26 world war, tak nějak jako hemoglobin, bolest, sliny, strach, blížící se sněžící nebe, chuchlance, hořkost, tep, rychlost, bílé krvinky, skupina W+, praskot, rachot, medúzy, tak jako ty a já. 

 Versit. Již plně rozhodnut, že to ukončí. Měl toho dost, všeho. Kaškin ho ignoroval a zaplácl ho nějakou náplastí snů, kterou napustil něčím nemožným z Juditiny hlavy. Toto přece nemohlo dopadnout dobře. Vsadil na moc, peníze, proslavenost… To byla láska, za kterou se zaprodala a udělala dobře. Přesvědčený, že za tich několik týdnů její slabou stránku objevil. Přesvědčený, že to dokáže.  Nejde přece pouze o ně dva. Je tolik životů, které riskují. Tolik životů, na kterých závisí, vždyť i ten můj je důležitý. Leodos bude nekompromisní. Poprava na místě.

 Vylákal kořist. Promluví s ní. -Spočítá si ty vysoká čísla. Pochopí to. Není tak jednoduchá, jako Kaškin.-

 Nohy dopadají na těžký mramor.

„ Verzite?“ udiveně pokývla na jiného z Kanananejských plošin. Chaos myšlenek.

 Bez řeči, sošná postava, neoholené vousy, zkřížené ruce, tupý pohled, upřímnější než slova právníků… „ Proč si kazíte život?“ přej si jí celou pohledem.

 „Ach, tak… Už mi to asi došlo,“ zašklebila se a udělala otočku… Mozek si to rozmyslel: „ Ty asi vážně nic nevíš.“ Přítmí uzavřené slepé chodby pro služebné.

 „Myslím, že vím toho dost, aby jste mohla dostat naše krky pod zlatou sekyru.“

„Nezapomínej na to, s kým mluvíš, óóó učiteli,“ napřímila se.

„ Můžete mi věřit, že takovou královnu, jako jste vy, jsem v životě nepoznal.“

 „Samozřejmě!“ Přejela si dlaněmi mohutný pás diamantů, křišťálů, perel a sběrného skla, který jí svíral hrdlo a celý dekolt. Nedala na sobě znát, kolikrát se fikla do bříšek prstů.

„Jen se na té Vanity oběsit, že? Jenže pýcha bývá slepá, ta nevidí před sebe…“

„ Můžu ti zopakovat to co předtím!“ Rozčílila se.„ Myslím, že nemůžete!“

„ Já můžu všechno,“ dupla až se překrásné zlaté kokteilky zavlnily, moc toho na sobě neměla… Jen ty accessories.

 „ Zatáhla jste mě do té nechutné hry, za kterou zaplatí celý palác.“ Jako by jí předtím vůbec neposlouchal… Jeho zuřivost narůstala.

 „ Všechno je pod kontrolou!“ Ruka jí křupla v pěst.„ Jste jediná v těchto zdích, kdo si to myslí!“ Udělal malý krok do kousku ozářeného světlem. „ Také jediná královna…“ Našpulila zmalované rty.

Jen znechuceně… „ Všichni tady se mě bojí… Nepůjdou proti mně a Leodos? Nevěřil by řečem nějakých služek a harémníků. Dobře zná, jak mě nenávidí. Prý jsem zlá! A co? Asi jsem, proto mi nemůžou ublížit.“ Usmála se povýšeně na osvíceného učitele.

 „ Jak tomuhle můžete věřit, nejsou tady pouze poddaní.“ Nechápavě. Bylo to pro něj šílené, nepochopitelné, nedávalo to smysl a ona tomu věřila.

 „ Tak běž, jen utíkej napráskat to králi Perferie. On má moc rád vyžíráčky ze západu, ty a Kaškin byste  mi měli líbat ruce, že vás tady ještě držím a hodlám za vás u krále žumrat…“

 „ Nejsem tu pouze já….“ Štěkl.

 „ Pravda, ještě Kassandřička. Moc ráda by mě viděla dole, ale nedokáže to, chudinka… Jak správně tuším, vezírovi ses to neodhodlal naprášit, ale jak to tady ukončím, tak hned poběžíš… A víš, co ti řeknu? Běž si! Běž! Nikdo tady na tebe není zvědavý, nikdo. Tvé chytré řeči… Ach při bohyních tady nejsi v Eftu! Aby si nám krmil uši takovými pravidly a krásnými slovy… Nevíš o čem je Perferie, ty neznáš můj lid. Ještě si nepochopil, co to je zlato!“.

„ A co rada?“ Bezradně se proti jejím slovům plácal.

„ Rada?“ Rozesmála se. „ Chtěla se mě zbavit před dvěma roky… Není proč jim přidávat do ohně. Je pozdě. Leodos je nechal přežrat diamanty, že jediné, co je zajímá, je mapa a vojáčci s naší vlajkou… Opravdu nic o tomhle všem nevíš, i když by si moc chtěl. Něco si tam na západě malujete, ale ono to tak není. Perferpolis není spravedlivá.“ Blíž k falešnému smíchu, sama se cítila slabší. Jen mluvit, nepřemýšlet nebo jí dostane. Lhala sama sobě.

 „ Budete se divit, až vám podrazí nohy… Budete si divit až vás papírově Leodos zabije. Slyšel jsem spoustu povídaček a papírová smrt bude pro vás horší než ta opravdová. Juditha chudá, sama, daleko od Perferpolis… Bez zlata, drahokamů, pokladů, hadrů a jediné, co jí zbylo? Kdysi byla královnou, kdysi měla všechno. A pak? Pocit že zešílí ve vesnici poddaných, krys s údělem, že vás zachránil před popravou, s minulostí, kdy jste udělala zbytečnou hloupost, s tím, že Nasbie je moc daleko, aby se pro vás ještě někdy vrátil! Zešílíte, královno Perfejiská…“