Kličkující mezi ztělesněním hříchů… diamantové lastury, pozlátkové vějířové tanečnice, dýky, politické smlouvy, chřestot zubů… opojná hudba opilosti. Přejel mu mráz po zádech, když zpustily děravé fanfáry. Přehlížel jí, i když to nešlo…nebránili mu v tom sezamové pečínky, karafy líbezných vůní, paví brka v čokoládových půlměsíčkách, jehličnaté spirálky s kachními játry ani mastná lízátka se stříbrnými okraji… jak odolat a nepohlednout na peklo uvězněné v krystalovém pouzdru ametystů, které se měnily v odstínech modřin. Bude se jenom dívat… jestřáby to tak dělávají.

 Versit zatím odešel za rudovlasým děvčetem s příliš velkými rty, Kassandra mrskající zběsile nohama pod stolem do rytmů východu… jak ráda by si zatančila, mezi hříšníky na zemi, s jedním z těch velvyslanců satrapy Sozkého, jak děsivě moc a vezír tiše přihlížel… potěšen kulisou luzy, chudých králů a Judith….

 Byli sami dlouho. Přemýšleli, bojovníci. Jediní tygři, když každý už skoro ve vonných tyčinkách ztrácel identitu, to 50ti místné číslo pro meziplanetární válku. Zklamaní sami sebou, těžší než žal, ozvěna, opomenutí, 3 hodiny, setnutá hlava… vojenská taktika v bojích emocí přestávala fungovat. Nebyl čas… byl. Závan levandulí se rozhodl, ledabyle si usrkl z poháru. Všiml si toho už dřív. Každý byl jiný- Nakradené nádobí zanikajících a vznikajících civilizací-. Víno mu nechutnalo, zatuchlý čpavek, kyselé, teplé a trpké.

 „ Zdravím, Kaškine“ uculila se studeně. Její hlas, jako hýkání sirén, vysoký, nepřirozený, a tak zklamaný do hudby tiché, ušlé… kňučení nástrojů bylo dojemné, snad jako hymnus za oběti… bolestivé kvílení hráčky na harfu.

  Nic neřekl, pouze slabomyslně přikývl a položil vykládaný pohár. Nečekaně si sedla vedle něho, přejel ho chladivý poryv z hory šatů. Měli jinou, příjemnější barvu… v tajuplné medové záři místnosti… spirála DNA, její deoxyribonukleová kyselina byla neodolatelná. Tajuplně se zahleděl na stupínek s hudebníky, jen aby nemusel se zahledět do královniných očí, které chytali sekundu od sekundy větší magnetizaci. Nevydržel to. Karmínové nateklé rty.

 „ Proč se nebavíš?“, položila si lokty na stůl, až zlaté kroužky na rukách zachřestěly.

 „ Jak bych mohl, když královna se topí?“, hypnotizoval šňůrku jejích úst.

  Nic neřekla, jen pokrčila ledabyle rameny a utrhla si oslizkou kuličku hroznového vína. Čvachtavě rychle jej sežvýkala:„ Nač královna, co jsem bez krále?“.

 „ Juditha je mnohem víc než královna“, probodl naleštěné karneoly.

 Chvíli mlčela, zhluboka se nadechla, až se peřinové šaty nafoukly, kýčovité manýry, sladký jedový bonbónek.

 „ Moc si hraješ se slovy.“ Necitlivě, nadřazeně… cizími světy, když najednou se chladná maska malinko usmála, minimálně viděl její koutky, ale přec. „ Ach, Kaškine“, zvedla znovu oči k jeho. Bolel ho ten pohled. Aura kolem trnové koruny, snad? Revoluce, oběti…barevné trubky, eskalátory, přemíra colorizace… všechno bylo oproti ní, tak zbytečné. Jak se mohl takové trofeje zbavit. Systematické zlo. Konečně si všiml diamantu, který se zběsile pohupoval a zároveň topil v jejím výstřihu. Veliký, třpytí, ostrý jako žiletka. – Od toho vejcovitého tvaru mečů je halena do třpytivého dekoru-. Umřít na alergie, pilová zrnka vylučována Judithou.