Beru, kolik procent? Tři, zněla odpověď. Ne, pět, utrhl se Jan, za snahu pomoci strýčkovi, mně, celé rodině, za snahu převážet v krutých podmínkách, kdy na silnicích čekají lupiči domácí i zahraniční, ty mezi nimi budeš neohroženě projíždět se vzácným nákladem těžkým jako prasata z nedávné minulosti, budeš se bránit zákeřným útokům, které spatříš ve zpětném zrcátku, tak navrhuji pět a přimluvím se u strýčka. Podal jsem mu ruku, potřásl jí a pronesl pohnutým hlasem: děkuji ti. On poté cosi zamumlal, později prozradil, že to byla kouzelná formulka, jež chrání poklad a nás před nebezpečím.
Druhý den vedla má cesta do obchodu, dostal jsem za úkol koupit chléb, rohlíky a máslo. Když jsem přišel na řadu, podívali jsme se s prodavačkou na sebe. Oživlým plátnem vzpomínek se zjevilo její vše, oči dostaly rentgenovou příchuť, zvětšovaly již zjevené a odhalovaly dosud zakryté. Nejvíce se zvětšovala její prsa, nadnášela mě, pohazovala mnou semtam, chvíli jsem odpočíval na pravém, poté na levém, vzápětí vytvořila obrovskou duchnu a já na létajícím koberci přeletěl opět celý svět. Po přistání se mi začaly klížit oči. Náhle jsem je otevřel, zadíval se dolů, krajkoví kalhotek dostalo tisíc barev, najednou byl tento kousek prádla neznámou silou vysvlečen a mně se odhalilo Tajemství,…, vtom vrzly dveře a do obchodu vešli další zákazníci.
Zůstal jsem ještě chvíli uvnitř s výmluvou, že si prohlížím sortiment. Zrak těkal z uzenin na sladkosti a zpět, u točeného salámu jsem ucítil její pohled, byl v něm kus dravosti, dravosti posunuté o kus dále, živočišné síly nadzdvihující celý svět, a zároveň křehkosti. Odvrátil jsem pohled od salámu a během okamžiku navštívil každý milimetr jejího těla, chvíli plula se mnou, chvíli se věnovala zákazníkům, z mikropohybů pohledu jsem přešel do obrovských skoků, tisíckrát zopakoval výlet, abych opět klidně stál u uzenin. Stejný výlet mělo mé mužství, které přecházelo z normálu do koňské velikosti. Vše pomalu končilo, s ním vzájemné pohledy, stále jsme zůstávali spojeni, asi podle toho, co vyprávěli starší kluci, že se jednou žena při tom lekla, skřípla muže a dostali je od sebe až lékaři. Tak jsem to cítil a chtěl, ona určitě také. Na rozloučenou mi věnovala krátký pohled, jenž vše potvrzoval.
Vyšel jsem z obchodu a ulice na mě pokývla svou hranicí, kterou oči bez reptání přijaly. Pár kamarádů na mě pokývlo, ale mé momentální Já nabídku nepřijalo, v myšlenkách jsem byl stále u ní.
Pokračoval jsem dále, chalupy na mě mrkaly svou částí vesnice, která bývá proti městům naježena obtížným spojením, jež vyrovnává idyličnost bez idyličnosti, uzavřená mřížemi vztahů sahajícími od zamilovanosti k nenávisti. Ta se koncentrovala například v rodinném domku, kolem něhož jsem procházel. Z útrob vyletěly útržky nenávistného hovoru cákající špínu, hlásky, slabiky, slova, věty a souvětí tvořily další a další proudy hnusu, něco jsem slyšel poprvé, a nechtěl jsem být potřísněn, a proto jsem zrychlil tempo až k běhu. U dalšího domku mě pohladil pocit, jako bych přistál ve slunečné zátoce plné květů. Zde můj sluch obohatila slova plná lásky, dvojice stála v koutu dvora, asi závodili v tom, kdo věnuje druhému více polibků, kdo vícekrát obejme, něžně pohladí, vyzná lásku tisícerým způsobem, a jejich rozzářené oči vše umocňovaly.
Potichu jsem se obrátil a po špičkách odcházel hrbolatou cestou k domovu. Vtom na mě vybaflo prudké zahvízdnutí. Otočím se a on to Mirek. Hele, pojď na rybičky, sdělil rozzářeným hlasem. Když spatřil pokývnutí, rozzářil se celý. Abych vysvětlil, jít na rybičky znamenalo jít si tajně zakouřit. Šli jsme proti proudu potoka, vyprávěli o chytání čudliček a pstruhů, sledovali navzájem kapsy a jejich hrany, další kuřáci se přidali v podobě Vaška a Ládi a nakonec se za jásotu všech zjevily tři druhy cigaret. Startky, clejky a partyzánky. Každý vybral svou, já partyzánku. Bylo to asi silnější, zvlášť představa, že partyzánky kouří otec, strýček, děda. Sáhl jsem proto raději po clejce, tady se pocity zlepšily. Zato Láďovi chutnaly partyzánky, zapaloval oharkem druhou, třetí…náhle se zvedl a uháněl do lesa.
|
