Sedím za stolem.

-přemýšlím o životě...

Pozoruji pečlivě každý milimetr kolem.

-jen chlad a samozřejmost,

to mě nepřekvapuje!

Dívám se na věci,

které bezúčelně leží ladem.

Nesmyslně zapomenuté na poličkách

a pokryté vrstvou prachu...

Snáší se na ně celé dny,

marný pokus o to,

jak je udusit.

Ty zkřehlé vzpomínky,

které se váží ke každé z nich...

Jenže to se nikomu nepovede,

ty vzpomínky jsou

dobře skryty v nich i ve mně...

I když se z nich utře prach,

na vzpomínky nikdy nezapomenou...

S lidmi je to někdy

jako s předměty.

I oni jsou pokryti

vrstvou prachu...

Nikdo jej nedokáže setřít,

nikdo jiný než my sami...

Někdy je potřeba se do krve dřít,

teprve pak možná pocítíš

to slastné očištění...