„ Jak dlouho jsem spala?“ Připadala si, že to snad století. Obloha plála stejnými prachovými zrnky.

 „ Celé jedno otočení.“ Krčil se u jejich nohou a pohrával si s krabičkou malování. Mělo to jiný nádech… Jiný parfém. Byl to luxus. Někdo zkapalnil drahokamy. Volnost v jejím obličeji, zmizely zašedlé kruhy, popraskané žilky v očích se zacelily… Znovu vypadala, jako vyleštěný bazalt. Už si jí dokázal představit na trůně.

 Přikývla a protáhla si ruce. Nebyl tam ten zlatý prášek jako vždycky, jak jinak… Nikdo nestává odpoledne. Pár čtvercových náramků náramně zařehtalo, když si hodila zmaštěné vlasy do zadu.

 „Už o tom nebude mluvit,“ reagovala na jeho povadlé hodné oči.

 „Myslím, že na takového muže se nemůže zapomenout.“

 „Nevím, jak dlouho se truchlí za otce,“ hnula se v ní dávka hemopoetiky.

 „ Jak dlouho to srdce cítí, ale nesmíš si ubližovat.“ Tíha jeho slov skrčila hlavu…Porcelánová panenka v hororech v krajkových šatečkách a spoustou majitelek, které už to mají za sebou. Ta panenka byla psychicky labilní.

 „ Asi si to neuvědomuješ…“ Byl tak utrápený, chtěl, aby to vypadalo jinak. Nedalo se tomu poručit.

 „ Řekni mi to.“

 „ Na tvého otce by se nemělo zapomenout, ale na to, co se s tebou dělo, ano…“ Uhnul se trochu od jejich povadlých paží s tím nepřirozeným chladným zastřením, které chytl od ní.

 „ V jakém stadiu…“ Naléhala.

 „ Bylo to poprvé, kdy jsem se bál, že by se mohlo doopravdy něco stát… Byla si dehydrovaná, vysílená, hysterická a neustále ti duchové…“ Pohladil jí po strnulé tváři. Na dlani mu zůstalo pár šklebících se zrníček prachu.

 „ Ale nestalo se to… Nestalo! Byl si tu semnou přece.“  Pevně mu stiskla šlachovitou paži.

 „ I já byl proti těm elementům bezmocný…“ Zabořil obličej do vlasových vln. Trochu tsunami s vůní popela.

 „ Né to ty nejsi… Ty nejsi slabý. Král nemůže být slabý.“ Jako dítě se ho držela z boku ramen… Nedokázala by spadnout na jeho hruď… Bylo to tak podobné temným dnům, kdy jí to řekl…

 „ Ale…“ Nestačil oponovat. „Jurdanští už odjeli?“ Dokázala trošku povolit křečovitý stisk. Už se tak nedusila vůní koření a jablek.

 „ Ano.“

 „ Já měla bych se omluvit za ten obřad…“

 „ Ano, ten obřad,“ zatrpkle uhnul hlavou… Až teď vdechla zrní a pražené holoubky k hostině.

 „ Pochop mě, pro moj… Pro Jurdansko to je úcta… Pro mého otce to byla úcta nejvyšší.“ Tápala. Netušila, co si myslí, byl zatrpklý, uražený, však šťastný, nedokázala to definovat. Jen ho ráda viděla v monduru luční bílé.

 „ Udělala si správně.“ Pokrčil víčka a hodil na ní jeden ze svých zatrpklých úsměvů.

 „ Co s ní udělali,“ ty oddané oči. Zhypnotizovaná zlatou mačetou na stěně.

 „ Odvezli sebou… Vezír jim to nařídil. Víš, lid začal šílet, že to pošpiní království.“

 „ Měl by si sjednotit víru.“