|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Nebo další soused, kterému říkali Kouzelný Olinek, pajdal na levou nohu, pořád vytahoval z kapsy provázky, omotával je kolem ruky a krku, říkal, že to jsou kouzelné korálky věnované africkým náčelníkem, jeden čas nosil kudličku, kterou neotevíral, držel ji v ruce a křičel ublíží!, nakonec ji matka sebrala a schovala, on dostal záchvat vzteku, křičel, válel se po zemi, kopal kolem sebe,…, náhle k němu přiskočil mladší bratr, vrazil mu pár facek a od té doby kudličku nepotřeboval.
Sousedka z chalupy z druhé strany metla neustále dvůr. K tomu účelu zakoupila dvacet košťat. Jakmile práci skončila, plivla na hromadu smetí, zařvala ku—a! a šla dovnitř. Fascinovali mě manželé tancující okolo chalupy a navzájem sebe poučující o společenském chování. V posledním domku bydlel Malý Pepíček, jenž nosil v létě beranici od bitvy u Stalingradu. Sousedka Amálie nosila výhradně v sobotu odpoledne masku prasete, ale tady jsem byl rád, protože mě i bez masky děsila svým ksichtem.
Sem tam jsem se rozhodl, že projdu vesnici po hlavní cestě od začátku do konce. Na ní ležela rozeseta malá dobrodružství ve formě rozhovorů, projíždějících aut, zdravících i pokřikujících cyklistů, majitelů malých motocyklů – jeden z nich často vystihl termíny mých procházek, najížděl na mě a přitom vždy vykřikl: pozor! blázne! a s chechtotem ujížděl dál. Seznamoval jsem se rád, v duchu i přímo s postavami chalupářů, ochotných vždy pomoci, ale také nanicovatých, pánovitých, pohrdajících všemi, vším, jen ne svou chalupou, s rodiči spolužáků a spolužaček, kamarádek a kamarádů, členy zemědělského družstva, někteří také najížděli, zvláště traktoristé a zootechnik, který křičel uhni, blbče!, s lidmi posedávajícími na lavičkách rozdělenými mnou na dvě skupiny – přejícími vše dobré a přejícími vše špatné. Zvědavě jsem poznával volně pobíhající psy, strážce a zároveň zpovědníka mi dělal sousedův. Občas se snížili přijít k lidem blíže houser, kačer, krocan, aby vzápětí před nimi prchala celá ulice. Když jsem procházel kolem jedné chalupy, vyšla občas starší paní a poprosila, jestli bych jí došel nakoupit. Řekl jsem ano, mockrát děkovala, dávala vždy korunu spropitné, brečela, že nikoho nemá, ale já jsem se vymluvil, že musím jít, a ona pokývala smutně hlavou.
Za pěkného počasí mě někdy kroky zanesly pod most. Oči na šťopkách sledovaly prohánějící se ryby, vymýšlel jsem jim osudy lidí, do nichž se převtělily, nemohl jsem jinak než dát největší rybě život krále, asi to tak musí být, malým čudlám přiřknout postavení sloužících, doplnit království o další členy a život v něm mohl začít…s krutými osudy čudel a vznešeným chováním a krutostí členů královského rodu. Podle pohybů jsem uhadoval, jak musí být rychlé jako sloužící, občas se mezi nimi objevili pstruh, štika, pomalu zastavovali, rybky kolem bláznily, pohyby se staly trhavými, vytvářely obrazce, asi se ukláněly, najednou se čudlí svět ve vteřině rozpadl, aby se v příští sešikoval a sloužil dál.
V závěru cest jsem usedl na zábradlí, užíval sluníčka, počasí, pohledu na klidné vznešené lesy, tiché louky, stráňky s šípkovými keři a osaměle rostoucími borovicemi, pohled trval vteřinu, minutu, věčnost, v ní jsem se vykoupal a osvěžen pokračoval dále.
|
|
|
