Probudila jí zima. Těžce otevřela oči, asi tak jako Miss Vanity. Zajisté ta, které skonala na sále plastické chirurgie. Její 36tá k dokonalosti. Snad ještě více jí dalo zabrat vyproštění hlavy zabořené do kolen. Z té tajemné černo-indigové začaly vylézat různé těkající tvary, děsivé zvuky, chladný vítr, skřípání a poryvy větru píchající do uší. Nic a přitom všechno, podivný stav krystalující soli na řasách, jako opitá.

 Noc ve společnosti jogurtových bělem, nebýt laserového světla z měsíců… Bála by se. Stále to seno, pachuť mrtvol zmizela s jeho odjezdem. Koně se chovali klidně, dva stáli a několik jich se ocitalo ve spánku. Byli dost daleko… Skrčená u tich vrat plných třísek a jejího DNA zadřeného v nich. Drtila jí myšlenka, že by tu už neměla zůstat. Oběma rukama se opřela o oprýskanou zeď a narovnala ztuhlá kolena. Stabilnější než čekala. Stabilnější než hlava, která se ošklivě zamotala.

 Překonala to, květinový průchod do paláce. Jednoduší. Zostřovala, viděla lépe, cítila se lépe. Konečně padla ta únava stranou. Proč moje oči brečely, bohyně? Proč se moje mysl zbláznila? Proč? Nenávidím ho, lháře. Nehrabal se mi ani po paty… Proč mi to došlo až teď? Chtěl mě ovládat, hrál si semnou a já mu to žrala. Systematicky mě zabil, ať zabije, otráví, uškrtí. Měl skvělý plán, dokonalou myšlenku a já mu dovolila vyměnit role! To on měl být mojí hračkou né naopak! Hajzl namyšlenej! Jak já ho nesnáším, jak já ho proklínám. Jsem tak přešťastná, že odjel, zmizel, vypadl, nebyla bych schopná ty jeho tyrkysy vystát. Vyškrábat je! Já nešťastná, proč jste mi sestřičky bohyně, tak dlouho lhaly… Proč skrývaly jaký doopravdy je? Proč jste mi vzaly na tak dlouho Leodose? Ach Wrath, mám tě plný žil… Rozmlátím si klouby, ano zítra si klouby o zeď rozdrtím!

Až když spatřila usínající Kassandru na kraji pohovky, uvědomila si, jak musela spěchat, jak musela rychle běžet.

 „ Musíme šeptat. Leodos je vedle.“ Vznesla se jako malá éterická víla v cihlových šatech. „ Kde si tak dlouho byla?“

 „ Já usnula jsem,“ zmáčkla si spánky. Byla to jiná vůně pokoje prostoupená granátovými jablky a mandlemi s kukuřičnými semínky.

 „ Ve stájích?“ Překvapeně.

 „ Říkal něco?“ Juditha zmateně ukázala na dveře do královské ložnice.

 „ Ano ptal se, kde jsi,“ podala jí zrcadlo, po kterém neohrabaně natahovala přes celou postel. Byly v  královnině komnatě. Dalo by se říct její šatna a skladiště dohromady. Pokoj plný krámů, látek, lahviček, zrcadel, pokladů. Kassandra to všechno vždy pečlivě zformovala do lesklých vykládaných špinavě krémových skříní. Aspoň to mělo působit dokonale. Chlad skříní a prázdná postel.

 Juditha přikývla. Pod očima matlala rozmazaný kajan a kroutit pramínky u spánků.

 „ Tak jsme mu řekla, že si šla do zahrad, aby si byla chvíli sama, protože je toho na tebe trochu moc.“ Hrdě pohazovala hřívou a doslova žumrala, aby jí pochválila.

  Juditha a chválit? Místo toho radši do zrcadla na sebe špulila rozpraskané rty a snažila se něco dělat s nezkrotnými mastnými vlasy. „ Hm, ještě něco?“ Zívla.

 „ Byl z tich Kanananejců nějaký rozhořčený, a taky tu byl vezír. Nevím, o čem mluvili, ale bylo to na dlouho…“

 „ Aha, no není sám, koho to rozohnilo!“ Prskla a vyskočila na nohy.

 „ Dělal problémy?“

 „ Ano!“ Otočila si na místě za jasným cílem. V tom tmavém indigo odstínu už nehodlá spát sama.

 Kassandra a její závistivý prach na víčkách z malachitu tiše naslouchaly.