Dlouhý lupanec dveří prorazil zbývající písmenka zadrhlá v hardwaru. Dostal přímou pecku do očí. Pokoj klidně plul ve svých zlatých proudech řeky zlata. Jen podivuhodná běloba mu v ústech přiváděla pachuť zrady. Viděla ho jinak, usmála se těžce. Ztuhlé svaly nechtěly poslouchat a jen se šklebily prolomené slzami. Vypadala příšerně, s ním si už tak děsivě nepřišla, dokonce začala litovat pergamenů, které mu odpoledne prolezla. Hned se rozehnal k pravé stěně, kde se krčila modrá skříňka a na ní měděný džbán vína. Nalil si jednu sklenku do hlubokého kalichu s velbloudy a naklopil jí do sebe.

 „ Kde si byl?! Nechal si mě samotnou!“ Zaskřehotal hlas, který zapomněl mluvit.

 „ Ano nechal.“ Nebyl schopný se na ní dívat. Všechno se to tak komolilo, zase slyšel ty slova dopisu, zase poslouchal ty Kassandřiny recitující nesmysly a přemýšlení nad některými písmeny, které Jud naškrábala. Zase viděl, jak to na něj zkouší, zase… Nic v jejím případě nebylo poprvé. Nalil si ještě jednu plnou.

 „ Potřebovala jsem tě.“ Vycedila mezi zuby.

 „ Kassandra tu nebyla?“ Konečně se odvážil. Nic ho nepřekvapilo, už jen ten hlas, ty slova, vykreslovala její stav.„ Kassandra? Tu couru mi ani nepřipomínej,“ přitiskla si dlaň na břicho a druhou jí vtlačovala do břicha.

 „ Pro bohyně, co to říkáš?“

 „ Chce se zasvětit s tím šaškem Vantitem, Leodosi.“ Rozhodila rukama.

 „ Na a co má být?“ Udělal její gesto. Přes dálku a vztek ani nezareagovala zvednutým rtem a jeho další hlt jasmínového lepšího vína než normálně.

 „ Ty si to snad věděl?“ Dala si ruku před ústa.„ Ano, souhlasím s tím…“ Tu odměřenost by poznal úplně každý. Takový nebyl, takový nebyl nikdy… Na ní. Nedokázal pochopit, co to zase předvádí, jaká póza to s ní nyní hraje, ale jedno bylo hlavní… Byla to Juditha, ta co ho podrazila.

  „ Takže ty rozhoduješ o mé služebné?“ Udělal dva opatrné krůčky vpřed a stáhla oči do dvou malých štěrbinek. Odvrátil od ní hlavu. Medúzy jsou svině. „ Pokud se nepletu, dřív to byla tvoje přítelkyně…“ Tepaná zeď byla lepší výhled než ona s rozteklými zbytky drahých šminek.

  „ S tou hnusnou courou už nikdy nebude mít nic společného a ten jej…“

 „ Juditho!“ Přerušil jí rozrušeně…

 „ Je to kacířka, zradila mě… Víš stejně jako já, že nevěří v naše božstvo… A radši se zahodí…“

 „ Už to stačilo!“ Řvali přes sebe.

 „ Zrádkyně, odhodila mě jako hadr, ba co víc zesměšnila svojí oběť zemi, která jí zrodila… Zkažená její duše… Zkažená ona celá…“ Leodos vzteky mrštil na zem plný pohár, ani si toho ve své bublině nevšimla a klela dál. Pouze ona a hněv. Pouze ona a hromada nesmyslů z jejích rtů…

 Byl na tom hůř. Lví výpad. Přitáhl za pramen jejích mastných vlasů a rychle trhl k sobě. Byla to loutka, prkno, které se okamžitě sesunulo k zemi, ale on jí za vlasy vytáhl k jeho zarudlým tvářím. „ Už toho nech.“ Zasyčel do vyražených slziček.

 „Ještě se jí zastávej!“ Zařvala bolestí, když jí hned přitáhl k pochodni na stěně.

 „Nech toho nebo ti ty vlasy podpálím,“ hypnotizoval laní oči, které tak prosily, modlily se, ale v životě by se neomluvily, neomluvily za to, co ho nyní nejvíce sužovalo…

 „ Vždyť ty už mě vůbec nemiluješ.“ Nakřáple vychrchlala se žmolky odlupujících se šupinek rtěnky. Nebylo těžké jí dostat na zem. „ Ty hnusná lhářko.“ Strčil jí do prostoru. Jeho mramorové svaly by jí dokázaly okamžitě přelámat. Jako anorektička se sesunula. Jedna kudla, jedna jediná mezi oči. Už nedokázala zabránit tomu, že se vzala o mahagonový roh truhlice.

 Jen zrychleně dýchal a tupě hleděl, jak před ním leží vyvržená ryba z hlubin příkopů sopek. Kňučela a plivala krev, jako ta pobožná astronautka. Kňukající žmolek z tváře odhodil tmavě hnědé vlasy, zadívala se na něj ta nejhorší maska. Ani to s ním nehlo, otupený alkoholem a dolarovýma bankovkami, co jí lezly z výstřihu. Jen strach, vztek, hněv, ponížená, slabost a podkopnutá hrdost. Ten skrčenec, co to cítil, ho nemohl rozhodit. Byla to doba, než se neohrabaně vyškrábala na kolena a opřela se o tu osudnou vysokou truhlici, o kousek dále masivní stůl. Jako by vydala spoustu energie, jen zavřela oči a zhluboka dýchala, dýchala a do hřbetu pravé ruky otírala načatý ret. „ Blahopřeju,“ rozkašlala se. Písek v krku. Poté když byla dlaň dostatečně zarudlá na táhla k němu ruku. Ignoroval jí, jako zmražený jen pronásledoval těkot roztávajících očí…

 „ Ach.“ Stáhla si jí mezi nohy a otřela do bělostného plátna jejich šatů. „ Ještě potřebuješ bonusové body. Když mě budeš kopat do břicha, bude to dost bolet, ale když mi rozmlátíš ksift bude z toho víc krve…“ Ani na sekundu z ní neuhnul. Takový zápas, hurikán. Ani jeden z nich neměl sílu uzavřít mír, i když to bylo jediné, co potřebovali. Oba za posledních několik otočení málem obětovali sami sebe. Bylo toho příliš mnoho, aby to samostatně zvládali. Potřebovali tu mírovou dohodu, jen Leodos jí odmítal napsat a ona podepsat. Až do konce. S oběťmi.

 „A támhle je oheň, s tím to budeš mít ještě zábavnější,“ někde v hluboko se strašně rozvzlykala až, tam to došlo.

„Už drž hubu!“

„Leodosi, řeknu ti už jedinou věc… Jedin…“

„Buď z ticha…“ Přeřval jí.

„Klidně si pro tu svojí Istarii, chcípni…“ Z hysterie je nejvíc rozstřílených orgánů.