I.

Bylo to snad včera,

slunce pálilo jako v poledne.

A uspěchaný tok času

cely zadýchaný běžel

svůj předposlední maraton.

Lidé se ho marně pokoušeli dohonit.

A jako noční sen jim vždy proklouzl mezi prsty...

Zanechal po sobě zklamání

- možná i výčitky...

A právě když chtěl jíti domů,

objevila se před ním

hvězda spadlá z nebe...

Byla bledá, zář jí dohasínala,

vzal ji do své náruče.

Jen tak mu před očima umírala

a jediné slovo, co

vyšlo jí z úst, bylo: "čas"...

Chtěla, aby jí dal čas, 

prý ještě nehce zemřít!

A on- sklonil se k ní a zašeptal

slůvko navracející mládí a krásu...

A potom...

Jak mu kdysi pravil osud,

sám se rozplynul ve věčnosti...

II.

Stalo se to v pravé poledne

ulicemi pronikla podivná žluť

a mraky na nebi letěly

snad rychlostí světla...

Lidé jako každý den

vedli nepřetržitý boj s časem.

Jen ty jsi tomu shonu unikl,

seděl jsi v jedné z pouličních kaváren

a sledoval nekonečné hemžení kolem.

Seděl jsi jen tak za stolem

a popíjel již druhou kávu.

O ostatní jsi okem nezavadil.

Díval ses na protější stěnu

a v myšlenkách pohrával sis s uspěchaným časem...

Věděl jsi, že ho nikdy nedohoníš,

nemusel jsi, TY jsi byl Pánem svého času.

Mohls ho vidět, cítit,

než se ve věčnosti navždy rozplynul!