Ivan Davidkov

Oheň dohořívá

Mezi dvěma kameny tvůj oheň dohořívá

a kouř hledá tvé ruce –

aby je pohladil.

Ticho.

Jen kořeny spolu rozmlouvají.

Ohromné hliněné kopce

už spí.

 

Ty scházíš po přesypu s večerem.

Tvé žně už jsou dožnuté.

Tvé brázdy jsou doorané.

Přichází čas – jak semeno je uložit

                                                do půdy,

aby tě svými stíny zakryla

strmá pohoří.

 

Tvé kroky

se pod kameny napadané do údolí

                                                  schovají.

Není je slyšet a není po nich stopy.

Jen v nebi z větví

mlčky dohořívají

černá souhvězdí

podzimních hnízd.

 

K tobě, jak zrnka písku donesená větrem,

přicházejí se rozloučit

světélka vzdálené vesnice.

 

Já cítím,

jak mlha podzimních kopců

klesá do mého srdce…

 

O jeden oheň méně

bude na světě,

o jednu píseň deště,

posbíranou v tvých dlaních.

Neodcházej ještě!

Spící jaro

se probouzí v hnízdech

a ozvěna tě hledá

s večernicí v ruce.

Neodcházej ještě!…