Toulavá kulka ti vzala kus srdce – to ještě když bilo – možná si na to vzpomínáš, všechna ta slova kotvící na jeho dně – všem těm slovům domovem bylo. To ještě než jsem si uvědomil, že je příliš malé pro tři, že se tam nevejdeme. Trápilo tě to, ta tíha tě táhla k zemi, viděl jsem to v tobě – schovávala jsi to v tom prostoru za očima, myslela sis, že tam nedohlédnu, ale já si toho třetího všiml.

   Teď jen jedna za druhou rozrážejí ticho. Kotvící uprostřed noci a padající mžikem přímky na tvrdou zem rozrýhovanou uplynulými roky. Víš – nevadilo by mi tady ležet, když zavírám oči před měsícem, cítím, že mě hladí mlha a já se v ní schovávám. Halím si kosti do zpěněných chuchvalců ještě předtím, než znovu otevřu oči a měsíc se změní v slunce. To tu zase chybíš, kolíbáš se stínem minulosti a připomínáš mi hluboké hvozdy – i tam jsem je kdysi schovával, ještě než jsem vzplanul pocitem odpovědnosti k svému egu, které nechtělo být seškrabováno ostrou žiletkou z mojí tváře. Tys něco musela tušit, vlasy se ti pod kůží lámaly a svazovaly se do provazů – pomalu začínaly předvídat, že jejich kolovrátek dopřádá poslední nitky, a začaly se shromažďovat doufajíce, že jim to pomůže. Odplata ale nešla přes ně, jednou jsem ti sice šeptal okřídlená slůvka, která jsem předtím zabalil do teplých svetrů a poslal jsem ti je po vlasech až do ucha, ale i tak jsem věděl, že tam se dlouho nezdrží a poběží trochu níž. Tak slabá.

   Najednou tak slabá, ani ven chodit nemohla, vítr ji vytrhával ruce z kloubů; sám věděl, že se neubrání a podlehne. Cos čekala? Prodírat se bludištěm tupých rohů a děravých stěn tě stálo tolik síly, že ses nezmohla ani na svou tvář. Zapadla ti hluboko to krku a od té doby se ti ji nepodařilo vylovit. Jenže to jsem už věděl a chápal, že mi to není lhostejné. Ani násilím jsem svou osobou nedovedl opovrhnout a zakázat jí to, byl to magnet tahající střípky pocitů k sobě. Nikdo mě ale nevaroval, že jsou náchylné k explozi.

   Ze začátku jsem to stačil vnímat – hleděl jsem ven a ta nazlátlá (později pomalu rezivějící) koule tam byla. Dlouho tam byla. Jen co se do zdi prosakovaly zelené páry, měnila se v stříbro. A to tam bylo stejně dlouho. A pak znovu ta zrezivělá věc. A stříbro se měnilo v prach. Pořád dokola, jednou sem, podruhé tam.

   Jsem rád, že ses mi nedivila, když jsem se konečně odvážil přivázat si k noze štítek s razítkem člověka, který má výsadu k používání patentu svojí duše.