Jednou z nejméně pochopených zásad Gándhího satjagrahy, doslova „držení se pravdy“ byla jeho výzva, aby každý bojovník proti britskému kolonialismu nenosil oděv z látek dovážených z Anglie, nýbrž z domácky utkané hrubé bavlněné tkaniny zvané khaddar. Marxismu poplatní indologové to interpretovali ryze ekonomicky jako bojkot britských látek. Tento cíl však byl druhotný. Na prvním místě bylo porobenému lidu vrátit důstojnost tím, že svým oděvem dají najevo věrnost k vlastní tradici.

Podle hinduismu každý stav a povolání má svou svadharmu, vlastní zákonitost, odvozenou od té vesmírné (dharma). Dělba práce v každé společnosti je nevyhnutelná. Svadharma je aplikací zákonitosti či normy chování, kterou, moderně řečeno, má každý příslušník daného stavu zapsánu v genetickém kódu. Pokud se člověk touto danou normou řídí, má možnost být tím, čím od své přirozenosti je, čímž uskutečňuje svůj celý potenciál. Kdo se zpronevěří tomuto kategorickému požadavku, pro toho platí, co řekl George Tyrell o jednotlivci: „Myslím, že jediný skutečný hřích či sebevražda je nebýt Sám Sebu, tj. tím, co se anglicky nazývá Self a německy das Selbst.

Být sám sebou – toto lze srovnat se třemi stupni konformity s pravdou podle islámu. Každý muslim vděčí islámu už za samotný svůj život, protože tím uznává svůj stav úplné závislosti na Boží vůli, což nemuslimové často chybně označují nálepkou fatalismus. Tento princip vytváří detailní vzorec celého jeho způsobu života. Pokud tedy muslim uznává svůj stav úplné závislosti na vůli Alláha, tím úžeji se přimyká ke své tradici. Která ho informuje, co jest a jak má jednat. Pokud muslim dosáhne plného souladu, ztotožňuje se se svým pravým Sebou Samým, a vymizí veškeré strachy, že by mohlo dojít k jejich rozštěpu.

V hinduistické mluvě totéž učení o sjednocení se vyjadřuje takto: každý jednotlivý individualizovaný životní tok či pramínek života je vybaven potenciálem jógina, tj. toho, kdo dosáhl sjednocení se svým Zdrojem. Každé jednotlivé já je pouhá iluze a klam – mája. Pokud si to uvědomí, vyhledá nejvhodnější cestu – sádhanu, určenou pro jeho stav (svadharma). Žádný prvek individuálního života nemůže se nacházet mimo metodu, zvanou jóga. Čím člověk jest, to pozitivně určují jeho vrozené možnosti a negativně – jeho hranice či meze. Vzájemná souhra těchto dvou prvků vytvářejí jeho svébytnost (svábháva) a jsou faktory, které ho uschopňují, aby sehrál určitou roli v kosmické „hře“ (líla), do níž ho obsadil Božský režisér. Ani své možnosti, ani svá omezení si nezvolil sám a nemůže žádnou z nich si selektivně vybrat či jí uniknout.

Má tedy vůbec nějakou svobodu volby? Ano, avšak jen relativní, v rámci jeho možností, což není nic jiného než individuální převod do individuálního vidu bez­mezné a bezpodmínečné svobody a volnosti, jež je přívlastkem univerzálního vše-pronikajícího Základu.

Rámakrišna přirovnává tuto relativní svobodnou vůli k délce provazu, na němž je uvázána kráva v situaci, že konec provazu je uvázán k pevnému kůlu.

Tím se nám mění pohled na individuální zodpovědnost. Ta se týká výhradně způsobu, jakým hrajeme přidělenou roli. Máme tak poměrně širokou škálu možností – hrát roli tak dokonale, jako tak špičkoví herci jako Štěpánek, Höger či Medřická nebo jako nejneohrabanější ochotník vesnické scény. Nezbytným předpokladem k objektivnímu sebehodnocení je určité naladění na úmysl režiséra, či přesněji řečeno do vzorců jeho mysli. Jediným zdrojem této informace je sám dramatik, takže tato sdílnost prostřednictvím komunikace předpokládá, že se jedinci dostává přízně či „milosti“ z rukou dramatika. Znamená to, že předává potřebné znalosti buď přímo nebo nepřímo skrze nějaký smyslově vnímatelný kanál, což se obecně nazývá „zjevení“. Jak vypadá plnění přiděleného úkolu v praxi? Věrným napodobováním vzorců a nástrojů, které nám odhalila tradice, nikdy vymýšlením nástrojů nových. Hvězdář nebo mikrobiolog se neobejde bez astronomického dalekohledu či mikroskopu, protože tyto umělé přístroje rozšiřují dosah jeho přirozených nástrojů, ale ty všechny musí považovat za doplňky (upadhi) své individuality, které chybí např. stejně nadaným profesionálům v rozvojových zemích. Ať už je zapotřebí jakékoliv výstroje či doplňujících ozdob, musejí být v souladu s charakterem a kvalitou, s obecným účelem, který máme na mysli. Tou je realizace, napřed na individuální úrovni a potom na každé možné úrovni toho, čím jsme sami o sobě.



Oděv

Tím se konečně dostáváme k předmětu, který pro člověka během jeho životní dráhy tolik znamená – způsobu odívání. Na okamžik se oprostíme od sugescí všemocné reklamy, která nám od narození zapleveluje mozek, a uvažujme ryze utilitaristicky. Prvotním určujícím faktorem je podnebí, v němž trvale žijeme. Smíříme se s tím, že jinak se odívá Eskymák v subarktickém pásmu a jinak Indián v tropickém deštném pralese. Je proti přirozenosti obyvatel rovníkového pásma, aby jim oblečení diktovali misionáři podle svých představ, co je údajně slušné či neslušné. Pokládáme za přirozené, že pracovní oděv volíme podle povolání. Do dílny si nebereme frak, nýbrž modráky nebo overal. Bílý plášť je symbolem zdravotníků, pracovníků v nešpinavém výzkumu, ale i např. holičů. Specifický je úbor kominíka. Velkou skupinu tvoří uniformy, které záměrně potlačují individuální rysy.

Soudím, že jsou přežitkem z dob feudalismu a impérií, kdy smyslem uniformy bylo imponovat civilům a zvyšovat solidaritu příslušníků pluku či námořnictva. K negativním dopadům uniforem patří, že tyto profese s oblibou vyhledávají extroverti s pocitem méněcennosti. V uniformě se cítí důležití jako špunt v neckách. Každý z nás se určitě nedobrovolně setkal s dopravním policistou, hasičem, černým šerifem apod., který se natolik ztotožňuje se svou rolí, že jinak nedovede s občany komunikovat než „z pozice síly“.

Když jsme se seznámili s šaty z hlediska podnebí a povolání, můžeme přikročit k psychologii oblékání. Lze k této otázce přistupovat z hlediska kvantity. Statisticky můžeme odhadnout, kolik procent zájmu a příjmu jistá osoba věnuje svému oblečení a rozmarům ustavičně se měnící všemocné módy. Jak se vyrovnat s trpkou skutečností, že manželce praská šatník i když upřímně tvrdí, že „nemá co na sebe“? Patří k ženské přirozenosti, že věnuje víc pozornosti než muž tvaru oblečení, tj. střihu, materiálu, barvě a ozdobným prvkům.

Daleko směšnější mi připadá, když módě podlehne muž. Vzpomeňme si nedávno tak početných mladých podnikatelů, kteří jako pávi se procházeli ve fialovém saku, v ruce svírajíce nepostradatelný černý plochý kufřík. Pozornější pozorovatel si mohl povšimnout, jak se změnil výraz jejich tváří. Lze to snadno dokázat, když muž ve fialovém saku se převleče do tenisového či golfového úboru nebo si jde zaběhat. Jde o téhož jedince, ale kolemjdoucí ze změny odění mají zcela odlišný dojem.

Jaké poučení z toho vyplývá? Z tibetské tradice vzešlý mudrc Marco Pallis vyvozuje: „Je zřejmé, že se jedná o reprodukci kosmického procesu tím, že stejná totožnost na sebe bere rozmanité projevy; jak patrno, název „šaty“ či „oblek“ lze dobře použít na jakýkoliv zjev překrývající dokonalou nahotu Skutečnosti, takže je použitelná pro všechny druhy, řády i čeledě projevu, které separátně i kolektivně jsou zahrnuty do „sedmdesáti tisíc závojů, zakrývajících tvář Alláha“. Podle této analogie není překvapující, že i na individuální úrovni šaty mají neobyčejnou moc zakrývat i odhalovat.

A tak volba oblečení v rámci mezí daných zdrojů, které jsou k dispozici, prozrazuje nám 3 věci:

1/ Co člověk považuje za slučitelné s normálním lidským údělem, s lidskou důstojností.

2/ Označuje to, jaký má onen člověk o sobě představu, o jaký se snaží „image“.

3/ Jeho volba je ovlivněna míněním jeho sousedů, které mají o něm a jeho společenskému významu. Všechny tyto tři faktury jsou tak hluboce spojeny s již uvedenou představou sebeúcty, že jsou v ustavičné interakci.

Člověk se tudíž odívá, aby splňoval svou představu role, kterou ve světě splňuje. Správná či falešná představa, kterou má o povaze své role, je zcela zásadní. Nejnázorněji to lze doložit příklady z divadelní scény. Je zcela běžné, že od okamžiku, kdy herec či herečka jsou obsazeni do role, když jim maskér upraví novu tvář, vžívají se do role, takže i mimo ni mění výraz tváře a gesta, takže se doslova stávají „jiným člověkem“. Staroindická dramaturgie to definuje, že se herec natolik ztotožnil s rolí, že vydává příslušnou vůni (rasa) postavy, kterou znázorňuje. Tentýž herec, který v královském hávu s korunou na hlavě si majestátně vykračuje, když je oděn do nuzáckých hadrů, krčí se a chová podlézavě. S mečem za pasem vystupuje rozkazovačně a jeho hlas dává úsečné pokyny. Ve všech těchto rozmanitých rolích zapomíná, kým jest. Až svleče oděv, určený pro roli, a setře šminky, vrací se mu normální stav mysli a objevuje pravdu, že „šaty člověka nedělají“.

I světec šrí Rámakrišna nejednou hovořil o tom, jaký dopad má oděv na člověka: Když si hejsek vykračuje s hůlkou, v krajkami lemovaném mušelínovém hávu, notuje si milostné popěvky a rád hraje karty. Kdo si obuje anglické holinky, začne si hvízdat. Když jde do schodů, skáče ze schodu na schod přesně jako bílý sáhib.

Dějiny diktatur nás poučují, do jaké míry jde ruku v ruce potlačování duchovní autority a zavrhování národního kroje. Pochopil to ruský car Petr I. Veliký, který se rozhodl svou říši přizpůsobit Západu. Po vzoru Pruska dostal pravoslavnou církev pod svou kontrolu a svým dvořanům nařídil odložit tradiční moskevský úbor a navléci se do kabátů a kalhot. Podobně v Japonsku reforma z roku 1864 nahradila účelný tradiční lehký oděv ohavnou kopií tehdy v Berlíně populárního fraku. Zavalitější a hranatější Japonci v odstávajícím fraku nevypadali jen směšně, ale přímo groteskně. V asijských a afrických koloniích byly různé stupně nátlaku, jak domorodce dotlačit k odložení tradičních šatů a přijetí evropských.

V době, kdy EU se zásadně rozhodla, že Turecko se bude smět stát jejím členským státem, může být užitečné se seznámit s tím, jak tam začínalo pozápadnění. Po prohrané světové válce, kdy Osmanská říše se rozpadla, diktátor Kemal Atatürk se obořil na všechny odstíny vyznavačů islámu. Dal obsadit a rozehnat stoupence duchovní říše chalífatu a vydal zákon, podle něhož dervišové, zastánci kontemplativního života, byli nově klasifikováni jako práce se štítící tuláci. Národní oděv včetně fezu byl zakázán a islámští duchovní – mullové, museli odložit svůj kněžský hábit. Několik tisíc mullahů se tomu nepodrobilo: ti byli zatčeni a popraveni policisty nového režimu Atatürka, který holdoval do té doby přísně zakázanému alkoholu. Civilní oděv museli nosit i pravoslavní popové a tomuto ponížení byla vystavena i delegace biskupua z Vatikánu, když chtěla mít u něho audienci.

Je neuvěřitelné, že islámské země Blízkého východu a severní Afriky se vůbec nezmohly na protest. Ze solidarity ke svým tureckým souvěrcům přijímaly jako viditelný znak obrany myšlenky chalífatu červený fez, donedávna vyráběný ve Strakonicích, který je dodnes v samotném Turecku zakázán.

Pro věřícího muslima vysvlečení do naha, jak prováděli američtí vyšetřovatelé v pověstném bagdádském vězení, dokumentované fotografiemi, bylo neslýchanou pohanou a zahanbením. Takové nepřípustné metody, jakých užívali SS-mani v nacistických koncentrácích, příslušníci KGB v sovětských věznicích a čínští vyšetřovatelé vůči Tibeťanům, kteří vzdorovali čínské okupaci, jsou označovány jako mentální krutost, nepřípustná v oblasti, která se hlásí k demokracii.

Když jsme probrali různé důvody oblékání, vraťme se do dávné minulosti a položme si otázku: co přimělo člověka, aby se vůbec začal oblékat? Musí to souviset s nějakou hlubokou změnou ve způsobu života lidstva. K vypátrání příčiny si připomeňme princip, že každá možnost projevu, tedy i oblékání je zakotvena v odpovídající možnosti v Neprojevu. Metafyzicky BYTÍ je přitakané nebytí, tak jako Slovo je pronesené Ticho. Podobně, jakmile dojde k přitakání nahotě, je „vynalezeno“ oblečení. Princip odění proto zůstává v Nahotě. Nic neosvětluje lépe toto učení než biblický mýtus o rodu Abraháma. Ve zlatém věku Adam a Eva dleli v rajské zahradě, kde byl strom života čili osa světa. Tato osa je makrokosmicky asimilována paprsky Nadsvětského slunce (áditia) a mikrokosmicky k rozmyslu (intellectus, buddhi), vytvářejícího centrum lidského údělu. Kolem ústředního Rozmyslu jsou hierarchicky seskupeny jako ministři či nástroje ostatní mohutnosti ducha jako rozum, zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Ty všechny konají práci, která jim byla přisouzena (svadharma), aniž by se pokoušely uzurpovat řídící postavení rozmyslu. Tento stav vnitřního souladu je promítán navenek jako harmonie prvotního člověka se všemi jsoucny ráje jako rostlinami, zvířaty a všemi ostatními tvory. Je rovněž zaznamenáno, že tehdy Adam denně důvěrně rozmlouval s Bohem. Sex ho netrápil, protože byl hermafrodit jako jemu podobní obyvatelé rájů, které buddhisté nazývají sambhogakája. Technicky to znamená, že individuální bytost na nejvyšším stupni kosmické hierarchie je vždy a bezprostředně otevřena vlivu vyzařujícímu z univerzálního Sebe Sama, neboť jednobodové soustředění je pro ni ryze spontánním aktem nevyžadujícím žádných pomocných prostředků. Tento obraz normálního lidství taoismus nazývá prvotním stavem, novozákonní křesťanství i hinduismus připodobnění dětem či chudobou ducha (spiritus mundi); tento prvotní stav v islámu se nazývá faqr - „chudoba“. Pod různými termíny se skrývá vystupňovaný stav sjednocení (rozpuštění, vrůst, srůst, „jedno jsme“) kdy pominuly veškeré soupeřivé zájmy, o nichž se mluví jako o „darech“ či „klenotech“. Rovněž termín „nahota“ má pro tento stav své oprávnění. Připomeňme si, že podle judaistické tradice velekněz vstupoval do nejsvětějšího stánku Jehovy – nahý. Tuto posvátnou nahotu nutno odlišit od profánní nahoty opilého Noe. Za života zakladatele džinismu Mahavíry, staršího současníka Gautamy Buddhy, nejvyšší místo v hierarchii náboženské obce získali mnichové bez majetku a bez domova. Neměli vůbec nic, tedy ani oděv, a putovali nazí. Ustálil se název digambara – doslova oděný oblohou. Od této nejpřísnější regule se odchýlili švétambarové, kteří směli mít tři bílá roucha a roušku a zakrytí úst, aby náhodou nepolkli nějako mušku.

Tento oděv z jednoho kusu tkaniny bez švu má symbolický význam. Před ukřižováním bezešvé roucho Ježíšovo sňali žoldnéři, nechtěli je zničit rozřezáním a proto o ně metali los. Když Spasitele nahého zvedli na kříž, odpovídá to aktu, kdy Syn člověka odkládá poslední zdání duality, aby se sjednotil s transcendentálním božstvím – Otcem. Církevní otcové často přirovnávají toto bezešvé roucho k samotné tradici. Kdykoliv se roztrhne, nelze je vyspravit nějakou záplatou bludu, jak dokládá Matouš 9, 16. Toto varování se týká všech, kteří se pokoušejí zachránit narušenou tradici kompromisem se světským, ryze materialistickým, tzv. vědeckým světovým názorem.

V buddhismu se často uplatňuje ideál chudoby tím, že mnišské roucho je záměrně sešito z různobarevných kusů látky. S tím úzce souvisí Gándhíovo spřádání bavlny na hrubou nebarevnou tkaninu (khaddar), do níž se jako do kroje odívali jeho stoupenci, usilující o samostatnost Indie. Gándhismus musel vynakládat mnoho úsilí, aby vysvětlil, že předení khaddaru nemá jen ekonomický smysl, nýbrž převážně duchovní.

Vnějškově tmavé bavlněné sako a bílá lodička se podobají stranické uniformě Mussoliniho „černých košil“ a nacistických „hnědých košil“, ale v žádném případě nezdůrazňuje bezohlednost, agresivitu a partajnickou kamarádskou věrnost, vyúsťující v homosexualitě. Zažili jsme modráky Lidových milicí, ozbrojené pěsti KSČ, hrozící rozdrtit každý odpor k totalitě. Ještě odpudivější byly šedohnědé ke krku sahající haleny a neforemné kalhoty teplákového střihu čínských gardistů za kulturní revoluce. Doplňkem byla "nejhnusnější " čepice, jaká kdy byla vymyšlena. Tento oblek měl podtrhnout nelidský charakter jeho nositelů. Ve všech těchto případech šlo o parodii mnišského hábitu, dobrovolné potlačení individuality k zbožnění kolektivní­ho principu, nazývaného „masy“. Jde o ideál lidovost minus člověk k nastolení vlády antitalentů. Proto si gándhíovské hnutí za soběstačnost oděvu vysloužilo tak fana­tickou nenávist „pokrokářů“ všech odstínů.

O jaký oděv máme usilovat? Spásné obrození znázorňuje 22. tarotová karta nahou pannou ve vejčitém elipsoidu ze Světla, symbolu „odění do Světla“; Apoštol Pavel v Listu k Efeským 6, 11 – 17. Tento návod parafrázuji: „Oblecte plnou zbroj Boží, abyste mohli čeliti všem úkladům mocností temnot... -Stůjte opásáni Pravdou, oblečení v pancíř Spravedlnosti, obuti do evangelia Pokoje a Míru; na hlavě mějte přilbici spásy, v levé ruce štít víry a v pravici meč Ducha, tj. slovo Boží. Modlete se v Duchu všelikou modlitbou.“

Toto „odění Boží“ není ke koupi u žádného krejčího, zbrojaře či v supermarketu. Při zachovávání správného způsobu života postupné oblékání do Světla podle iniciačních kruhů trvá 33 let. Odění do Světla je hradbou, od níž se jako bumerang odrážejí otrávené šípy nešlechetníků a vracejí se zpět ke zkáze svých původců.

Jedním z mála potěšujících zpráv o šatech a oblékání je příklad indických žen, které nepodlehly tlaku západní reklamy a ponechávají si ladné sárí. Tento tradiční oděv přejímají i africké ženy.

Vstup do EU nás vybízí, abychom byli tolerantnější ke všem druhům jinakosti, s nimiž se ve vzrůstající míře můžeme setkávat. Byl bych rád, kdyby se v Česku už nikdy neopakoval tento politováníhodný případ: V polovině 60. let se se synem Peterem vrátil diplomat, který působil v Tunisku. Bylo to v létě a dlouhovlasý Peter šel po ulici v hnědé říze, tak jak byl zvyklý v Severní Africe. Tento zjev pohoršil dopravního policistu. Vylezl ze svého stanoviště na křižovatce, přistoupil k Peterovi a beze slova ho uhodil do obličeje, takže mu přerazil nos. Tento mladík dostudoval a oženil se s dcerou akademika Krále. S pětiletým synem Samuelem emigrovali do Šrí Aurobindova ášramu v Kanadě, protože si nepřáli žít v zemi, kde sadisté v uniformě beztrestně páchají násilí.