|
Říkalo se „Obloha je modrá!“ a myslelo se tím, že na ní není ani mráček. Už dlouho to neplatí. Obloha je černá, neustále zatažená. Krvácí. Krvácí díky nám!
***
Nikam jsem nepospíchal. Proč bych měl pospíchat, stejně jsem neměl šanci. Oni mě chytí.
Jednou.
Dříve nebo později.
Mají sítě všude. A když mě nechytí, vzdám se jim. Podlehnu totiž sám sobě. Jako každý. Jako vždycky. Všichni jsme slabí… tak slabí…
Tak proč se tváříme, jako bychom přeprali celý svět?
Já už ale vím, že bych ho nikdy nepřepral. Je to jen maska, kterou jsem si každé ráno nasazoval a kterou jsem si vždycky před spaním snímal. Maska. Nic víc. A tu masku jsem dnes zahodil. Navždy. Navždy?
***
Tak copak tu máme dneska? rozhrnul jsem clonu zšedlých mraků, abych lépe viděl. Poslední dobou jsem neměl moc dobrou náladu. Pomalu mě to přestávalo bavit. Sledoval jsem je a ptal jsem se sám sebe: Byl jsem kdysi taky takový?
Moc jsem tomu nevěřil. Už to bylo dávno a paměť časem přestane sloužit.
Chvíli jsem jen bezradně bloudil pohledem sem tam. Zaujal mě až nějaký mladík. Poslední dobou (tahle fráze mi v mysli tanula čím dál tím častěji) jsem měl už i oči unavené. Když mě to toho dne nebavilo, zkrátka jsem „zavřel krám“ a nechal jsem je, ať si dělají, co chtějí. Bez mého dohledu. Dnes jsem si ale všimnul toho mladého muže. Zaujal mě hned na první pohled. Všimnul jsem si jeho očí, ústily mu do srdce, a nemohl jsem od něj mou pozornost odtrhnout.
***
„Dej mi jedny Marlbora!“ poručil jsem si v nejbližší trafice. Hned, jak mi je stánkař podal, jsem vzal nohy na ramena.
„Hej! Zastav se!“ Slyšel jsem stále slaběji. Je to snadný, hodně snadný. Nikdy za mnou nikdo neběží. Stačí denně projít pár trafik a vždycky splaším pár krabiček. Jasně, mohl bych si říct o celej karton, ale pak jsou prodavači většinou obezřetnější. Takhle je to jistota. Vezmu a pádim. Pádim a adrenalin narůstá…
„Kolik toho dneska máš?“ vyzvídal můj odběratel. Nebyl to žádnej velkej šéf, vlastně to byl obyčejnej parchant, ale každej den to ode mě kupoval. A já pak měl aspoň nějaký prachy.
Podal jsem mu dvanáct krabiček.
„Dám ti dvě stě,“ vytáhl peněženku.
„Dvě stě? Dej mi aspoň dvě stě pade, jako obvykle!“
„Nemůžu, mám i jiný zdroje a kdybych ti dával jako doposud, nevyplatilo by se mi to. Tak ber nebo nech.“
„Dobře…“ vyrval jsem mu papírovou dvoustovku z ruky. Hajzl jeden. Zejtra na něj seru! To si to radši všechno vykouřim sám!
Dvě kila. Za to nekoupim ani dávku, budu muset šetřit. Zatraceně!
Druhej den jsem byl zase u něj. Neměl jsem na výběr. I kdybych to všechno vykouřil, chuť na „něco silnějšího“ byla nezdolná. Vždycky mě dokonale pokořila.
***
Kráčel jsem prázdnou ulicí pomalu dál. Vítr mě ostře bodal do tváře a já měl pocit, že mi dává něco za vinu. Proč by jinak tak útočil? Já se mu vlastně ani nedivil, všechno (a všichni) mě teď asi nesnáší. Za to, co jsem udělal… Ani se jim nedivím. Už to ale nešlo vydržet. Už ne.
Pak jsem v dálce uslyšel houkačky. Jejich pronikavý zvuk řezal vzduch čím dál tím intenzivněji.
Zastavil jsem se. Otočil jsem se jejich směrem. Najednou jsem se nemohl ani pohnout. Nohy mi zarostly do betonu a hlava se mi pročistila.
„Stůj!“ zařval panák v uniformě. V ruce držel pistoli. Stůj! Vždyť je to směšné, já zarostl do země a on mi rozkazuje stůj! Kdybych já řval na strom utíkej!, poslechl by mě?
„Zahoď tu zbraň!“ zahřměl jeho hlas.
Ano. V ruce jsem držel zbraň. Ani bych se nedivil, kdyby se z ní stále plazil nevýrazný náznak kouře. Nebylo to tak dávno, co… co se probudila k životu.
Pozvedl jsem ruku, ve které jsem ji třímal, před oči. Chm, jak černá byla!
„Zahoď to!“
Přitiskl jsem si ji ke spánku a –
***
Tohle mě vždycky mrzí. Koukám na ně a pak to skončí takhle. Pro dnešek to stačí. „Zaclonil“ jsem a šel jsem si lehnout.
Další den ráno mě bolela hlava. Po kolikáté? Myslím, že by mi na spočítání nestačilo ani 103 rukou.
Nejhorší na tom je, že jsem toho dne nemohl dělat nic jiného než to, co dělám každý jiný den. Je to svazující. Moc svazující.
Odhrnul jsem chuchvalce neprostupných mraků a zahleděl jsem se opět dolů.
Zase mě zaujal nějaký mladík. Chvíli jsem ho pozoroval. To přece není možné. Proč dělá to, co dělá? Co z toho má? Nebylo mi to jasné. Dřív tohle taky nebylo… Dřív… to byly časy. Snad i lidi byli lepší. Ale ani mě nepřísluší tohle posuzovat.
Stejně jsem byl zase mrzutý. Díval jsem se ale dál, třeba má nějaký šlechetný důvod, proč se chová tak, jak se chová.
***
Dál už to nešlo. Peníze nebyly a já jich potřeboval každej den víc a víc. Stojí to prachy.
„Dejte mi karton Marlborek!“
Trafikant je držel v ruce. Pak si řekl o prachy. Já jsem se na něj díval a ani jsem se nepohnul. Stále ten karton křečovitě svíral.
Zopakoval svůj požadavek.
Hbitě jsem po něm vyjel a karton jsem se mu z rukou snažil vyrvat. Hajzl jeden, držel ho pevně.
„Necháš to bejt!“ řval na mě, ale v tu chvíli jsem nemohl povolit. Nasral mě. Byla to výzva. Přetahovali jsme se o ten karton a já si mezitím pravou rukou sáhl do kalhot. Vytáhl jsem nůž a jedním hbitým švihem jsem na něj zaútočil. Ihned karton pustil a s výkřikem bolesti si rukama objal obličej. Dlaně mu zvrásnila rudá krev. Chvíli jsem stál jako zkamenělý. Pak jsem utekl; i s kartonem Marlborek. Pro dnešek to stačí.
***
No tohle? Už mě to opravdu přestalo bavit. To je pořád dokola. Každý den. Každou chvíli něco. Už je toho opravdu dost.
Zabarikádoval jsem si výhled pořádnou kupou černých mraků a rozhodl jsem se, že už se dolů nikdy nepodívám. Nemám to zapotřebí.
***
Říkalo se „Obloha je modrá!“ a myslelo se tím, že na ní není ani mráček. Už dávno to neplatí. Obloha krvácí a viník není neznámý. | 
