Trochu odbočím. Všiml jsem si, že se v každé rodině vyskytuje nějaký průšvihář, a také nějaký úspěšný člen. Do jaké skupiny patřím nebo se svým vývojem zařadím, jsem nevěděl, byl jsem však někde uvnitř přesvědčen, že přemýšlením, četbou, pochybami patřím do úspěšných. K úspěchu patří prohry, měl jsem rád obojí, protože obojí byly mé váhy a jazýček já.
Opět se mé já ocitlo levou nohou v chodbě, pravá stála venku, levá nakročila dovnitř, odkud se ozýval hluk, hlasy, nepřehledná změť, zatímco druhá stála osamocena, čekající, tichá, ponořena sama v sobě. Obhlížel jsem znovu interiér před interiérem, zrak prohodil pořadí všeho, najednou se za prázdnými lahvemi objevily svítící oči nikoli opilého, nýbrž kočky, která přeskočila hromadu, zavadila přitom o láhev a celá banda flašek se rozkutálela po podlaze. Několik lahví vytvořilo šipku vedoucí do místnosti. Poslechl jsem a šel za hlukem, který vyskakoval, smál se mně i sobě, měnil intenzitu, opět se rozezněly hlasy, zpočátku vítězily zlé, ale ty byly překryty odzbrojující melodií klidných, mezi nimiž zazářil Irenin. Ke dveřím jsem ušel kraj světa, vybavil se mi atlas, třesoucíma rukama jsem sevřel kliku a spatřil Ji.
Pokývla, usmála se, byl to smích, za kterým se skrývalo trápení, poznala, že tuším, přibližoval jsem se couvající chůzí, zdálky poznávala vše mezi mými pochybami vyjádřenými chůzí, sklopila oči, poté je rychle zvedla, rychle vzala poloopilého tanečníka za ruku, vykročila a beztanečními kroky se s ním na vlnách vinylové hudby pohybovala. Všiml jsem si jednoho z hostů u štosů desek, větší část tvořila elpíčka, zareagoval jsem na jeho posunek, rychle přisedl a již naše prsty vískaly spousty desek z domácí i světové hudby, z domácích se objevili Gott, Vondráčková, Neckář, Olympic…, ze světa připluli Beatles, Stouni, oči a prsty se těšily na další setkání, domácí proud se vlil do světového a naopak, poté jsme začali jemně rozebírat stavbu složenou z SP a EP desek, také zde nám vyšla výstava barev, proudů, postav, její privátní ráz jsme ohmatávali nejen očima,…, odněkud se vynořilo pár čísel Melodie,…, občas jsem vzhlédl a ucítil její pohled, pořád tancovala s tím opilcem.
Otočila se zády a já náhle ucítil rozkoš z bodů jejího těla, prohlížel je horizontálně i vertikálně, středobodem horizontály byla pevná, a přece rozvlněná prsa, jejich příboj začal dva metry ode mě, dosahoval k mému břehu, vlny krásy šplíchaly do očí, přenášely vše do celého těla, šumy se změnily v tóny, začal jsem se pod jejich krásou chvět, horizontála byla neúprosná, též boky, stehna a břicho útočily, rozkládaly si mě na tisíc kousků, aby je opět slepil její jediný pohled,…, přidala se vertikála, sklouzával jsem po ní až tam, kde začíná Vše, putoval po stranách trojúhelníku a přemýšlel... také o Všem.
Vteřiny osahávaly trojúhelník po jednotlivých stranách, putovaly tam a zpět, představoval jsem si nejen obvod, ale přemýšlel také o obsahu, ona mé pohledy určitě cítila, protože se k nim různými úhly natáčela, viděl jsem ji roztočenou do nejvyšších obrátek, stala se strojem v továrně, domácím spotřebičem, rozjetým autem, gramofonovou deskou. Dostáváme darem elpíčko, sedíme na jeho povrchu, já ve středu, ona se otáčí po obvodu, mává další písní, točí se mi hlava, padám z desky a ona mě následuje. Pofoukám ti bebíčko, šeptá a já jí stejným způsobem odpovídám. Vidím v jejích očích vzrušení, chvěje se celý svět, představuji si, jak dělá stojku, šaty pomalu sklouzávají,…, jako kdyby vystihla myšlenky, stočila pohled ke stropu, podlaze, pohled se zrychloval, zpomaloval, nabíral na obrátkách mými dalšími pohledy, neomylně zjistil barvu kalhotek, zavířil nad její hlavou jako sluneční záře a spadl mezi hudbu. Chtěl jsem ji dohnat, polapit, stisknout, naše pohledy se tím střetávaly chvíli nahoře, chvíli dole, četla mé zmatené zprávy psané vzduchem, opět jsem vyběhl na dvorek, zahlédl ji skrz hradbu okna, její pohled klouzal ke mně, podvědomě vytušila, kde jsem, kde stojím, myslím na ni,…, přecházel jsem po dvorku a stávaly se z nás magnety.
|
