Dva zážitky vypluly ještě na povrch, a to v podobě dvojitého kola, které se prezentovalo coby úlovek z místního rybníka. Dvojkolo jsem věnoval sběrateli, který sem dojížděl na chalupu. Jako výraz vděku mi daroval šišku salámu. U druhého, jenž byl spojen s chytáním ryb na pytlačku, jsem pustil zpátky velkého kapra a vychutnával žblunknutí s následnými kruhy. Věděl jsem o Janově názoru, úmyslně jsem držel vše v tajnosti, ale Jan se vše stejně dozvěděl s reakcí: to by bylo žrádla.
Dovolil jsem si dar v podobě filmového představení bez kinoplátna. Zavřel jsem oči a nechal k sobě připlouvat obrazy v podobě stěhování na internát, jak nastupuji do školy, s částí spolužáků jsme si nepadli do oka, nejvíce zarážel chlad z nich vanoucí, říkal jsem si, když z nich vane takový chlad, jaké bude srdce, asi jako kámen?, kus ledu?,…, nebo to může být úplně jinak, může je obepínat krunýř, uvnitř se nachází něco jiného, odhad s krunýřem se později potvrdil, s pár spolužáky se „teorie chladu“ potvrdila, jak jsem si vše později v dalších soukromých představeních promítl, a platilo vše až do ukončení školy.
Plátno kamsi zmizelo, já otevřel oči, v tu samou vteřinu vrzly dveře a v nich stál bratr. Rychle jsme vyměnili pozdrav, jeho pohled padl na dveře, poté na plátno, náhle na mě pohlédl a zeptal se: stalo se něco? Zavrtěl jsem hlavou. Nakonec mávl rukou a šel dále. K uším dolehlo zařinčení. Bratr narazil do vědra, asi to tak muselo být, protože vědro na tom místě nikdy nebývalo, já je tam nepostavil, zrovna, když jsem sledoval svůj pohřeb, jsem tam stál,…, bratr vychrlil několik peprných nadávek směrem k vědru, podlaze, stropu a stěnám, přičemž na podlahu v ještě větším vzteku dupl. A ty nečum, rozkřikl se na mne a šel pryč.
Unaven jsem se doploužil do kuchyně, dal si dva loky limonády a přemýšlel o lidech blízkých, o škole, také o nepřátelích, u kterých se projevovala tendence odpouštět jim, ale šlo to ztěžka, zvláště když čin zopakovali v jiné podobě a jiné intenzitě, uvažoval jsem, co by měl po těchto zkušenostech říkat Jan…Vyšel jsem z chalupy, minul půl vesnice a náhle se donesl k mému sluchu smích. Zněl ze zahrady a původcem byla jedna z nejkrásnějších žen vesnice, paní Miroslava. Přes plot se k ní nakláněl jeden z chalupářů, pohledy zajiskřily, ozval se hrom a ona se vznesla za rozechvělou rukou, vějířem prstů, hovořila jazykem jazyků, byla jím přenesena k němu, zavřel jsem na okamžik oči, rychle je otevřel, a oni tam již nebyli.
Mé kroky směřovaly k cíli bez cíle, až mě donesly na okraj vesnice. Toulky začaly s okraji vesnice připomínat krajíc chleba ohryzaný od myší,…, na tomto okraji vedoucím do vedlejší vesnice jsem spatřil torzo postavy. Po příchodu blíže se objevila postava celá, Hodný Karlík, zedník, jehož každý chválil, který byl známý tím, že vždy celou výplatu propil, platil za celou hospodu, kamarády, jejich manželkám kupoval obrovské čokolády, dětem obrovitější. Měl zvyk , kterému se říkalo Tři tance. Před Vánoci vyzval při sezení v hospodě postupně tři ženy podle zvláštního výběru k tanci. K tomu hrála objednaná harmonika. Poté je pozval na skleničku, na závěr se uklonil a odešel ke svému stolu. Onen den se svátečně oblékl, udělal výjimku proto, že jej po celý rok nikdo nespatřil jinak než v pracovním obleku s polorozpadlou čepicí všech barev na hlavě.
Zeptal jsem se ho, co tam dělá. Chvíli se nic nedělo, poté otevřel oči, mrkl na mě a posadil se. Náhle se zvrátil nazad a opět posadil. Toto několikrát zopakoval. Proč to děláš?, zněla má otázka. Vytáhl z paty obrovský chrchel, mistrovsky jej odflusl na několikametrovou vzdálenost a odpověděl: cvičím, cvičím, abych byl připraven na fušky, život, nástrahy, neštěstí, ale i štěstí, a přemýšlím. Opět se zvrátil a za chvilku znělo chrápání doprovázené obláčky alkoholových výparů. Tiše jsem se vytratil a kráčel dále. Najednou mě zastavil rázný ženský hlas: dávej pozor! Vzhlédl jsem a spatřil paní Jindřišku. Někdo z kluků přinesl zprávu, že ona, která dojíždí pravidelně do vesnice za rodiči, se milovala s několika muži najednou. V nás klucích vzbudila vše včetně obrovské zvědavosti. Dívala se na mě se zalíbením, a prohlížela také kritickým pohledem. V ten okamžik mé já dalo signál, jak asi vypadám, možná nejsem učesaný, upravený a vůbec, polilo mě horko, jí se to zalíbilo, náhle její oči zešedly, dostaly zvláštní výraz, jen hlas zůstal v prvotní situaci, asi byla v minulosti tygřicí, hlas byl chladný a rozžhavený zároveň, ale i ten se začal s následujícími slovy měnit, paní Jindřiška se rozloučila, odcházela, jemný zákmit prstů levé ruky vyslal pozdrav, pravá zůstala zabořena v cestě do vášně, pohladila si pravý bok a já jsem spatřil v dáli mizící krásu, kterou jsem rozepínal, svlékal, hladil po všech bodech světa, ona mě též, jak jsem ve své pýše domýšlel,…, ještě jednou pohladila bok, vystoupala na piedestal touhy, touhy, jež přerostla v alfu a omegu jejího života, s ní vstávala a usínala, byla v pozadí veškeré činnosti, jako šedá, černá a zářivá barva stála v pozadí, neviděna, ale vševidoucí, ona, žena v plné síle, uvědomující si bezmocnost i genialitu svého počínání a mizící v dáli zahalená do magické síly černých trojúhelníků světa.
|
