Prosím neřešte případné gramatické chybky, nechce se mi to kontrolovat stokrát, jsem netrpělivá :D

Úvod

Pro začátek bych chtěla říct, že Vás nehodlám unavovat zdlouhavým příběhem o tom jak jsem se dostala k spirituální stránce našeho života. Nebudu Vás unavovat ani jinými detaily jako například od malička jsem se cítila takto a měla jsem ráda toto a zažila jsem "tamhleto". Půjdu rovnou k věci a ta se má tak, že s Vámi budu sdílet svůj život, aspoň tak jak jsem ho zatím poznala v regresi, na planetě Vega v souhvězdí Lyry.

 Abych Vás tedy uvedla do obrazu. Začalo to cca před půl rokem, kdy jsem shlédla video na Gaia Tv s Debbie Solaris. Už si nepamatuji o čem všem mluvila, ale nejvíce mě zaujalo téma Lyry. Hovořila o Lyřanech, že většina z nich je inkarnovaných tady na Zemi a o jejich souhvězdí a planetách. Když započala téma Lyřansko-Drakoniáncké války projel mi mráz po zádech a po celém těle jsem měla husinu. Debbie tvrdí, že Lyřané, kteří nežili na Vega byli více orientováni na vyvíjení technologií a lidé na Vega byli spojení s přírodou a uměním. Možná to by vysvětlovalo mé počítání na prstech v mých současných 23 letech a nekonečné doučování matiky, fyziky a chemie na základní škole. Proto jsem skončila, tam kde jsem skončila - vystudovala jsem grafický design. Ten te sice nedělám, ale maluji a kreslím fantasy obrazy. Ale abych se vrátila k pointě: cítila jsem, že vím o čem mluví, že jsem si to určitě zažila. Šla jsem na regresi a ukázalo se, že můj pocit byl správný. Na regresi jsem chodila už asi průběžně rok předtím než jsem na toto video vůbec narazila. 

Chtěla bych také podotknout, že každý máme jiné vnímání reality, každý jsme výjimečný svým vlastním bytím. To co já mohu vnímat jako tragédii, nebo naopak dobrou událost se může každému jevit jinak a může mít z toho jiné pocity a to je samozřejmě i v pořádku. Prosím vnímejte tento příběh jako mojí zkušenost, tak jak jsem jí vnímala jako bytost z planety Vega ve svém vlastním životě. Také bych nerada aby toto vyprávění působilo jako "Já, já a zase jenom já" je to pouze příběh, který jsem si zažila. Nerada totiž tvrdím, že věci byly takto a takto a jinak ne, jak jsem již zmínila, každý jsme si zažil svojí vlastní zkušenost z našeho vlastního úhlu pohledu :)

Příběh

Asi nebudu příběh prodlužovat tím, jak jsem se napojila na tok informací. Nejdříve jsem se objevila na jakési neznámé planetě. Obloha nevypadala jako ta u nás, ale byla celá posetá hvězdami, hleděla jsem přímo do krásného barevného Vesmíru.Prostředí okolo mě bylo v těchto barvách: tmavě modrá, vínová, růžová a všude světélkovaly bílé záře. Pak jsem se uviděla v úzkém stojícím zrcadle. Podoba od té mojí tady a teď byla opravdu velmi jiná. Má pleť byla modrá. Byla jsem vysoká a velmi štíhlá místo velikosti košíčků prs H jsem měla tak při nejlepším áčka haha. Ale musím říct, že jsem byla opravdu krásná, se vší mojí skromností a oblibou pro samolibý humor (který jsem pochytila od své mamky) musím říct, že aspoň to mi zůstalo. Měla jsem výrazné licní kosti, velké mandlové oči, úzký nos a nádherné husté černé vlnité vlasy až pod zadek. V mém dekoltu z bílých svítivých lehkých šatů se blištil nádherný přívěsek, který zářil jako hvězda. Držela jsem v ruce jakousi hůl, ke které se v průběhu mého vyprávění ještě vrátím. Důležité ja také zmínit, že jsem měla viditelné třetí oko. Nevím zda-li bylo viditelné opravdu fyzicky, ale byla to pro mě důležitá informace, protože vysvětluje určité mé schopnosti, které ještě zmíním. 

Nacházela jsem se v jakémsi obrovském chrámu. Chrám byl opravdu obrovský i zevnitř a všude byla podélná koryta s křišťálově čistou vodou, která světélkovala, protože v ní žili malé organismy. Pochopila jsem, že jsem byla kněžka ve vyšším postavení, protože jsem se účastnila zasedání jakési Rady na naší planetě. Pak jsem měla útržek, kdy jsem velmi svižným krokem pospíchala na zasedání Rady. U takového obloukovitého stolu seděli naši a ještě poradci z jiných ras. Bohužel už  byl stav Lyry  zkormupovaný. V radě zasedala bytost, která se fyzicky jevila jako Arkturián a já jako jediná jsem viděla skrz jeho iluzi a věděla jsem, že je to reptilián. Nikdo jiný to bohužel neviděl, to asi kvůli tomu mému oku. Rada nám pouze oznámila, že Drakoniáncům povolí vstup na naší planetu, jak je to výhodný a bla bla bla. Byla jsem silně proti tomu i toho rádoby Arkturiána jsem před všemi osočila, ale radě to bylo úplně jedno. Věděla jsem, že tento sled událostí se již nedá zvrátit a tak jsem  běžela zpět do Chrámu. Pamatuji si, že v něm byly i MedBeds, dovážel mi je jakýsi Lyřan, který vypadal už jako my tady, neměl modrou pleť. Oni měli vzhled skoro i'dentický s tím naším tady na Zemi. Byla jsem napojená na jakýsi Zdroj se kterým jsem uměla pracovat tak, že cokoliv jsem si představila v hlavě tak jsem vytvořila i fyzicky. Aby to na můj vkus nevypadalo moc technicky, protože esteticky se to tam samozřejmě nehodilo, nechala jsem je obrůst květinami. Chodilo se ke mě léčit mnoho našich lidí jak do MedBeds ale i za mnou. S lyřanským mužem jsme si povídali o technologiích a mě z jeho zapálení pro nové technologie a pokrok bylo jasné, že se nic zvrátit nedá a že se to neupírá úplně dobrým směrem. Měli až zastřenou mysl myšlenkou jak to bude všechno úžasné a co vše budeme mít od Drakoniánců. Také jsem lehce nahlédla na život na planetě, kde byli Lyřané podobní nám lidem zde a zjistila jsem, že už tam započal systém velmi podobný tomu našemu tady. Byrokracie, politika apod..

 Vtipné, jak mi to až moc připomíná naší situaci tady. Odposlouchávání, chytré telefony, všude kamery, ale hlavně, že můžete zaplatit čipem a nemusíte své svaly namáhat tím, že byste vytáhli peníze z peněženky.  Vždyť přeci musíme jít hlavně napřed! To je největší pokrok lidstva! Jenom ty technologie! Já nejsem proti technologiím, taková pračka, sušička a myčka jsou úžasné vynálezy, škoda, že se to oblečení a nádobí ještě samo neuklidí. Ale jsem za to, že v životě má být balanc a že bychom se měli snažit nezastírat svojí mysl.

Ihned jak přistáli na našem území započala válka. Všude byly výbuchy, lidé a zvířata umírali ve zlomkách vteřin. Běžela jsem do chrámu a okolo něj jsem vytvořila obrovskou neprůstřelnou kouli. Vypadala podobně jako ta v posledním díle Harryho Pottera, kterou  kouzelníci vykouzlili okolo Bradavic. Pamatuji si, že jsme měli v Chrámu obrovskou železnou bránu, kterou jsem spolu s někým zapečetila jakousi magií, která dělala  runové kruhové vzory. Plakala jsem u toho, protože jsem slyšela nářek mých lidí, mé rodiny, mých milovaných, které jsem nestihla ukrýt a nemohla jsem jim pomoct. Bohužel netrvalo dlouho a na náš Chrám zaútočil obrovský Sikár. Ochranná koule byla prolomena a měl takovou sílu, že rozboural i hlavní bránu. Chvíli jsme s ním bojovali, měla jsem jakousi hůl, která fungovala jako laser. Bohužel se všechny útoky se  jeho  masivního těla odrážely jakoby nic. Jediné slabé místo měl asi v oku nebo někde u hlavy, nevím přesně, byl to velký zmatek. Regrese je celkem energeticky náročná a proto občas nevím přesné detaily, nebo vidím více sledů událostí najednou. 

Běžela jsem do jakési skryté místnosti v zadní části Chrámu. Uprostřed byl mechanický systém, který se skládal z kamenných kruhů od nejmenšího po největší a uprostřed byla díra. Když jsem  do ní zasadila svoji hůl, kola se začala sama různě otáčet  a rozsvítily se na nich runy. Pak se podlaha a koryta obrátila vzhůru vodorovně a tak za mnou vytvořila bariéru, která se nepřátelům jevila jako konec místnosti. Vzadu byla vesmírná loď. Pak už si pouze pamatuji, když mě přijali na Plejádskou loď.

Ještě mám  útržek bitvy. Bylo nás žalostně málo, opravdu jenom v rámci desítek lidí. Neměli jsme žádné vyspělé technologické zbraně a nebyli jsme bojovníci. Těmi jsme se stali až v tento soudný den, kdy nás k tomu donutily okolnosti. Na pomoc nám přišli Laan (Felini). Naši lidé seděli na obrovských kočkovitých šelmách a já bojovala po boku Laana, který vypadal jako velký mohutný Tygr, mohl mít tak dva metry v kohoutku. Budu mu říkat Draug, protože mi toto jméno na něj sedí. Svoji světelnou hůl jsem uměla rozdělit i na dvě části a tak jsem s nimi bojovala jako s dýkami i když fungovaly jako lasery. Pamatuji si, když jsem poprvé zabila reptiliánského válečníka. Jeho maso bylo opravdu velmi tuhé a jeho krev byla tmavě modrá až černá. Málem mě zabil jiný protivník, ale Draug proskočil nad mojí hlavou a na jedno kousnutí ho usmrtil. Pamatuji si jak mu z tlamy kapala reptiliánská tmavá krev. V této vřavě jsme se všichni intuitivně podívali na oblohu. V jakési spirále času se nad námi objevil na pár vteřin drak. Upřel na nás svůj zrak. Na chvíli v nás vzplála naděje, že nám pomůže, že přeci jen nejsme ztraceni, ale on zase zmizel v prázdnotě. Bojovali jsme dál ale bitvu jsme měli prohranou. Stáhli jsme se do poslední lodě. Po cestě byla všude mrtvá zvířata a lidé, byl to opravdu žalostný pohled. Informace o téro tregédii se velmi rychle rozšířila do celého Vesmíru, přátelské rasy s námi sdíleli náš zármutek a poslali nám záchranné lodě a i nám vyrazili do boje na pomoc. Pamatuji si když jsem stála v lodi jak jsme odlétali pryč a viděla jak Drakoniánci pustoší náš domov. Také si pamatuji, jak sjem viděla do naší galaxie blížící se houfy cizích nejspíše nepřátelských vesmírných lodí - bylo jich tisíce.

Pak jsem se objevila na Plejádské lodi. Přijmuli tam utečence, které našli. Byl tam celkem zmatek, Plejáďané tam pobíhali a léčili zraněné. V přídi lodi stál kapitán, ale Plejádan to nebyl. Pochopila jsem, že je z galaktické rady, vedle něj byl mimozemtan, který byl vzrůstově opravdu hodně malý a hubený. Byli tam i Felini. Opravdu neuvěřitelně hrdé a statečné bytosti, měla jsem k nim velmi blízko a i oni ke mě, měli mě opravdu hodně rádi a velmi jim na mě záleželo. Stále jsem nepřišla na to proč jsem pro ně byla tak důležitá. Netvrdím, že pro celou jejich rasu, ale aspoň pro ty se kterými jsem byla v kontaktu. Mluvila jsem s kapitánem Laanů, mohutný hnědý jaguár nebo gepard, nevím přesně. Stáli tam sním i další jeho bojovníci a po levé straně z mého pohledu při něm stál i černý jaguár. Černý jaguár byl jiný, jakoby ani nepocházel od Laan, přišel mi až jakási božská bytost z jiného Vesmíru. Nikdy mi nic neřekl ale sledoval mě svými krásnými smaragdovými oči.Felini se vyzbrojovali do boje, měli jakousi koženou zbroj a uměli bojovat jak po čtyřech tak po dvou. Byli to opravdu válečníci a pochopila jsem že mezi nimi a Drakoniánci je až skoro velká nenávist. Tyto dravé statečné šelmy Drakoniánce neměli v lásce a postupem času mi došlo, že s Drakoniánci bojovali už velmi dávno předtím, než započala válka na Lyře. Chtěli do boje a cítili velkou odpovědnost. Zjistila jsem, že oni jako jediní uměli nejlépe proti nim bojovat, Drakoniánci si s jnimi nevěděli moc rady a byli si navzájem až rovnocenými protibojovníky. Také jsem zjistila, že Kočkovití strážili jakési brány nebo možná i portály, což možná i souvisí se spojitostí koček a Egypta. Kapitán Gepard mi sdělil, že mají nevyřízené účty a až skoro se těšil až proti nim vytáhne se svými bojovníky do boje. Už byli připraveni, ale člen galaktické rady pan Kapitán jim to zatrhl a sdělil, že se mají všechny lodě stáhnout a že máme Drakoniánce nechat být. Gepard na něj zavrčel, ale nikdo nešel proti jeho rozkazu. Bohužel jsem vycítila, že to nebylo o záchraně lidských životů, ale byl zkorumpovaný - šel Drakoniáncům na ruku. Začala jsem se rozčilovat až jsem se z té bezmoci rozplakala. 

Bezmoc a pocit neschopnosti, to byly emoce, které mě dlouho sžíraly. Cítila jsem velkou zodpovědnost vůči svým lidem, byla to moje rodina, všechny jsem je milovala, mé děti. Bylo mi hrozně, když mi došlo, že naší komunitu nebudu moct dát nikdy zpět dohromady tak jak byla, protože se všichni rozprchli do různých koutů galaxie. Cítila jsem, že toto je trest za moje dary, měla jsem obrovský dar a nebyla jsem schopná ho využít tak abych všechny zachránila. 

Naštěstí i v temnotě se objevilo světlo. A to v podobě Plejádského muže, který se do mě zamiloval, hned jak mě na lodi uviděl napříč mému zuboženém stavu. Zkrátka "Zřím Tě" moment.  Pak spolu s ním pokračoval můj život na Plejádách, ale o tom zase někdy jindy. Nicméně nás tam Gepard s Jaguárem navštívili a hodili s ním řeč ať se o mě dobře postará, nebo si to s ním vyřídí. Obavy nebyly na místě opravdu se o mě staral perfektně. Také trvali na tom abych se do války nevrátila. Zjistila jsem proč to po něm vyžádali, ale nechci tuto informaci sdělit.

Dodatek k drakoniáncům

Když jsem nahlížela na drakoniánce v té dané bitvě necítila jsem z nich nenávist vůči životu, nebo lidem. Přišlo mi, že jsou hnáni určitým animálním pudem. Jako zvířata, která ví, kdy se mají množit, zazimovat, apod...Necítila jsem (aspoň z těch se kterými jsem bojovala, mimo Sikára) že by jim dělalo radost nás vraždit. Brali to jako nějaký úkol, jako zkrátka: "Jo tak teď máme obsadit jinou planetu tak tam jdeme". Nebyly v tom nějaké extra emoce. V ten moment jsem se jich přestala bát. Také jsem zjistila, že mají (aspoň ti drakoniánci z nižší kasty) respekt z draků. Jednou se mi i stalo, že se mě snažil nějaký reptík pozorovat, když jsem usínala, tak jsem si prostě našla obrázek draka a dala si ho do postele. No a od té doby je klid. Zastávám názor, že nic jak tady na planetě, tak i v celém Vesmíru není pouze černo-bílé. Proto chci upozornit, že ne všichni drakoniánci jsou zlí. Víte do určité míry se na ně ani nedokážu zlobit, protože jsem pochopila určitou stěžejní část jejich přirozenosti. Bohužel to ale zatím nefunguje tak abychom dokázali v míru žít vedle sebe. To ale zase vede k Sikárům a spol. Stejně tak jako mezi drakoniánci jsou i (v našem měřítku) dobré bytosti, tak stejně i mezi světelnými jsou temňáci. Také jsem v jedné z dalších regresí obdržela informaci, že většina reptiliánů bojovníků spí, mají naprogramované vědomí. Sikárové se údajně "probudili" a vzepřeli se bytostem nad nimi, ale nevím jakým. Do určité míry v té chvíli to bylo obdivuhodné, že své vědomí probudili, nicméně jejich skutky už tak obdivuhodné nejsou.

Vyjádření na závěr

Věřím, že to co se děje tady teď na Zemi má s Lyrou velkou spojitost kort pokud tvrzení Debbie je pravdivé, že velké procento lidí je právě z tohoto souhvězdí. Dává mi to smysl kvůli tomu, že Drakoniánci na nás používají úplně identické intriky, jako kdysi v souhvězdí Lyry. Dovolím si podotknout, že už na to nahlížím, tak, že je to velmi ohrané a trapné - stále to samé dokola. Jsem opravdu ráda, když vidím, jak lidé začínají vidět dál za oponu této divadelní šarády našich politiků a jejich loutkovodičů. Nemusí být ani duchovně založení, ale vnímají to a já věřím, že to je velmi pozitivní. Každý má svojí vlastní cestu, máte plno lidí, kteří nejsou úplně na spiritualitu, ale mají to v hlavě srovnané a žijí a nechávají žít. Věřím, že máme velkou naději a šanci si konečně zvolit a udržet svobodu. Je to na nás, je to naše volba, co si zvolíme a jak k tomu dospějeme. Věřím, že nám jsou hvězdy nakloněny a věřím hlavně v dobro ostatních lidí, máme šanci si to "vydobýt" sami a srovnat si účty. Ne válkou ale právě osvobozením se od otrokářství. Volba je jenom naše, to, že vám někdo z pozice moci řekne, že se máte nějak chovat neznamená, že se tím musíte řídit. Samozřejmě určitý řád je třeba (neubližovat si apod..) Věřme v sami sebe, každý máme právo na to být šťastný a svobodný, nechť se tak stane. Nikdo jiný to za nás neudělá a ani by neměl. Nejsme přeci žádná vesmírná lůza! :) 

Napsáno 28.02.2022