Bylo to poprvé… Bez tich jejích keců. Nenáviděl jí za to, nenáviděl sám sebe. Šílenější než cokoliv jiného. Šílenější než jejich realita. Kopala, klela, nadávala… Přesto z ní nadělal hadrovou pannu. Vřískala v rytmice sirén, když jí táhnul za vlasy přes celý pokoj, a pak s ní hodil k malému lehátku. Ona jako kotě se schoulila do malého uzlíčku neštěstí a plakala. Nebylo nic, co by mu bránilo. Víno ještě napomohlo zuřivosti. Zápas, brek, řev, prosby. Dál, už jí jen mlátil a kopal, aby obživla. Mohla se svíjet, škrábat či kousat… Přemohl jí. V každé ráně bylo tolik zrady, s každou cítil horší a horší chuť nepřestat. Nedýchala. Král odešel do své komnaty. Dobu jen chrčela, pak už jen slyšel, jak se dusí blitkama, protože měla v sobě, tak strašně málo jídla za posledních 7 otočení. Snad podřezaná velitelka Nesmrtelných. Přilezla. Zmlácená, pohoršená… Pronásledovaná duchy. Rozcuchaná koudel vlasů, puchýřky na ústech popraskaly. Valila se z nich krev a nechutný červí hnis. Fleky kolem očí, boule, modřiny, trhliny, zkrvavené bělmo, jizvy byly mnohem nechutnější na pobledlém vychrtlém těle. Posedlost. A najednou ho přepadl takový strašný pocit, že rozpáral toho malého ptáčka, že ublížil tomu tygříkovi, že zakroutil hlavou tomu vznešenému pávovi. Nikdy si předtím neuvědomoval, čeho by byl schopný… Až dnes, a bolelo to. Bolelo ho, jakým monstrem se kvůli ní stal. Jak dlouho jí nemohl vidět? Proč mu oči, tak dlouho zapíraly, s kým doopravdy spí. Proč vypadala jinak, než jaká doopravdy byla? Proč to až teprve teď jí viděl a svíralo se mu z toho hrdlo?  Budu do ní muset narvat spoustu syrového masa nebo mi chcípne v náručí.

Probudilo jí šumění pouště. Probudil ji zvuk, ale tělo se nemohlo hýbat. Víčka se tak snažila, ale stále se lepila k zaneseným kanálkám. Bolelo ji v krku a zkřehlé prsty se jen těžce narovnaly, ale dokázala to. Do opuchlých víček kreslila hvězda úžasnou šafránovou barvu a hřál Sram. Nerozuměla vůním dneska, ale byly krásné a sladké, jen takové jako může být kiwi, rákos a avokádo. Oči v barvě kiwi… Odrhla konečně třepotající řasy… Stejný proud světla, jako jiné otočení. Stejná bělostná rána, stejný den, kdy se něco moc změní.

 Byl tam. Byl tam plášť v šarlatu se zlatými třpytkami, byl tam ten, co z ní nadělal případ pro chirurgii a Judith ucítila takovou potřebu někde hluboko v sobě, aby jí objal… Najednou tu byl a byl skutečný. Seděl na kraji postele a patřil jenom jí. Věděla to, toto ráno se o něj spolu s Istarii nedělí. Jako by včerejšek byl špatný sen, jen mi ta bolest přetrvala do teď, ale já mám dovoleno se pouze zlobit na halucinaci. Jako bych včera něco ukončila a začala znovu. Teď a tady, snad jsme se měla vrátit a zkusit bojovat s jiným štítem… Ano, víra mě ochránila. Jsme přece miláčkem bohyní. Měla toho po krk, nechtěla dál moc přemýšlet. Pokud to měl být nový začátek, musel teď a tady začít. Jen rákos a kiwi hrály do horkého rána, kdy se zase další Perferčané spálí k smrti. Natáhla zdřevěnělou nohu, na které byly hluboké škrábance, a přejela mu chodidlem se zaraženými střepy po zádech. Leodos sklopil hlavu a tiše se pousmál. Vyrušila ho z kajícnění a odříkání za bohyně, a až po chvíli si uvědomil, že toto není stejné ráno s jeho Jud jako každé jiné. Bál se pohlédnout do té masky znova, stačily mu včerejší obrysy.

 Tak zvědavě nahlédl přes pravé rameno. Čekal to horší. V obličeji měla jenom roztrhané boláky na ústech, roztržený ret a obrovská modřina pod okem, která se barvila do Burshidionských odstínů. Podlitiny zmizely a karamelkové zraky bouřily jako vždycky. Nepokračoval dál… Obličej mu stačil, musel stačit…

 „ Pojď ke mně.“ Vychrchlal vykřičený hlas. Pokorně poslechl. Viděla, že to není dobré, jak se ostýchá, jak se každá část jeho omlouvá… Jak se bojí, toho co udělá a řekne. Lehl si na bok a podepřel si hlavu do pravé dlaně, kterou jí včera, tak strašlivě pomordoval ruce. Bude mít modřiny od toho, jak jí silně držel. Měla svatozář… Pár tich vytrhaných vlasů se vozilo po bílých polštářích. Natáhla k němu ruku, prsty stále bez podmětu křečovitě mrzly v jedné časti… Polámala je a položila na jeho tvář. Najednou mu, tak strašně moc nevěřila. Nerozuměla, tomu co to dělá, ale jen poslouchala, to co jí přišlo správné. Jen ty smaragdy byly zaprášené. Gauge out your eyes…

 „Jud, musíš mi to odpustit, špitnul do mušle její ruky.

 „Pš!“ umlčela ho ukazováčkem před jeho rty. Nerozuměl tomu, nerozuměl tomu, jak se jí kalí oči a přitom se, tak dětinsky usmívá.

 „ Odpusť mi, prosím.“

 „ Tak mě polib.“ Vycedily piraňí zuby. Napjatě se trochu nadzvedla. Jen lehce stiskl rty, tak neskutečně, pohádkově, jako krátké ťuknutí prstem do vody. Ještě se zavřenýma očima se vrátila zpěv do toku látek. „ Odpouštím ti,“ pomalu se vrátila do kiwi odstínů.

 „ Jeden polibek to nemůže smazat, Juditho. Řekni cokoliv a já to udělám, nevíš, jak toho lituji… Nedokážeš si představit ten bol, který ti neustále vidim v očích. Já… Chci něco udělat. Musím něco udělat, jen mi řekni, co?“ Bylo to tak těžké.

 „ Cokoliv?“ Vyčkala si na jeho přikývnutí. „Dobrá, Leodosi. Jediné, co si přeji. Je, aby si odjel do Istarie…“ přerušil jí. „Co to říkáš za hlouposti?“ Vázl mu dech.

 „ Už sis kvůli mně vytrpěl mnoho, smaragde. Já už ti nechci ubližovat. Nechci ti brát sen, pro který dýcháš. Nechci tě ztratit víc, než mi odjedeš. Nevím, jestli dělám správně, ale oba proti zdi jít nemůžeme. Včera si mi ukázal, že někdo může být ještě nade mnou…“ Leskly se ty dva korálky do páru, leskly a hleděli za něj, protože neměla, co plakat. Dehydrovaná. Přitiskl jí články prstů na rozbolavělé rty: „ Už nic neříkej.“ Znělo to pořád stejně zoufale.

 „ Né! Leodosi jestli mě miluješ, vrátíš se mi. Už vidím před sebe, rozerval si mi ty švy z víček. Tak moc jsem ti nechala vzít něčím cizím. Sama si tě odstrčila od těla. My nemůžeme proti sobě bojovat. Nemám žádný válečný zákop, nemám žádnou armádu… Máš ji ty, patřím do tvé barikády.“ Zvláštní, jak mu začal v hlavě bubnovat ten dopis, i Judithě ta slova zhořkla jen, co je dořekla. Oba si opatlávali ústa tím samým, jen jeden z nich toho věděl o trochu víc.

 „ Jud, ale já nechtěl jsem to udělat. Nechtěl jsem si vybít tvůj souhlas… Nechtěl jsem nic. Ach při bohyních, proč to vidíš úplně jinak.“ Četla v grimasách a myšlenkách. To bolelo, to bolelo mnohem víc než rány.

 „Ne. Vím, že si mi nechtěl ublížit, vím, že je to semnou těžké, ale taky vím, že jsme to přehnala a nasekala spoustu chyb. Už o tebe nechci přijít jako teď. Srazil si mi hrdost, srazil ego, ale za tu cenu, že mi nezmizíš dál než do Istarie. Za tu cenu, že si tě navždy neodpudím od sebe, to stojí a pokud si to bohyně přejí, budeš to ty, kdo se stane králem Orientu. To bohyně a né duchové ovládají náš svět…“