A teď, když před námi věci ležely tiše, uvolněně, nevtíravě, hleděly na nás se zvědavostí, zaujetím, vděčností, zeptal jsem se náhle Jana, jaká věc se mu líbí nejvíce. Dlouho přemýšlel a poté, vzpomínaje na svou krev, divoké rody a v nich jako diamanty zasazené ještě divočejší předky, vykřikl: u sta cirkusů s potrhlými zvířaty, nevím, jak mám odpovědět! Když vyberu jednu, budou se ostatní pochechtávat. Když rozdělím sympatie stejným dílem, budou nadávat, že to je rozhodnutí plné všednosti. Ale, koneckonců, vzpomínám na oči tady, ukázal na čtvrtku, i tady, ukázal na trám, na okamžik zavřu oči pro změnu já, očí je dnes nějak moc, otevřu je, vybavily se mi v plné kráse, s detaily a různými očními akcemi, protože je znám, a proto hlasuji pro oči. Za několik okamžiků jsem dal věci nazpátek, pečlivě uschoval, slezli jsme s Janem dolů a octli se na silnici. Najednou za námi zahlaholil známý hlas. Patřil dívce, které všichni přezdívali Prsatá Marta. Její chlouba zvláštním způsobem kontrastovala s jemným obličejem, z něhož roztomile vykukoval zdvižený nosík, o němž se tvrdilo, že je znakem její pýchy, ale to nebyla pravda. Marta byla skromná, mnohokrát se podělila o svačinu, sladkosti, jako jedna z mála dostávala pravidelně ke svačině šunku, různé druhy ovoce, po čase jí záhadně začaly svačiny mizet. Vymysleli jsme lest a dali do šunky projímadlo. Najednou se uprostřed hodiny zvedla Jitka pocházející z nejbohatší rodiny, běžela rychle na WC, kam za ní vyběhla paní učitelka. Z nejrůznějších indicií, hlavně zápachu a dosychající chodby s WC, bylo vše jasné. Nad oběma plochami se vznášela směs vůní a zápachů, školní zastupovalo Savo s Jarem, můj nos zaznamenal několik druhů spreje, také nějaký z drogerie, asi z města, marně jsem přemýšlel, kde ještě jsem tuto vůni zaregistroval, náhle mi svitlo, že dnes ráno, když jsem kráčel kolem kanceláře zástupce ředitele…A také vytanulo z mysli, že rodiče Šunky se stýkají s vedením školy, dávají dary, takže příhoda měla být zapomenuta dříve, než se stala. Tok času proti se nám nelíbil, stále více jsem nechápal smysl paměti jako takové, když u mě, Jana a řady dalších se některé prohřešky připomínaly mnohokrát, prý budeme takoví i ve stáří, byl jsem trestán za něco, co jsem ještě neprovedl, Jan ještě více, někdy se mně o tom zdávalo, hrdinské činy se měnily ve zločiny, v jednom ze snů jsem pomohl babce složit uhlí a vyklubal se z toho zločin zabití lopatkou, v jiném pomohl prodavačce s bednami limonád a minerálek, které jsem následně vypil, v dalším šel jako doprovod na procházku s nemocným staříkem, jehož jsem zanechal v lese napospas dravé zvěři, v neposledním to byla odpověď na otázku všech, jestli žiji, po níž všichni čekali jasné ano, a na niž jsem já odpověděl ne.
A náhle dopadla, hlučně, neurvale, upřímně, na mou fantazii akce, nad níž s chutí zajásal také Jan, a byla to Akce s lejnem. Opatřili jsme si dostatek hmoty a hnědou barvu. Poté nad námi zakroužila velikost. Jan navrhoval ani velkou, ani malou, ale z toho jsem nebyl moudrý. Proto jsem mu sdělil, aby demonstroval na několika předmětech svou představu. Chvíli chodil sem tam, zastavil se, opět chodil, opět stál. Můj zrak se snažil odezírat z pohybů myšlenky, nápady, náznak velikosti,..., ale marně. Když začal chodit kolem chalupy, přestal jsem vše chápat. Pojednou se vrátil a usedl naproti. Úkol je rozřešen, pravil. Zvenku donesl vědro, děravý hrnec, načež se rozhlédl po místnosti a donesl zpřetrhanou pavučinu. Vše doplnil obrovskou vařečkou. Na můj dotaz, zda je vše v pořádku, odvětil: naprosto, já jsem v pořádku, tyto věci také a ty, až poznáš do nejmenších detailů mé myšlenky a další tvůrčí postupy, budeš také v pořádku. Mlčel jsem. Jan ukázal na vědro a pravil: nechci, aby ten nápad, který spatřil světlo světa v tvém mozku, byl zhmotněn v takové velikosti. Ukázal na hrnec a pokračoval: v tomto hrnci se vytvoří hmota, jež poslouží k vytvoření tvé myšlenky, aby vytvořila něco krásnějšího, vedle formy nechť slouží k vytvoření duchaplného obsahu, což dozajista povede k vytvoření dalších a dalších obsahů, forem, věcí, nálad, pojmů, radostí, smutků, bojů, nenávisti, lásky…rozumíš? Odpověď zněla: určitě. Poté se nadechl, zaujal vznosný postoj jako herec Národního divadla a hlasem plným napětí pravil: výtvor bude mít velikost tvé a mé pěsti dohromady, souhlasíš? Nedalo se neříct ne. A začali jsme. Uměním nás obou byla vytvořena a vytvarována hmota do klasické podoby, jíž vynikají všechna díla onoho druhu. Nechtěli jsme vytvářet nějaká z rodu maxi, v tom se náš úsudek ubíral stejným směrem, bez zdržujících odboček. Nakonec nás nedočkavě pobízel nátěr emailem. Dílo, které se tvářilo v tu chvíli pyšně, bylo vyzdviženo společnými silami na fošnu, jež čekala nedočkavě na to, až se z ní stane piedestal. Chvíli je naše zraky okukovaly, přejížděly po něm přísně i blahosklonně, zabíraly detaily, abychom se nakonec vzájemně pochválili. Poté nás čekala další část plánu. Dát Šunce výtvor ve škole do tašky tak, aby jej vidělo co nejvíce lidí. Vedlo nás přání a touha, aby vše vidělo vedení školy, co možná nejvíce učitelů, žáků, tajně jsem snil o kameře, filmovém štábu, a toto jsem nesdělil ani Janovi.
Nastal den D. Do školy zavítala známá ochránkyně životního prostředí z Prahy. Povídala, že bychom měli chránit ptáčky. Jestlipak ty chráníš kchára svýho manžela, zeptal jsem se v duchu. Potom se rozhovořila o tom, že se musí ochraňovat rostliny, louky, příkopy, stráně, lesní a polní zvěř. Ona jednou zachránila kolouška. Byl takhle malý, ukázala a začala plakat. Každou chvíli pohlédla k místu, kde sedělo vedení, pokývla, vedení pokývlo též a pokračovala. V duchu jsem uvažoval, jestli nejsou spiklenci. Po chvíli oznámila, že trochu přetáhne, musí odejet dříve, protože ji v Praze čekají důležité úkoly. Také konstatovala, že jsme skvělí žáci, dlouho již takové nezažila, poté nastala výměna pohledů s vedením s malým rozdílem, že při tom obě strany mrkaly. Náhle prosekl třídu pokyn: můžete se při mé přednášce nasvačit, samozřejmě též napít, kdo má ovoce, jogurt, vezme i toto. Na tuto chvíli jsme s Janem čekali. Náš výtvor již ležel propašován v Šunčině tašce. Po pokynu vytáhla nenažraná spolužačka náš sáček. Olizovala se, sliny jí tekly, obrovskou rychlostí jej rozbalila a vytřeštila oči. Naše umění leželo v plné kráse na lavici. Takovou reakci jsme nečekali. Vykřikla, shodila výtvor, dupla na něj, poté ještě jednou a vyběhla na chodbu, kam vyběhlo též vedení. Obrovskou rychlostí pádila na WC, kde se zamkla. Mezitím vypukl obrovský řehot, vedení se vrátilo, šlo k přednášející, něco si spolu šeptali, potom na sebe kývli, mrkli a přednáška pokračovala. Zeptal jsem se Jardy, jenž seděl nejblíže, co říkali o Šunce. Kakala a plakala, zněla odpověď. Sebrali jsme s Jardou zbytky velectěné hnědé hmoty, jak ji pojmenoval Jan, uložili do sáčku a dělali, že ji vynášíme do koše. Uviděla mě Vypravěčka. Hned přispěchala se slovy: to je správné, takové věci se mají vynášet do košů, děláte dobře, žáku, jsem přesvědčena, že by to podobným způsobem udělalo mnoho dalších žáků. Ovšem, nejsem přesvědčena, že by to udělali všichni. Stejně tak nejsem přesvědčena o světě. Vidíte, v Evropě by to s vynášením odpadků šlo, v samotném jejím srdci nejlépe, v Austrálii také, i když tam pohodu při s---í narušují klokani. Nejsem taky úplně přesvědčena o Asii, tam pár chlapců vykonalo potřebu přímo na ulici. Podobný případ se stal v Jižní Americe, zachytila jsem jej na satelitu. Mám na něm stovky programů. Večer koukám, chci z Ameriky vidět něco hezkého, milého, a najednou jeden dospělý, také na ulici. Až se mi zatočila hlava. Scéna byla z filmu, mluvili tam anglicky, a já anglicky neumím. Severní Amerika je v pořádku, tam mi satelit nic nezachytil, v Africe také ne, ale o tom nejsem plnou měrou přesvědčena já sama. Tam jsem byla osobně a navíc je to v rozporu s mými deníky, jejich obsahem.
|
