„Nikdy nesmíš váhat,“ podíval se na mě přísně. Ihned nato nezúčastněně stiskl spoušť. Záblesk, který na vteřinu ozářil místnost jako blesk z čistého nebe, byl až monumentální.

    Postava policajta se skácela na zem. V hlavě měl díru velikosti mince. Napadlo mě, že už se nikdy nevrátí domů… Líto? Bylo mi ho líto? Ne, to ne, spíš jsem měl špatný pocit z toho, že jsem ho nevyřídil sám. Ale já nemohl… Poprvé je to vždycky těžký.

   „Buď ty nebo on…“ zašeptal ten muž. Vlastně mi asi zachránil život. Jo, já teď mohl ležet na místě toho policajta. Kdo to vlastně byl? Podíval jsem se mu do očí. Byly tak černé, splývaly s tmou v jeden ponurý a nečitelný oceán záhadného odstínu.

   „Kdo jste?“ zeptal jsem se ho. „A co tady děláte? Co tu chcete?“

   „Posílá mě Zahared. Moc dobře věděl proč…“

   „Odkud ho znáte?“

   „Občas pro něj pracuju.“ Občas pro něj pracuje. Bylo mi jasný, o jakou práci šlo. A začalo mi docházet, co měl dělat tady.

   „Takže mi zase nevěřil, že to zvládnu?“ váhavě jsem ho přeměřoval od hlavy k patě. Měl černý plášť, který ho zahaloval do tmy. Ladil mu s očima. Kdo ví, co bylo temnější. V ruce stále držel pistoli. Z hlavně se vzdouval mdlý potok zšedlého kouře.

   Pokrčil rameny. Mlčel.

   Odtrhl jsem oči od toho člověka – život mi možná zachránil, ale stále to mohl být nepřítel. Nikdo neví. Ani já ne.

   Sehnul jsem se k policajtovi a sebral jsem tašku se zbožím. Musel jsem mu ji vyrvat z rukou. Křečovitě ji svíraly. Hrozný pohled. Ty oči vypadaly jak oči telete na porážce. Život z nich vymizel. Snad v nich ani nikdy nemohl být.

    Ohlédl jsem se po tom muži v černém. Viděl jsem už jenom jeho záda, někam odcházel.

    „Hej, počkejte!“ zahulákal jsem na něj. Kráčel dál – možná mě neslyšel… (jasně)

    „Počkejte!“ Že by mě stále neslyšel?

   Rozeběhl jsem se za ním. Vyšel z domu ven a ubíral se po mrtvém chodníku. Do husté tmy okořeněné nevýrazným svitem lamp se vloupával jen nepříjemný klid. Takový ticho…! Zamrazilo mě v zádech.

   Doběhl jsem ho. Pochodovali jsme bok po boku.

    „Jdete za ním?“ vyzvídal jsem.

    „Nestarej se…“ zabručel. Přesto jsem neměl pocit, že by mu moje přítomnost vadila.

   Tentokrát jsem já křečovitě svíral tašku se zbožím. Jakou to tak může mít cenu? napadlo mě. Možná milion, možná dva. Není to málo. Klidně by mě mohl zabít a prodat to sám. Asi by se mu to vyplatilo. Možná bude lepší, když si půjdu po svých.

   „Dobře, když nechcete –“ prudce do mě strčil. Odletěl jsem nejmíň dva metry stranou. Tvrdě jsem narazil do zdi a svalil se na zem. A kurva, problýsklo mi hlavou. Co se to děje?

   Stačil jsem jen pozvednout oči. Trochu se mi zamotala hlava.

   V dálce se rozhoupalo několik stínů. Neznámý muž v černém – můj zachránce?! – odskočil stranou. Kryl se za autem a ihned vytáhl zbraň. Ostře mi pohlédl do očí. Pochopil jsem. Stáhnul jsem se podél zdi pár metrů dozadu. Provedl jsem to dost rychle, ale ještě než jsem se stačil za něčím krýt, prorvaly to ticho burácející výstřely. Černé stíny rázem dostaly barvu. Temné kamenné tváře měly skoro mrtvé – tedy na tu dálku mi to tak přišlo. Jediné, co v té tmě malátně probarvené několika málo lampami svítilo, byly záblesky z hlavní jejich kanónů.

   Kulky se hnaly všude kolem. Nějaké mi zahvízdaly blízko u hlavy, jiné proděravěly kapotu vozu, za kterým se kryl můj „kolega“.

   Vytáhl jsem zbraň a začal jsem po nich rovněž střílet. V tu chvíli to bylo dva na dva. Kdo to ale byl? Před chvílí policajt, teď nějací hajzlové. Copak tolik lidí ví o dnešní předávce? Copak–

   Na další úvahy jsem neměl čas. Přeběhl jsem ode zdi k autu, zpoza kterého střílel „kolega“.

   „Kdo je zase tohle?“ zahřímal jsem.

   „Kolega“ se ani nepokusil odpovědět. Měl práci s mířením. Úkosem jsem na něj pohlédl a všiml si těch jeho ocelových kukadel. Najednou jako by zkameněly. Měl jsem pocit, že se na vteřinu zastavil čas. Pak dvakrát vystřelil. Neslyšel jsem rachot zbraně – přehlušil ho výkřik jednoho z těch dvou stínů. Zaječel bolestí. Druhý se stále držel. I on se už stačil krýt. Najednou jsme byli všichni tři v podobné situaci. Nikdo neměl navrch. Ne – my jsme měli navrch, bylo to dva na jednoho.

   Na okamžik byl vzduch opět protkán tichem. Nikdo nestřílel.

   „Co budeme dělat?“ zeptal jsem se „kolegy“. Teď už bych snad mohl říct přítele. Když s někým střílíte bok po boku proti špinavejm hajzlům, vlastně jste přátelé – je to jako seznámení při odpoledním čaji. Jenom trochu živější. Chm, trochu…

   Opět z něho nevyšla ani hláska. Moc výřečnej teda není, napadlo mě.

   „Heh? Tak co?“ pohlédl jsem na něj. Ani se nepohnul. Vypadal jako socha.

   „Kurva, tak co?“ začínal mě pomalu štvát.

   Ani se nehnul. Odlepil jsem z něj svůj pohled a zadíval jsem se po tom grázlovi naproti.

   Najednou vystoupil ze svého úkrytu. Udělal několik kroků. Zbraň měl sklopenou k zemi. Neváhal jsem a namířil jsem na něj. Zmáčkl jsem spoušť. Nic. Zmáčkl jsem ji ještě třikrát (tentokrát už téměř zběsile). Stále nic. Pohlédl jsem na tu zbraň.

   „Co to kurva…?“ nechápal jsem. Ještě několikrát jsem se pokusil vystřelit. Bez jakéhokoliv efektu. To už ale stál  ten „stín“ přede mnou. Jako by snad věděl, co se stane.

   Stáli jsme naproti sobě. Spěšně jsem pohlédl po mém příteli. Co se to s ním stalo? Stále byl v toporné pozici. Ani se nepohnul.

   Stín (myslím ten hajzl přede mnou) natáhl ruku, ve které držel zbraň, a namířil na mě. Chtěl jsem instinktivně uskočit, ale nestihl jsem to. Vystřelil.

   A znovu.

   Dostal jsem to přímo do hlavy.

   A ještě jednou.

   Stál jsem naproti němu a díval jsem se, jak to do mě šije. Jedna rána po druhé. Všechny mi šly do hlavy.

   Ale já nic. Díval jsem se na něj. V očích měl zvláštní jiskru, ani mu snad nepřišlo divný, že jsem nechcípl. V té chvíli to nepřišlo divný ani mně. Už se mi vrátila paměť…

   „KONEC!“ zařval jsem.

   Bílý záblesk.

   Sundávám si z hlavy helmu. Trochu to bolí, čidla se musí vrýt do kůže, jinak to není moc účinné. Vedle mě stojí dva muži. A třetí sedí za ovládacím panelem. Všude je kupa monitorů.

   „Tak co?“ zeptá se mě jeden z těch dvou stojících.

   Já mu odpovím. Trošku se mi motá hlava, jinak se cítím dobře.

   „Už je to téměř dokonalý. Jenom bych měl několik výhrad. Zaprvé – vylaďte podprogramy s umělou inteligencí, v nějakých cyklech musí být chyby. Ten můj ‚kolega‘ se najednou zasekl. Taky mi z ničeho nic nefungovala zbraň – projeďte algoritmy zbraní. A poslední věc je bolest. Žádnou jsem necítil. To snad ale ani nevadí… Prozatím… A skvěle funguje dočasný přeformátování paměti, téměř až do konce jsem si opravdu myslel, že jsem nějakej gangster a makám pro šéfa…“ usmál jsem se.

   „Je to všechno?“ zjišťoval dále.

   „…ještě byste mohli naloadovat nějaký vítr na ulici, aby to hezky šumělo a mělo to víc atmosféry. Třeba byste tam mohli přidat nějaký noviny, který tam prošustěj těsně před tím, než se to rozjede. Postavy se lidem už dost podobaly, teda až na toho policajta. Vypadal jako tele…“