Vedle stál vezír s žezlem, po jeho špekatého boku se svíjela malá osůbka, která držela naducaný polštář a na něm překrásný kus zlata… Stavené neskutečné bohatství pokladnic se spoustou zasazených drahokamů… Leodosovu páteř by to zaručeně zlomilo, byť by si je vzal na hlavu. Vyschlo jí v krku, píchalo po kůži, ztratila mysl… Rychle nahmátla jeho ruku, a co nejpevněji jí sevřela. Překvapilo ho to, ale neotočil se, jak by ho to mohlo shodit před těmi Kanananejci, když oni tady byli ty nuly.

  Ten neskutečný parchant, jak mi může lézt na oči! Co si o sobě po tom všem myslí, hlupák, který si hraje na velechytrého. Tupec nade vše! Je mi z něj špatně. Taková krysa, takové nic. Ty jeho keci akorát zakrývají špatné vlastnosti. Pálila zrak do Versita. Ústup před oázou lápisu lazury. A on? Snažil se o opak, snažil se o pravdu… V tváři nečetl rozteklou lítost… Pouhé hořké a pálivé karamelky.

 Studené ruce… Zmatená v momentu, kdy si přiznala, že by to mohlo dopadnout i špatně. Přimhouřila oči… Panteři to nevzdávají.

 Versit se jako první uklonil, Kaškin ho hned následoval. Dostala další bodaní mezi žebra… Byl to opravdu on, z masa a kostí, znala tu kůži, vůni, chuť… Dokázala indetifikovat tep srdce. Nebyl to sen, noční můra ani halucinace. Ty dva světy se propojily!

 Král pokynul pravicí:„ Vstaňte!“ zahřměl vezírův hlas za jejich hlavou.

„ Králi.“ Ozval se Versitův úlisný hlas. Kaškin pouze ledabyle zopakoval, zajímaly ho jiné pohozené končetiny v mořských šatech… A ty její perlorodky v očích.

 Leodos udělal stejné gesto, jak před tím.

 „ Královno,“ připojil. Pouze sklopil víčka a dodal, tak šíleně… Nikdy předtím netušila, že ho bude tak strašně nenávidět za to, že to říká. Polkla naprázdno.

 Vezír se hned vynořil vedle Leodosova trůnu: „ Dovolte králi, abych vám představil Kaškina III., syna Constercea z rodu Kananajců a Versita syna Plestigora.“ Uklonil se a znovu zmizel na svojí našeptávačskou pozici.

 „ Já jsem učitel, vyznám se v dobré mluvě a vystupování, kultuře mé země a dobrých mravech.“ Nedočkavě začal. Hala zmlkla, čekajíc nadávku, vyhrůžku… Opovážit se mluvit na krále králů bez vyzvání… Velká troufalost.

 Královy zornice se překvapeně roztáhly. Chvíli jen mlčel:„ V dobrých mravech… Ach tak, asi jsem opomněl pravidla vašeho prasečího krále.“ Juditha to nevydržela a vyprskla smíchy. Ano, to ten Perferijský sarkasmus těch dokonalých. Nebyl jediný z krajky, kdo by krále neocenil smíchem. Pobaveně se na ní usmál. Netušil, že další oči v té místnosti, tak žadoní o její pohled.

 „ A co děláš ty…“ Mávl rukou. Ach ty jména, nebyl si schopný vzpomenout.

 „ Kaškin,“ rychle zareagoval vezír. Moc rychle, neboť Judith se to slovo rýsovalo ještě rychleji na rtech.

 „ Jsem generál, králi.“ Prvý střed smaragdů a tyrkysů.

 „ Voják?“ Překvapeně.

 „ Generál!“ Panovačně si sykla sama pro sebe.

„ Tak to by sis rozuměl s Jud, že?“ Bez jakéhokoliv tónu jí vrhl ze stavu omdlení. Nyní to bylo horší.

 „ Zajisté,“ zamumlal do země. Chvíle mrazivého ticha, do kterého pouze skřípal její hlas.

 „ Dobra vraťme se k tomu, co žádáte od Perferie.“ Znuděně si opřel hlavu o zapřenou ruku. Ta jedna stále ještě patřila královniným umrlčím konečkům prstů.

 „ Posílá nás král celé širé Kanananeje,“ typické omílání, které čekal každý.

 „ A oč žádá?“ Král působil najednou, tak unaveně.

 „ Podle vašich tahů a podle zkušeností jsme byli vyslání naším vládcem…“ Juditha se v těch kecech ztrácela. Bolelo to všechno… Pouhý pocit rozleptaných. Něco zásadního jí přerušilo, jiný hlas, jiné vzpomínky, jiná realita.

 „ Kanananejský velectěný král, Vás žádá, jakožto vládce nejmocnější říše našich věků, aby byla Kanananeje připojena v území Perferijskému.“ Kaškin zvyklý na přikyvování… Leodos strnul i když to celé čekal, znal ten plán, bylo mu to od začátku jasné, však když se to vyslovilo, bylo těžké zrealizovat rozhodnutí, kterému mu dávno bylo jasné. Už když to již Judith slíbil, že s nimi promluví. Celý sál znovu ztichl. Dnes to bylo víc než zajímavé… Rozkládající se stav jejich královny, opovážlivá žádost od ještě víc opovážlivých Kanananejců, kterými tak Perferie opovrhovala.

 „Proč?“ Tak jednouché do složitosti vzorečku pro ticho zlata.

 „ Naše země už není, tak silná. Nedokážeme se udržet na vrcholu, ale při připojení se staneme vaší výsostnou částí,“ dodal učitel tím svým tónem.

 „ Takže nemáte bohatství?“

 „ Ne.“ Vyděšen otázkou Versit. Naproti tomu: „ Ano“ z Kaškinových úst.

 „ Pché, vím, že nic nemáte, co z vás proto budu mít?“

 „ Skvělou armádu, vystupující pod vaší korunou, území, přístup k mořím a drahocenné cedrové dřevo.“ Naparoval se. Ve zlatě mu to šlo o něco lépe, i když to mělo být pouho pouhé lepidlo smyslů.

 „ A dál?“ Pustil její ruku, aby s ní mohl mávnout. Znovu jí tak probudil, tentokrát fascinována pokrčeným závěsem jeho vlasů. V hlavě se rodila otázka. Jak jsme to všechno mohla udělat?

 „ Dál?“ Podivil se, neboť již neměl čím se ohánět. Kanananeje se neměla čím ohánět.

 „ Ano dál, protože bandu zlodějů, zvrhlíků a vrahu si nehodlám pustit pod kůži!“ Leodosův klid se trochu rozvířil. Pouze Judith ucítila to napjaté vlnění kolem něho, znala ho tak dokonale.

  „ No dovolte,“ nasupili si nečekaně oba. Versit se neskutečně mračil, s jeho odrostlými vousy vypadal ještě děsněji. Kaškin pouze zíral s pootevřenými ústy, nechal jí na pokoji.

 „ Dovolím. Nabízíte mi, co jsem již dávno nabil s Jurdanskem. Aspoň kdyby to nebyly lži… To všechno už nemáte dlouhá desetiletí A víte proč, drazí cizinci? Neboť přes ty tupé hrdé hlavy a svá Ega, jste to ztratili. Nulové ústupky, všechno vymlátit do posledního, vy nepřemýšlíte… Vy jste to nikdy neuměli. Budoucnost. Podkopali jste si jí sami a nyní jste v koncích, jen je zvláštní, že to všechny země kolem vás čekaly… Pouze vy né.“ Vyrazil jako poblázněný na nohy. Bylo to dokonalé, když mluvil. Byla si jistá, že to nikdy tak nedokáže.

 „ Takže?“ Odkašlal si učitel. Byli tak vyvedení z míry.

 „ Takže vyřiďte svému králi, že vaši zemi nechci Kanananie nebude patřit pod korunu Perferie.“ Uklidnil se, malá otáčka… Působilo to dominantněji, když to rozhodnutí znělo z trůnu.

 „ Ale…“ Marně se snažil.

 „ Už žádná, ale. Rozhodl jsem! Už se nenechám zradit žádnou bandou divochů. Poučil jsem se ze svých chyb. A to je moje poslední slovo!“ Juditha zůstala bez dechu, bez slov, bez pohledu, který už nikdy nikomu nepučí. On je král. Chová se jako bestie. On… Upřímně se usmála.

 Kaškin to celé už nevydržel, toto ho dorazilo. Vypálil pryč.

„ Dobrá, milostiví králi… Jen abyste nelitoval.“ Neodpustil si a okamžitě následoval černého.

 Pro Perferii boží král, pro Kanananiji největší hajzl. Pouze chtěla něco udělat, dotknout se toho poloboha, promluvit k němu… Nedokázala to. Jen potichu, stejně ledová jako vždy sledovala, jak Kaškin odchází… Nic necítila… Jen notnou dávku rozpáleného kovu pod sebou a nakyslou vůni mrtvol v písku.