhýbá.

„Blešáku,“ povídá Ušatej, „podívej se, kolik je tu všude vody, za chvíli budou muset všechna strašidélka vylézt na střechu.  Také máš tak mokrý kožíšek?“

„Také,“ drbe se Blešák za uchem, ale jen tak, na oko. Pak zvedne hlavu a povídá: „Dragon už moc dlouho spí, půjdeš ho se mnou Ušatej vzbudit?“

„Vždyť nás sní!“ Svěsil své dlouhé slechy Ušatej. „Už několik dnů slyším, jak těžce dýchá, bude nemocný.“

„Pokud bude Ušatej náš Dragon nemocný ještě několik dnů, všichni se tu utopíme. Jdu, jdeš tedy se mnou a nebo tu zůstáváš?“

„Jsi můj nejlepší kamarád, to víš, že půjdu s Te..s  Tebou,“ zašeptal Ušatej, sbalili si do strašidelných batůžků věci na cestu a šli.  Údolí se proměnila v hluboká jezera, proto museli každou chvíli ukusovat větvičky a z těch si posléze uplést vor, aby se tak mohli přeplavit na druhou stranu. Městečko se pomalu vzdalovalo a za pár dnů je provázelo jen skřehotání žab a lelkův smích.

Sotva vyšli na horu, Ušatej se přikrčil za kámen: „Jéé, Blešáku, vidíš to samé, co já? Tolik ohromných hlav pohromadě jsem ještě nikdy neviděl.

Blešák věděl, že doposud žádné nebezpečí nehrozí a když i Ušatej zašeptal, že neslyší nic podezřelého, oba se uklidnili a potichu radili, které té hlavy se půjdou zeptat.

„Ty tady buď, špitl Blešák, drž mi palce, jdu za tou červenou.“

„Nechóď, sežere Tě! Co když má právě ta červená hlava mlsný jazyk?“ Klepal se strachy Ušatej.

„Třeba to nebude tak zlý,“ pokřikl na Ušatého Blešákm a vykročil. Hlava těžce oddechovala a každou chvíli z ní vyšlehl oheň. V tom však Blešatému oschl kožíšek a počal jiskřit.

„Jé….“ Nezmohl se navíc Blešatej, když se tu hlava vymrštila a sežrala Blešáka, tak jak byl, s těma jiskřícíma chlupama a s holí na sebeobranu.

Ušatej, sotva uviděl, jak přišel o kamaráda, vyrazil vpřed.  Běžela v tom se zarazil a zkusil přímluvu u zelené hlavy. Přes páru uviděl cestou i Dragonovo ohromné tělo. Byl pokryt celý šupinami a ležel ve vařícím jezeře. A hrozivě vzdychal: „ách, ách, ách…“

„Co Ti je Dragone, „ optal se té zelené hlavy.  Z té však jen vyšlehl plamének a vydala ze sebe jediné…ách.

Jenomže pak se Ušatej očil a nad sebou vidí zlatou hlavu, která hrozivě sípala a mlaskala, jako by ho chtěla sníst.

„Co tady děláš a jakou máš chuť?“ Spustila na Ušatého.

 „Říkají mi doktor Ušatej a přišel jsem léčit našeho draka Dragona. Znáš ho?“ Zeptal se lišácky Ušatej. „Doktor?“  Křikly naráz všechny hlavy a Ušatej, když najednou viděl skrze okolní páry a dým takový počet hlav,  menší, ohromné, stříbrné, zlaté, žluté, černé, hrůzou ze sebe nevydal odpověď.

„Je mi horko, veliké horko…“ křičely jedna hlava přes druhou a jezero, ve kterém leželo Dragonovo tělo se vařilo a vytvářelo oblaka páry, která jen posilovala okolní déšť.

„Co by mu mohlo být? Přemýšlel nešťastně Ušatej. Dostal nějakou cizokrajnou nemoc? Co já vím, kde takový drak všude létá? Nebo špatné bylinky? Tolik hlav mě slyšelo, když něco rychle nevymyslím, některá z nich mne jisto jistě sní.

A jak tak seděl na břehu toho ohromného jezera, cákla ta horká voda na jeho tlapku.

„Jo, joj, to je bolest!“ rozplakal se Ušatej. „Blešáku, kamaráde, kdepak jsi?“

„To pálí, jako by snad snědl slunce! Slunce, kde je Slunce?“ povídá si sám pro sebe Ušák. „To jej sežrala určitě ta ošklivá červená hlava, která sežrala i Blešáka!“

„Ty, červená hlavu, že jsi snědla Slunce?“ osopil se na ni Ušatej.

Hlavy se mezi sebou začaly prát a všechny začali zvracet v naději, že to Slunce ze společného Dragonova břicha vyplivnou ven. A stalo se.

Sotva se Slunce vyhouplo na oblohu, ta zelená hlava vyplivla i Blešáka. Měl kožíšek celý  ohořelý, popadl Ušáka  za ruku a běželi pryč.

„Děkujeme,“ volaly za nimi hlavy, „jak se vám odměníme?“

„Už jste se nám odměnily, vyplivli jste Blešáka a přestalo pršet,“ volal Ušatej. Sotva se přiblížili ke svému městečku, lesklo se ve stříbrných kapkách slunce.