Poslední záchvěvy sil, které ještě ze sebe dokázala dostat. Nesprávný čas, moc zlata, přemíra mozaik, pozlacené prášky, vykládaná vejce, medvědí kožichy, perfektní drátěné masky, vypálené studené kameny, piercingy ze šrapnelů a spousta obětí, které to nějakým zázrakem přežily. I ona to jentak tak přežívala, slabá… Prošpikovaná chutí to vzdát. Alespoň ty nové vůně jí přinášely nový obraz sebe samé. Čím míň jedla, tím cítila nové vůně, ostřejší, parfémy s trpkým srdcem a hlavou z rozinek.

  Jen se třásla. Lednice by záviděly to její samo probíjení. Jen nedokázala zmrazit tu krev, co se lila z rozškrábaných loktů. Už proklela tolik božích bytostí. Všichni si o mně myslí, že jsem mrcha. Ale královna by přece taková měla být! Mám ruce, jako kolonová havárie stěhovavých beduínů a je jim to jedno, zase další okradou. Mám ruce, jako královna, co chce mít všechno a né jen kousek toho všeho. Chci mít všechno, všechno až na tu jedinou proklatou zemi. Proč? Proč jsem si ho já bláhová, tak vypěstovala. Kazí se mi zuby. Nechtěla jsem toho zase tolik. Jen zlato, moc a jeho. Jen mít život pro, který mě osud připravil. A teď? Mám to všechno a jemu to přestává stačit… Přestávám mu stačit já? Bohyně měla bych to mít jednoduší, vzaly jste mi otce, vzaly… Tak mi neberte jeho! Proklínám tich několik otočení s tím černým, proklínám je, tak proč vám to nestačí? Proč mě tak drtíte, můj otec by vám mohl stačit. Už jste mě potrestali dostatečně.

 Já to nedokážu, nedokážu sledovat otočení za otočením jeho smrt. Víte to stejně dobře jako já, zblázním se. Duchové mě zabijí. Vaši duchové. Snad? Třeba mě stále ještě má trochu rád, aspoň jako tu malou holku, co jí naučil se ohánět mečem. Né, on to neudělá, ten dopis… Celé to bylo zoufalství. Je to přece Jurdanec, pravý Jurdanský člověk. Ten neodpouští, ten se nenechá oblbnout nějakou královnou Perferie. Nějakou královnou? Né nejsem nějaká, jsem jediná! Jsem Juditha Perferijská.

 Ať královna nebo né, jsem ještě pořád člověk, ať si mě prohlašují za Vanity na třech kontinentech. Všechno jedno je mi z těch klevet špatně. Celé je to šílené, vy jste šílené. Sesíláte na mě peklo větší než na páté planetě. Dobře víte, že víte, že to nedovolím. Nebo? Nic mi do ní v podstatě není, jen kus nějaké zaprášené cetky, co jsem kdysi přitáhla z Jurdanska. Kassandra, její jméno si nikdo nebude pamatovat. Nikdo ho nepozná, nebude ho psát ani číst. Ať si táhne. Je vaše drahé, bohyně, hlavně mi neberte Perferijského krále. Jenom se třásla, až jí skřípaly zuby, jen ty slova mumlala ve svém starém jazyku. Všude tma a rachot bubnů. Nadechla by se více vůně pečených kaštanů a soli, ale určitě by se jí udělalo špatně.

 Ať tam Pantheon byl nebo né, tušila, jaký konec jí sedmero účtuje. Luxusní 5* hotel, křišťálový lustr s těkajícími krystalky a rozžhavenými zářivkami, zakalené do temně růžové, vysoké boty, náramkové hodinky s diamantovými pacičkami, černé sametové kokteilky, leopardí pásek, obrovské acháty v uších a paví pera na řasách, nalepovací řasy byly fajn, vůně kůže a malý obláček neskutečně drahého parfému z ropy… Oběšená.

 Neohrabaně vstala, svírala zkřehlými klouby leštěný nábytek, který jí klouzal pod unavenými svaly. Lid se radoval a popíjel matový čas s kousky atmosféry. Jen její ekosystém se sotva držel na nohou. Zvuk rychlých kroků a práskání dveřmi jí zrychlilo. Pohupovala se na ochablých kolenech.