Zrovna dnes tomu bude pět let. Pět dlouhých a nejistých roků, co se můj život tolik změnil. A nejen ten můj, díky vládě USA i život dalších miliónů lidí v tomhle demokratickém státě. Kolébka svobody. Pche – já říkám: její hrob.

***

„…a proto zemřel. Žádáme od soudu nejvyšší možný trest – moje klientka věří, že jenom maximální možnou částkou odškodnění bude památka jejího muže uctěna a jeho smrt nebude zbytečná. Opakuji, že sama klientka chápe, že jí materiální kompenzace manžela nevrátí – přesto chce, aby ji společnost obviněná v našem případě plně odškodnila. Jedná se o princip a ten je jako takový konfrontován s téměř bezmeznou mocí oné firmy. Pokud prohrajeme, ukážeme tím podobným firmám, že jejich moc opravdu nezná mezí…“ Nastalo hrobové ticho. Pan White udělal několik rozvážných kroků směrem k soudci. Pak se zastavil a otočil se k porotě. Pohlédl do očí každému jednotlivci. Jako by snad říkal: Teď dávejte dobrý pozor! Pak potichu dodal: „A to přece nemůžeme dopustit!“

   Bylo to působivé. Bez dvou minut hovořil celou hodinu. A celou tu dobu nikdo ani necekl. Jeho závěrečnou řeč v pozadí doprovázel jen tichý pláč jeho klientky. Sama konečně pochopila, že hodiny divadelního kroužku, které na střední škole navštěvovala, nebyly zbytečné.

   Pan White (oblečený v černém kvádru a v černé kravatě) se loudavě odkolébal na své místo. Všechny oči v místnosti ho pozorovaly se zvláštní úctou.

   Soudce – mohutný chlapík s dioptrickými brýlemi – si poněkud zaskočeně odkašlal. Pak promluvil i on. Jeho hlas zněl ale ztraceně a v porovnání se hřměním pana Whitea téměř zanikal. Nemá to lehké, pomyslel si pan White.

   „Došla porota k verdiktu?“

   Paní Clarková přestala vzlykat. Bílým kapesníčkem si otřela oči. Dobře věděla, proč si ráno neměla líčit i řasy. Tak jak jste se rozhodli? vytanulo jí na mysli. Stejně jste jenom loutky…

   Předseda poroty důležitě povstal. Ostříleně se rozhlédl po místnosti. Jeho tělo jako by říkalo: Teď mluvím já, tak laskavě poslouchejte!

   „Porota dospěla k rozhodnutí: Společnost Seventy-one je ve všech bodech obžaloby shledána vinnou.“

   Obloha venku byla sice vymetená, přesto se uvnitř spustila bouře. Blesky začaly šlehat jeden za druhým (ach ti novináři!), do toho hromy – každý se musel otočit ke svému sousedovi a prohodit s ním několik vět.

   BUM!, bum!, BUM! – ozval se nakonec soudce (spíš jeho kladívko). „Klid v soudní síni!“

   Bouře utichla. Všichni pohlédli na Olymp, kde pobýval obrýlený Zeus.

   Unaveně se postavil a spustil: „Soud došel k závěru, že společnost Seventy-one musí paní Clarkové vyplatit celou žalovanou částku – tedy dvacet – miliard – amerických – dolarů.“

   Pan White se usmíval. Usmívala se i paní Clarková. Svět se změnil. Už zase.

***

„…kdo všechno se hlásí k veřejné diskuzi o daném zákonu?“

   Jen málo ze 435 rukou zůstalo chladných.

   Trvalo několik dnů, než se všichni vyjádřili a než se přistoupilo k samotnému hlasování. Nebylo pochyb – byl to jeden z nejkontroverznějších zákonů v historii. Historie se opakuje…

   Jako jeden z posledních se k veřejné diskuzi přihlásil poslanec Moore.

   „Píše se rok 2025. Možná páni kolegové zapomněli, co se dělo před sto lety. Připomenu vám to. Před sto lety měla svou zlatou éru mafie a organizovaný zločin. A díky čemu? Díky prohibici. A dnes, sto let po, se chceme vrátit do dob dávno minulých?! A to jen kvůli jednomu soudnímu líčení? Komu chceme ustupovat? Proti komu chceme zakročit? ČEMU tím pomůžeme? Říkám: NE!“

   Ozval se bouřlivý potlesk. A bouřlivý pískot. Všechno splývalo v jeden burácející rachot.

   Poslanec Moore si šel sednout. Někteří ho očima probodávali, jiní ho vynášeli do nebes.

   Po něm promluvil poslanec Franclin.

   „Zásadně nemůžu souhlasit s panem Moorem!“ Hlasitý potlesk. A pískot. Když dav utichl, pokračoval: „Před nedávnem vznikl precedens, který zásadně ovlivnil mnohé. A my na to musíme reagovat! Jediným možným řešením je opětovný zákaz konzumace alkoholu, prodej alkoholu a zákaz jakéhokoliv jiného obchodování s alkoholem! Před třemi roky byl schválen zákon o zákazu kouření, o zákazu prodeji tabákových výrobků a zákaz jakéhokoliv obchodování s tabákovými výrobky. Od té doby klesl počet úmrtí způsobených cigaretami o třicet procent! Každým rokem se situace zlepšuje. Je pravda, že jsme přišli o velké množství peněz na daních, ale copak to nestojí za tisíce a tisíce zachráněných životů? Copak to nestojí za vymizení případů, kdy jednotlivci nebo malé skupiny žalovali firmy o závratné částky a vyhrávali? Copak se chceme dostat opět do situací, kdy takto ‚okradené‘ firmy následovně žalovaly stát?! A vyhrávaly?! A ono to přijde, předtím to rovněž začalo jedním případem. Jeden kamínek spustí lavinu! Já říkám: ANO!“

   Situace se opakovala – pískot, potlesk.

   Ještě několik poslanců a poslankyň se vystřídalo. Pokaždé to probíhalo podobně – ten, kdo byl proti zákonu, argumentoval svobodou, organizovaným zločinem a nesmyslností návrhu. Protiargumenty se přikláněly především k hodnotě lidského života. Každý den, každou hodinu zemře spousta lidí vinou alkoholu – ať už se jako závislí z jeho pevného sevření nikdy nevymaní, nebo si jen příležitostně přihnou a pak si sednou za volant... Je to jedno, ať tak nebo onak, alkohol zabíjí a bez něho nám bude jenom lépe, tvrdili.

   To byly dva břehy, dvě strany, které mezi sebou sváděly nemilosrdný boj. A kdo měl pravdu? No přece my, říkali jedni. My, tvrdili druzí. Neexistovala neutralita ani „správný“ názor. Svoboda na úkor života? Peníze na úkor zdraví?

   A pak se konečně hlasovalo. Veřejnost byla plná očekávání – stejně jako sněmovna se i celá Amerika dala rozseknout na dva tábory. Na tábor Ano a na tábor Ne.

   O den později se ve Washingtonu konaly demonstrace.

   „Svobodu vystřídá diktátorství!“ bylo napsáno na transparentech. „Včera cigarety, dnes alkohol, zítra káva nebo hamburgery?“ stálo na jiných.

***

Dohodli jsme se, že se sejdeme na autobusové zastávce mezi ulicemi First Street a Jackson Street (někdy v roce 2012 ji pojmenovali podle toho zpěváka – ve své době to byl popový král – pak ale ve vězení spáchal sebevraždu…). Slunce bylo zrovna zalezlé pod kupou šedých mraků – ani teplota nevyskočila moc vysoko. Co bych ale taky čekal od poloviny října?

   Přeběhl jsem přechod (už jsem se téměř nemusel bát, že by mě srazil nějaký ožrala) a na zastávce jsem se posadil na lavičku. Ještě tu nebyl. Vytáhl jsem z kapsy mobil a podíval jsem se na kousek baseballového zápasu. Já ten sport prostě miluju.

   Po dvaceti minutách jsem to zlostně vypnul. Proč zrovna já musím fandit týmu, který nikdy nevyhraje? To si pak vždycky říkám: já ten sport prostě nesnáším…

   Kde je? pomyslel jsem si. Copak nemá hodinky? Nebaví mě vyčkávat na nováčka takovou dobu. Měl by si uvědomit, že tohle si zatím dovolit nemůže.

   Už jsem měl chuť odejít, vtom jsem ho ale viděl přicházet. Nechápu to – vždycky všechno na poslední chvíli. Kdybych se býval zvednul o deset minut dřív, přišel by i on o deset minut dřív? To je jedno, hlavně že to byl on. V jedné ruce držel pět let staré noviny s titulkem na hlavní straně: Poslanci = zloději svobody? Ve druhé ruce svíral plastikovou láhev s džusem. Vždycky se mi kontrast těchto dvou poznávacích prvků strašně líbil.

   Přistoupil jsem k němu a podíval jsem se mu do očí. Zakrývaly mu je černé brýle. Měl jsem chuť mu říct, ať si je sundá – nerad s někým mluvím, když mu nevidím do očí –, ale on mě předběhl. Možná mi četl myšlenky, napadlo mě.

   „Jdeš pozdě,“ upozornil jsem ho. Zvláštní – měl blankytně modrý oči. Takový moc často nevidíte. Kdybych já měl takový, černý brejle bych nikdy nenosil.

   „Já vím, omlouvám se, musel jsem něco naléhavého vyřídit…“

   Normálně bych mu řekl, aby se to už nikdy neopakovalo, nebo bude konec, v té chvíli jsem ale mlčel. Nevím, hleděl jsem mu do těch jeho blankytných kukadel a najednou jsem neměl chuť upozorňovat ho na to. Snad to chápe sám…

   Vykročil jsem směrem do First Street, on šel po mém boku.

   „Kolik ti vlastně je? Vypadáš tak na osmnáct.“ Díval jsem se před sebe. V dálce se tyčily nejvyšší budovy Washingtonu. Všude bylo tolik lidí. Aspoň že těch taxíků ubylo, živě jsem si pamatoval dobu před deseti lety, kdy už neexistovalo něco jako silnice – byla to jen rozvodněná řeka žlutých aut, která se skoro nehýbla. Nebýt tvrdého zákonu, nedalo by se Washingtonem vůbec projet.

   „Dvacet jedna.“ Stejně bych řekl, že mu víc než dvacet nebylo.

   „Ty noviny radši zahoď…“

   U nejbližšího odpadkového koše se zastavil. Stiskl na něm červené tlačítko a víko se odklopilo. Vhodil je dovnitř – na displeji se objevilo Děkuji a poklop se zavřel.

   „A džus?“ zeptal se.

   „Ten mi podej,“ řekl jsem mu. On mě okamžitě uposlechl. Mám rád nováčky.

   Vzal jsem láhev a chvíli jsem si ji prohlížel. Na etiketě byla animovaná reklama na džus z čerstvých pomerančů. Podobný voloviny jsem měl rád, většinou byly v ceně a člověk se pak aspoň nenudil. Dva v jednom – džus a komerční reklama.

   Nováček se na mě letmo podíval. Já jsem se napil.

   „Dobrý,“ řekl jsem.

   Nováček se usmál.

   „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se ho. Nebavilo mě o něm přemýšlet jako o nováčkovi.

   „Jack Wilson.“

   „Tak, Jacku, proč ses rozhodl kontaktovat mě, co tě k tomu vedlo?“

   On se trochu začervenal.

   „Je mi dvacet jedna a ještě jsem se ani jednou neopil. Chápete to? I můj otec se mi občas vysmívá, že mi mladý už ani nevíme, jaký je to být po opici. Když už mě chce pořádně naštvat, vypráví mi, jak se s kamarády na vejšce opíjeli do němoty. A teď? Teď si nemůžu ani zapálit, ani se napít. TO mě k vám přivedlo.“

   Sice jsou to pokaždý stejný důvody, ale to mi nijak nevadilo. Podobný mladíky jsem chápal. Nevěděli, oč přicházejí.

   Poplácal jsem ho po rameni.

   „Tak to jseš, hochu, na správný adrese.“

***

„Můžeš mi říct, kdes zase byl?!“ vyštěkla Mary Clarková na manžela. Ten zabouchl dveře a podrážděně se na ni podíval.

   „Co je ti… po tom?“

   „Zase jsi chlastal! Nechám se s tebou rozvíst!“ zaječela mu před obličejem a okamžitě odběhla do ložnice. Prudce za sebou zabouchla dveře.

   „Káča jedna…“ zabreptal Mike Clark. Pak se stěží dobelhal do obýváku, kde se rozplácl na pohovku. „Zapnout… televizi!“ zahuhňal. Měl štěstí, že technici, kteří navrhovali hlasové ovládání domácích spotřebičů, počítali s podobnými případy, kdy je hlas značně zkreslen.

   Obrazovka se rozsvítila. Mike na ni hleděl notně nepřítomně. V mozku se mu slévaly zvuky a obraz mu pomalu začal splývat v jeden nekonkrétní zmatek. Co chvíli se rozhlížel kolem – měl pocit, jako by se ocitl na nějaké mimozemské lodi a všechno kolem něj začalo najednou tak tajuplně zářit.

   „Zasraný nádobí, já… už nemůžu – utíkat…“ Ani on sám už nevěděl, co to plácá. Pomalu si sám sebe přestal uvědomovat.

   Dveře do ložnice se otevřely. Stála v nich Mary.

   „Opovaž se to tu poblít! Zejtra si to tu uklidíš!“ upozornila ho. Z očí jí šlehaly plameny.

   „No jo, hlavně… musím koupit… droždí… jinak to… nebude fungovat…“  přivřel oči a najednou měl pocit, že někam letí. Hlava se mu zvrátila. Pak se svalil na bok. Už nevydal ani hlásku.

   „Varuju tě!“ vykřikla jeho žena.

   Mike se ani nepohnul. Z úst se mu začala linout bílá pěna.

   „Prase jedno!“

   Mikeovo tělo bylo najednou jako kámen. Pěna u úst stále bobtnala.

   Mary si pomalu uvědomila, že její manžel nezvrací. Přistoupila k němu a párkrát s ním zalomcovala. Sto kilo jeho váhy se jen nepoddajně zakymácelo.

   „Není ti něco?“ trochu rozpačitě na něj promluvila. Kámen však kamenem zůstal.

   „No tak!“ cloumala s ním.

   Nic.

   Otevřela mu ústa a pokusila se ho předklonit; napadlo ji, že to z něj tak vyteče. Neměla nejmenší potuchy, co by jiného mohla udělat. Když se ani potom Mike neprobral, odběhla stranou a zavolala sanitku. Během pěti minut přiběhli do jejího obýváku čtyři saniťáci.

   Konstatovali smrt. Otrava alkoholem. Mary věděla, že je její manžel náruživý piják a v poslední době by se možná dalo mluvit i o závislosti, přesto by nikdy neřekla, že se dokáže otrávit nebo jakkoliv jinak pomocí alkoholu zničit.

   Kretén jeden! spílala mu v duchu. Už dávno to nebyl ten milovaný brouček.

   Ani při pohřbu pro něj neuronila mnoho slz. Spíš jen tolik, aby se neřeklo…

   „Paní Clarková?“ odchytil ji po smutečním obřadu nějaký neznámý muž. Mary se na něj letmo usmála. Není špatnej, napadlo ji.

   „Ano, přejete si?“

   „Jmenuji se White…“

   Slovo dalo slovo a když se paní Clarková s panem Whiteem dohodli, co by se dalo ze smrti jejího manžela vytřískat, byla dokonce ruka v rukávu.

***

Tvrdě jsem zaťukal na dveře bytu číslo 666.

   „Kdo je tam?“ ozval se chraplavý hlas.

   „Červená Karkulka.“

   Rachocení zámku. Dveře se otevřely.

   „Pojď dál,“ vyzval mě ten chraplavý hlas. Patřil Stevovi.

   „Je teprve čtvrt na tři a ty už máš dost, nepospíchej nikam!“ usmál jsem se na něj. Steve ustoupil krok dozadu a rovněž se zazubil. Silně to zapáchlo.

   Otočil jsem se po Jackovi a kývnutím jsem ho pobídl, aby mě následoval.

   „Čau Steve,“ pozdravil ho nezávazně Jack.

   „Další ovečka do stáda?“ pohlédl na mě Steve, já jsem bezvýznamně přisvědčil.

   Prošel jsem chodbou, ze které ústily pouze jedny dveře. Otevřel jsem je a rázem jsem se ocitl v doupěti. Ve svém doupěti. Všude dobře, doma…

   „Vítej v ráji!“ prohodil jsem k Jackovi. Svůj hlas už jsem skoro neslyšel. Hudba hrála poměrně hlasitě. Hlasy ostatních chvíli neztichly, mohlo jich tu být tak patnáct. Naštěstí místnost byla rozlehlá. A uprostřed byl velký bar.

   „Pojď za mnou…“ Prošel jsem celou tou místností až úplně dozadu. Bylo to jako proplouvat mlhou – kouř z cigaret, doutníků a trávy.

   S několika hosty jsem se pozdravil. Na druhé straně místnosti jsem otevřel zapovězené dveře – jenom já  a několik málo vyvolených tam mohlo a ostatní to respektovali. Jack mi šel v patách.

   Vzduch se pročistil a rámus utichl. Jack za sebou zavřel dveře.

   „Posaď se,“ ukázal jsem na jedno ze čtyř křesel, které stály před mohutným stolem, za kterým seděl můj nebližší kolega.

   Posadil jsem se vedle Jacka.

   „Tohle je náš novej zákazník, Jack Wilson. Jacku, tohle je Mark Flendow.“ Mark se naklonil přes stůl a podal Jackovi ruku. Oba se usmáli.

   „Nechám vás tady o samotě. Nadiktuješ mu číslo konta a převedeš první částku. Záloha. Pak se domluvíte na cenách za další zboží a dalších nezbytných věcech. Potom se stav vedle.“

   Zase jsem se zvedl. Pohlédl jsem na Marka. Pak na Jacka.

   „Až se s námi sžiješ, budeš moct ty vyprávět tátovi…“ mrknul jsem na něj a odešel jsem.

***

„Dej mi nějakou dobrou whisky…“ objednal jsem si u baru.

   „Desetiletá, včera přivezená. Stačí?“

   Přikývl jsem. Sáhl jsem si do kapsy u kalhot a vytáhl jsem krabičku cigaret.

   „Jednou mě to zabije…  Na něco se chcípnout musí…“ zapálil jsem si.

   „Stejně nechápu, proč pořád tolik riskuješ. To tě spíš dřív zabijou fízlové. Od dob, kdy mají právo šacovat a tvrdě trestat porušování Dvou zákonů, to není moc rozumný. Tak proč si zahráváš? Proč to taháš pořád u sebe?“

   „Proč si zahrávám?“ vtáhnul jsem mrak šedého kouře až hluboko do plic. „Proč si zahrávám…“ Zadíval jsem se barmanovi do očí. Sám nekouřil, tuhle práci dělal hlavně pro ty prachy, co z toho měl. A pro to samotný povolání. Tisíce barmanů ztratily před pěti léty flek. V tý době mi to přišlo šílený. Nejen barmani, ale i všichni ostatní, alkoholem živení občané velkých a svobodných Spojených států amerických. Chm. A co z toho měli? Směšnou kompenzaci, kterou jim vláda vyplatila.

   Barman mi nalil sklenku. Vzal jsem si ji.

   „Podej mi celou tu flašku…“ Podal mi ji. „Díky.“

   Odešel jsem stranou a posadil jsem se na svý obvyklý místo. Vždycky, když jsem zakotvil zrovna tam, jsem do okolí vyslal signál, že nechci být rušen. Taková soukromá oslava v rohu místnosti. Já, stůl, jedna prázdná židle, chlast a cigára. Co víc bych si mohl přát? Co víc bych si mohl… přát…

   Hodil jsem do sebe první várku. Prohlížel jsem si čiré sklo, ve kterém se pohupoval nazlátlý mok. Pět let. Už to bude pět let.

   Nalil jsem si druhou. A zapálil jsem si další cigaretu. Stejně je to směšný, ten, kdo byl opravdu závislej, buď rovnou emigroval do Evropy nebo spadnul do sítí lidem podobným mně. Když jsem se před pěti lety rozhodoval, co dál dělat, tohle pro mě byla jasná volba. A ještě pořád toho nelituju. Chlast a cigára zadarmo. K tomu ten pocit, že dělám něco pro lidi… Taky noví známí. Kamarádi. Kamarádi… Spíš prachatý vožralové.

   Ale neměnil bych.

   Uběhlo dalších pár minut a já cítil, že to se mnou začíná něco dělat. Za mlada jsem toho vydržel taky víc… Pomalu vycházím z kondice.

   Nalil jsem si třetí „dávku“. Držel jsem sklenku v ruce a pozvolna jsem se utápěl v rámusu, který kolem vířil. Nebýt zvukotěsných zdí, které jsem nechal téměř jako první věc nainstalovat, určitě by na mě už dávno sousedi zavolali policajty. Vlastně si na ně nemůžu vůbec stěžovat, za těch pět let jsem s nimi neměl ani jednou problémy. Vyplatilo se investovat do jistých obraných mechanismů. Když chce člověk přežít v džungli, musí být chytřejší než ti druzí. S flaškou v ruce…

   Někdo mi poklepal na rameno. Pozvedl jsem oči z deset let staré whisky.

   Blankytná kukadla. Pousmál jsem se. „Hotovo?“

   Přikývl. „Můžu si sednout?“ I já přikývl.

   Zamával jsem na barmana, ten ihned donesl druhou sklenku. Pak se vrátil do své arény.

   „Ještě nikdy jsi nepil?“ zajímalo mě.

   „Ne tak docela… Ještě když neplatily ty zákony, výjimečně jsem si cucnul, ale už je to dávno… To mi bylo patnáct.“

   Nalil jsem mu.

   „Tak na zdraví! Poprvé je to vždycky nejlepší…“

   Přiťukli jsme si. Já to do sebe hodil bez skrupulí, on se na mě tak nejistě podíval. Pobídl jsem ho očima. Vhodil to do sebe. Trochu se zakuckal. Přišlo mi to úsměvné.

   „Jako malý dítě, aby ses nám neposral,“ usmíval jsem se.

   V obličeji trochu zblednul, ale jinak byl v pořádku. Tvářil se odolně. Podobný postoje mají všichni.

   Dolil jsem mu sklenici.

   „Až tu se mnou budeš sedět za týden, bude už všechno v pohodě. Ani ti nepřijde, že jsi celej život nepil.“

   Chvíli jsme nemluvili. Druhá sklenka pro něj byla přijatelnější. Připadalo mi, že se jeho modrý oči pomalu zakalují. Kdybych já měl takový oči… Ne, kdybych já měl takový oči, určitě bych pil taky. Bezpochyby.

   „Co vlastně děláš? Studuješ?“

   „Hm. Ještě chvíli budu…“ usmál se, „a až dostuduji, budu právník. Ale jak se říká, ten, kdo okusí obě strany válečného pole, má vždycky navrch.“

   „Jojo, něco na tom bude…“ Raději jsem se o můj názor ohledně právníků nedělil.

   „Stejně mi to není úplně jasný,“ obličej mu zkameněl. „Něco o tom případu vím, ale nechápu, jak mohla ta ženská vysoudit dvacet miliard dolarů.“

   Tak mladej pán Jack Wilson se vrací do minulosti. Ne že by mi to vadilo, sám jsem se v tý době o ten případ taky „tak trochu“ zajímal.

   „To ti nepovím, ale vždycky to probíhá podobně. Někdo zemře – v tomhle případě kvůli alkoholu. Pak se sejde pár chytrejch hlav a zažalujou společnost, která onen alkohol vyrábí. Samozřejmě to zahrajou na to, že se stal závislý a že ona společnost žádným způsobem nevarovala před případnou závislostí ani před jakýmkoliv zničením zdraví. A když je pak dobrej právník a přichomýtnou se do toho i city, jde to snadno.“

   Chvíli zapřemýšlel.

   „Dobře, řekněme, že tohle beru, ale co měl znamenat ten zákon, který následoval?“

   „To už je takovej vedlejší efekt,“ řekl jsem mu, „v parlamentu byly stovky poslanců, kteří o podobném zákonu už dlouho smýšleli. Hlavně kvůli voličům, nevěřil bys, kolik lidí s těmi zákony bezmezně souhlasí… No a takovým poslancům pak stačí impuls podobný tomu soudnímu líčení…“

   „Nechápu to. Proč zrovna tohle?“

   „Pamatuju si, že hlavním argumentem byl zákon o zákazu kouření. Pořád se na něj odvolávali…“ Občas se stávalo, že to některého nováčka zajímalo, přesto to byla spíš výjimka. „Vysvětlím ti proč. Byly doby, kdy jednotlivci žalovali tabákové firmy o miliardy dolarů. A stávalo se, že takoví jednotlivci vyhrávali. Tím to všechno začalo. O několik let později se ale situace zhoršila. Zhoršila se pro stát. Pak totiž podobný firmy, který v soudních líčeních prohrávaly, žalovaly stát. A žalovaly ho o velký prachy. A vyhrávaly, protože i ty firmy měly dobrý právníky a argumenty o špatném zákonodárství a ztěžujících podmínkách pro podnikání soudci zkrátka brali. Pak byli poslanci nuceni přijmout zákon o zákazu kouření, obchodování a jakékoliv jiné distribuci tabáku… A rázem už firmy stát žalovat nemohly. Společně s tímto zákonem byly schváleny i zákony pro odškodnění a další, díky kterým se v zákonodárství žádná mezera nenašla. Mezera, která by hrála do karet podobným firmám.

   O tři roky později se konal ten soudní proces. Ve svém rozsahu byl největší – dvacet miliard dolarů byla zásadní částka a poslanci rázem pochopili, že pokud nechtějí přicházet o stovky miliard dolarů následnou žalobou ze stran firem, musí se historie opakovat… Zákaz kouření a zákaz prodeje alkoholu. Je to tvrdé a zásadní rozhodnutí, přesto v celkovém měřítku státu peníze ušetřilo. A zachránilo mnoho životů. Vlastně se jednalo rovněž o populistický gesto. Jak jsem říkal, značná část občanů s tím souhlasila. Sice si už ani příležitostně nepřipijou, ale zase se nestane, že jejich přítel nebo příbuzný zemře vinou alkoholu…“

   Vyschlo mi v ústech – musel jsem se napít. Jack si taky cucnul.

   „Ale co ty firmy,“ řekl, „musely přece po státu chtít tvrdé odškodnění – tím jim vlastně stát rozbil podnikání,“ namítal.

   „Ne tak docela… Stát přijal celý balík zákonů, který tohle značně znemožnil. Navíc byly firmy odškodňovány. Samozřejmě to byly v poměru neadekvátní částky, přesto měly svůj význam. Byly totiž uvolňovány zejména na obyčejný lidi, kteří tam pracovali. Dostali odstupný a konec. Nemuseli se nijak bouřit. A těch pár zbohatlíků na úplný špičce ledovce? Těm zacpaly pusu ony zákony… Sečteno podtrženo: Stát na tom spíš vydělal, i když se na první pohled může zdát, že naopak.“

   Jack se pousmál.

   „Je to fakt drsný. Přijde mi to ohromně velkolepý, zásadní gesto, které sice spoustě lidem vadilo, ale ještě více lidem naopak ne. Zajímavý je, že je teď na světě jen málo států, které jsou na tom jako my. A žádný z nich se nedá s Amerikou srovnávat… Myslím co do velikosti firem, které tak byly nuceny zaniknout.“

   „Je to tak. Zase jsme první… Chm…“ zapálil jsem si další cigaretu. Přisunul jsem krabičku k Jackovi. „Vem si!“

   Nesměle po ní sáhnul a vyndal si jednu. Strčil si ji do pusy. Já jsem mu ji zapálil. Vtáhnul to do sebe. Nezakuckal se.

   „Už jsi někdy kouřil, co?“

   Přitakal: „Cigarety se dají sehnat snáz než alkohol. Ale je to drahý… a nebezpečný. I když ne tak jako alkohol.“ Odklepal si popel. Neříkal mi náhodou předtím, že už se nemůže ani napít, ani si zapálit? „A co vy, jak jste začínali?“

   „My jsme začínali hned v době, kdy byly zákony schváleny,“ vysvětloval jsem mu. „Nebyl to problém. Každý z tisíce bytů ve stovkách mrakodrapů mohl být doupětem. Nebyl problém to založit. A sehnat distributory? Stačilo mít známý v zahraničí… jak říkám, žádný problém. Dnes je to ještě lepší, už se to ani nedováží, ale přímo vyrábí v USA. Dalo se to čekat. Ale tohle zase vládě nevadí, stále je to v celkovém měřítku jen stéblo trávy na rozlehlé louce. Ale dovedu si dost živě představit, že za takových deset patnáct let to bude už docela problém, myslím pro vládu…“

   „A jak jste získávali zákazníky?“

   Napil jsem se: „Ze začátku přátelé, pak kamarádi kamarádů, známí… A teď už se o nás mezi lidmi ví. A když chce mezi nás někdo novej, stačí ho trochu proklepnout a pak má dveře otevřený.“

   „Mě jste taky –“

   „Každýho!“ přerušil jsem ho. Nato se pousmál.

   „Takže máte prsty i jinde než v alkoholu a kuřivu?“

   „To je, chlapče, výrobní tajemství…“ zatvářil jsem se tajuplně. Na něj to asi zapůsobilo, v očích mu přeběhl údiv.

   Zase mi někdo zaklepal na rameno. Byl to Steve. Něco mi pošeptal. Přikývl jsem.

   „Na minutku tě musím opustit,“ řekl jsem Jackovi. Vstal jsem a odešel jsem do chodby. Steve šel po mém boku. Mezi zuby jsem svíral nedokouřenou cigaretu.

   „Co tu chce?“ zeptal jsem se ho.

   „Zase somruje! Možná bysme na něj měli někoho poslat, aby už nevotravoval…“

   Otevřel jsem dveře. Stál tam asi dvacetiletej kluk. Tváře měl propadlý a v očích se mu zračila sešlost. Oblečení? Snad ani neměl, spíš nějaký hadry. Kdo ví, kde to vyhrabal.

   Vtáhl jsem do plic pořádný mrak kouře.

   „Co chceš?“ vyštěkl jsem na něj. Odklepal jsem si na zem. Chodbě to nevadilo, byla na to zvyká.

   „Dejte mi něco… prodejte mi něco… nechte mě u vás na chvíli…“ skučel.

   Přistoupil jsem k němu blíž. Jeho deodorant měl příchuť popelnice.

   Zmírnil jsem hlas a mluvil jsem naschvál velmi zřetelně.

   „Už jsem ti několikrát říkal, ať se tady neobjevuješ. Je ti to jasný? Porušil jsi pravidla. Žádný drogy. Podívej se na sebe. Už se tady nikdy neobjevuj.“

   „Aspoň něco…“ prosil. V šedých očích mu vyhasínal život.

   „Už – se – tu – nikdy – neobjevuj!“ odstrčil jsem ho. Skácel se k zemi.

   „Prodejte mi něco, aspoň chlast…“

   Měl jsem chuť na něj plivnout. Neudělal jsem to. Ještě jeden povýšený pohled jsem mu věnoval. Pak jsem mu hodil nedopalek cigarety. On se po něm lačně vrhnul. Dokonce jsem měl pocit, že je za něj vděčnej. Ubožák jeden…

   Zabouchl jsem dveře.

   „Jestli do minuty neodejde, zlom mu ruku!“

   Steve přikývl. Přišlo mi, že najednou bleskurychle vystřízlivěl.

   Vrátil jsem se do hlavní místnosti mého „království“. Přisedl jsem si vedle Jacka.

   „Všechno v pořádku?“

   „Jo…“ odpověděl jsem mu. „Je ti doufám jasný, že i tady platěj základní morální pravidla. O tom jsem ti zatím neříkal. Teď je ta pravá chvíle. Většina pravidel ti snad dojdou, jak říkám, jedná se o morální zákony… Ale je tu jedno zásadní – žádný drogy. Ani tady, ani kdekoliv jinde. Jakmile začneš na něčem jet, jsi mimo. S tím nemáme nic společnýho, pořád je tu ještě hranice mezi chlastem a drogama. Klidně si zahul trávu, ale aby sis něco píchal? To ne. Sice je to všechno mimo zákon, ale rozhodně na sebe upozorníme míň, když si budem hledět jenom chlastu a tabáku. Jasný?“

   Zatvářil se trochu uraženě. Možná jsem na něj vyjel moc tvrdě…

   „Nejsem blbej! Nikdy bych drogy nebral!“

   „To říká každej… To je jedno, zkrátka jsem tě upozornil.“

   „Jasný…“

***

Stále čekal na tu pravou kauzu. Na tu jednu, která by ho definitivně zařadila k naprosté elitě, která by mu dopomohla k bohatství, o kterém vždycky snil.

   Nejsem jako ostatní, říkal si v duchu a měl pravdu. Ostatní by byli na jeho místě spokojení. Ale jemu to nestačilo. Byl už sice jedním z neuznávanějších právníku ve Státech, přesto stále čekal na tu pravou kauzu. Chtěl se zapsat do dějin…

   Pan White seděl v křesle své bohatě vybavené kanceláře a přemýšlel. Kolik, sakra, ještě kolem proletí letadel, než budu moct jít konečně domů? říkal si a díval se z okna. Vždycky byl hrdý na to, že měl kancelář ve stém patře a že měl Washington prakticky na dlani.

   „Hehe,“ kysele se usmál, „už žádné, já si můžu chodit domů, kdy chci!“

   Vstal, popadl kufřík a zatemnil žaluzie.

   „Zítra přijdu až na desátou!“ řekl své sekretářce a přivolal si výtah. Měl radost, že to mohl říct panovačným, nikoliv omluvným tónem.

   V podzemním parkovišti si našel svou limuzínu a nasedl. Táhlo mu už sice na padesátku, přesto vypadal dobře. Zrovna si vzpomněl na filmy z přelomu tisíciletí. Jak bláhoví byli ti sci-fi scénáristé. Žádní automatičtí piloti a supermoderní dálnice. Kde by na to vzal stát peníze? Pche, vlastně byl rád, není nic krásnějšího, než řídit limuzínu, napadlo ho.

   Zapnul si rádio. Miloval country. Country a metal. Zvláštní kombinace, ale přišlo mu, že právě metal z country vychází. Stačí do toho zapojit elektřinu a hlasivky a je to.

   Stejně je nejlepší klasika, říkal si pokaždé, když ho nějaká moderní kapela téměř znechutila. Zlatá Metallica. Na tu nikdo nemá.

Running, On our way                                     Běžíc, podle nás

Hiding, You will pay                                       Skrývajíc se - zaplatíš

Dying, One thousand deaths                          Umírajíc, tisícem smrtí

Running, On our way                                     Běžíc, podle nás

Hiding, You will pay                                       Skrývajíc se - zaplatíš

Dying, One thousand deaths                          Umírajíc, tisícem smrtí

Searching,                                                      Vyhledej,

Seek and Destroy                                           najdi a znič

Searching,                                                      Vyhledej,

Seek and Destroy                                           najdi a znič

Searching,                                                      Vyhledej,

Seek and Destroy                                           najdi a znič

Searching,                                                      Vyhledej,

Seek and Destroy                                           najdi a znič

   Seek & Destroy – jeho nejoblíbenější písnička. Kolikrát neodolal a musel si zanotovat společně s Metallicou.

   „Zítra až na desátou, skvěle.“ Zaťukal párkrát na GPS displej. „Dnes se nejede domů…“ Stejně mě tam nikdo nečeká, dodal si v duchu.

   Auto začalo mluvit, kudy že by to bylo nejrychlejší. Pan White ho poslouchal, v tomhle se vyzná líp než já, vyvstalo mu v mysli, za ty peníze se není čemu divit…

   Během deseti minut zastavil.

   „Tady to mám stejně nejradši,“ zašeptal a vystoupil.

   Pohlédl na budovu a usmál se. Ve vzduchu byla cítit dávná historie. A sentimentalita.

   „Zlatý léta…“ Vzpomněl si ještě na školu. Pitky právě v tomhle baru, krásný léta…

   „Zdravím, Matte,“ hleděl na barmana. Znali se už desítky let.

   „Čau ***, tak co to bude dneska?“

   „Jako obvykle.“

   „OK,“ nalil mu tequilu. Pan White ji vzal a šel si sednout na své oblíbené místo v rohu baru. Popíjel rád sám. Pil a přemýšlel. Pil a vzpomínal. Někdy jenom pil. Pil a nemyslel.

   Po třetí skleničce k němu přisedl nějaký muž. Pan White se ho chtěl zdvořile zeptat, jestli by si nemohl odsednout, neznámý muž ale promluvil dřív.

   „*** White. Vzpomínáš si na mě?“ usmíval se.

   Pan White chvíli přemýšlel. Pak se i jeho obličej rozzářil vřelým a upřímným úsměvem.

   „No ne, jsi to opravdu ty?“

   „Kdo jiný?! V tomhle baru jsme pili hlavně my dva.“

   „Jak dlouho jsem tě neviděl? To bude nejmíň dvacet let!“

   Stále se oba usmívali.

   „Jo, je to už opravdu dávno… Jsem moc rád, že tě vidím…“

   Chvíli mluvili o životě, o práci, o politické a hospodářské situaci a o ženách.

   „Poslední dobou mě manželka začíná pěkně štvát…“ prozradil panu Whiteovi jeho dávný přítel.

   „Věděl jsem, proč se neženit. Ještě by mě láska přivedla na mizinu…“

   „Vždyť máš peněz dost, tys věděl, jakou cestou se vydat.“ Stále nemluvili úplně vážně.

   „No jo, ale ženský jsou horší než berňák!“

   „To máš pravdu…“

   Pan White se napil teuquily.

   „Proč ses tu zrovna dneska objevil?“ trochu zvážněl.

   „Chtěl jsem vidět starýho kámoše,“ usmál se, ale hned nato mu úsměv ztvrdl. „Četl jsem jeden rozhovor, který si poskytl Timesům.“ Pan White se znovu napil, měl rád přímost. „Dočetl jsem se, že i přesto, kams to až dotáhl, ti něco chybí. A já myslím, že vím co.“

   „Co mi chceš říct?“

   „Dostal jsem nápad. Velký nápad, který si vyžádá velké úsilí, ale jestli to vyjde, zapíšeme se do historie! A oba na tom vyděláme.“

   Cestou domů si pan White vzpomněl na jinou písničku od Metallicy – Master of Puppets (Pán loutek). Konečně ji plně pochopil a porozuměl jí. Je geniální. A my taky. Skvělý plán! Jsem pán loutek…

***

„Představíš nás?“ vetřel se k nám Dave.

   „Jasně,“ usmál jsem se. „Davee, tohle je Jack, Jacku, tohle je Dave.“

   Podali si ruce.

   „Můžu si Jacka půjčit a představit ho i ostatním?“ zeptal se mě Dave. Přikývl jsem.

   Jack vstal a v doprovodu Davea šel mezi smečku sedící kus ode mě.

   „Klidně jdi…“ zašeptal jsem, když odcházel. „Já se tu zatím zpiju do němoty…“

   Ohlédl jsem se za nimi. Dave na Jacka tak mile koukal a když ho představoval ostatním, jeho ruce při tom zvláštně poskakovaly.

   „Možná jsem mu měl říct, že je Dave teplej…“ usmál jsem se. Zapálil jsem si cigaretu. Sakra, poslední. Zvednul jsem se a odkráčel jsem do skladu. Další místnost, kam může vstupovat jen málo vyvolených a od které jsem měl klíčky jenom já a Mark Flendow.

   Když jsem vstupoval dovnitř, cítil jsem na zádech pohledy ostatních. I ten Jackův. Jeho modrý kukadla mě probodávaly.

   „Kde jsou ty posraný cigarety…?“ zabreptal jsem do ticha a začal jsem se tam přehrabovat. „Tyhle nechci…“ Po chvíli jsem našel ty pravý. „Radši si vezmu rovnou dvě krabičky…“

   Vyšel jsem ven a zamknul jsem za sebou. Jack už se vmísil mezi ostatní. Žádnej problém, když si každej trošku přihne, všechno jde hned hladčeji.

   Dave seděl vedle něho a na obličeji mu neustále svítil úsměv. Všimnul si Jack toho, že je Dave kapku „mimo“? napadlo mě. To Dave si určitě všimnul těch Jackových blankytných studánek. Vypadalo to, že ho přitahují… To jsem teda zvědavej, co z toho bude, Jack na buzeranta nevypadal.

   Vrátil jsem se na svý místo a zase jsem jen v klidu usrkával. Stejně to nemam lehký. Každej den to samý. Dřív nebo později z toho chcípnu… Zatím mi to ale vyhovuje. Pracovat nemusím, teda nemusím, vlastně je to můj job, ale tak nějak mi to nepřijde. Rozhodně bych neměnil, to si říkám každou chvíli. Zlatej chlast…

***

Hodiny utíkaly dost zběsile. V pět už jsem byl pěkně na sračky. Skoro jsem o sobě nevěděl. Deset let stará whisky uvízla v padesát let starym těle.

   Vím jen, že pak jsem usnul. To se stávalo docela často. Ani já nesnesu celou flašku bez odpočinku.

   Vzbudil jsem se někdy před půlnocí. Hlava mě nebolela – nemíchal jsem. Dokonce jsem cítil, že jsem „téměř“ střízlivý. Moje tělo bylo zvyklý na ledascos.

   Zapálil jsem si a rozhlédl jsem se kolem. Byla to tady taková samoobsluha. Když jsem spal, stále tu byl barman, který byl v daných situacích moje pravá ruka. A pro všechny případy tady byl i Mark, ale ten z „kanceláře“ moc nevycházel. Spíš všechno zařizoval. On sám ani alkohol moc nemusel. Tohle dělal hlavně kvůli prachům. Chtěl si vydělat tolik, aby se mohl přestěhovat do Evropy a tam bez úsilí v klídku dožít. Kdysi jsem měl podobný sny taky, ale… Však to znáte. Mark byl ještě mladej, ani čtyřicet mu nebylo, takže mohl ještě snít, ještě na to měl právo.

   U baru zbyli jen dva hosté. Oba dva už téměř spali. Přistoupil jsem k nim. Známé firmy. Dva kamarádi – oba podnikatelé. Bylo jim tak třicet.

   „Jestli se chcete vyspat a nechcete jít domů, jděte si lehnout do pokoje…“

   „Jo-o… já už musím… pomalu domů. Žena bude zase… nadávat.“ Váhavě se odplazil na chodbu. Pak jsem slyšel zabouchnutí dveří (hudba už nebyla skoro slyšet, i my musíme v noci trochu „ztlumit“).

   „Co ty?“ mrknul jsem na druhého.

   „Já domů nemusim,“ rozhlédl se tázavě kolem. „Já jsem doma.“

   Usmál jsem se: „Tak dobře, ale jdi si lehnout na postel, tady se akorát rozlámeš.“

   „Díky…, ty na mě… vždycky tak… myslíš…“ řekl rozespale. Určitě nevěděl, co plácá. Chytnul jsem ho za ruku a pomohl jsem mu dojít do vedlejšího pokoje. Ještě že můj byt byl tak velký. Vždycky tady někdo přespával.

   Hodil jsem ho na postel. Na druhé už někdo ležel. Rozplácl se na ni a ihned usnul. Slabé chrápání mi bylo povědomé… kde jen jsem ho slyšel… aha, asi ve chlívě.

   Odešel jsem a u baru jsem promluvil s barmanem.

   „Už půjdeš?“

   Přikývl.

   „Kde je Jack?“

   Pohlédl do další chodby: „Spí v pokoji.“

   „Kdo tu dneska zůstal?“ zeptal jsem se ho.

   „Tamti dva, který jsi teď viděl, pak Jack a Dave. Jinak všichni odešli.“

   „Dave… je s Jackem?“ váhavě jsem vyzvídal. Na chvíli se mi zvedl žaludek.

   Barman přikývl.

   „Kurva, já ho…“ odešel jsem do chodby. Nejprve jsem nahlédl do jednoho pokoje, ten byl prázdný. Pak jsem se podíval do druhého. Na jedné posteli tam ležel Jack a Dave. Byli oblečení.

   Přistoupil jsem k posteli a začal jsem s Davem opatrně cloumat. Ten jen něco zamumlal, ale oči otevřel Jack.

   „Co se děje?“ zabreptal.

   „Nic… já jen… je všechno v pořádku?“

   „Jo… co by mělo být?“

   „Nic, dobrý… budeš tady spát do zítra?“

   „Jo, snad to nevadí? Radši bych takhle domů nechodil …“

   „Ne, nevadí… jen si dávej… pozor na Davea…“

   Usmál se: „Neboj se, o nic se nepokoušel.“

   I já se zazubil. Zvedl jsem se a odešel jsem.

   Barman akorát odcházel. Pozdravili jsme se.

   „Mark je u sebe?“ zeptal jsem se ho ještě, on přikývl. Pak odešel.

   Šel jsem za Markem. Pořád seděl za stolem. Tentokrát se koukal na televizi – byla na protější stěně. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, ztlumil zvuk.

   Sednul jsem si do křesla a s povzdychem jsem zaklonil hlavu.

   „Všechno v pořádku?“ zeptal se.

   „Jo… Jako včera, jako předvčírem a jako zítra…“

   „Co ten novej?“

   „Vypadá, že je v pohodě, zaplatil?“

   „Jo, vypadá to, že má peněz dost…“

   „To je dobře,“ opět jsem si povzdychl.

   „Dnes je tomu přesně pět let, co?“ trochu ztišil hlas.

   Chvíli jsem neodpovídal.

   „Ano. Dnes je tomu pět let. Pět let, co jsem umřel.“

   Usmál se.

   „Stejně tě obdivuju, takovej geniální plán…“ Na chvíli se odmlčel. „A to ti nevadilo, že ti ten právník vojížděl ženu? To o tom plánu opravdu nevěděla?“

   Pozvedl jsem hlavu a podíval jsem se mu do očí. Musel jsem se usmát.

   „Nevadilo a nevěděla. Dohodli jsme se tak, byla to taková emociální pojistka. Navíc nezapomeň, já jsem byl mrtvej. A mrtvejm nevadí spousta důležitějších věcí!“

***

Zrovna se mi zdál docela pěknej sen. Byl jsem v nějaký pohádce král a měl jsem velký království. Žil jsem spokojeně a bylo mi fajn. Sice jsem tam neměl ani flašku whisky, přesto to nebylo špatný… no jo, ale byl to jenom sen.

   Byl to sen, ze kterýho mě vytrhl hlasitý řev. Otevřel jsem oči a uviděl jsem, jak ke mně běží nějaký stíny. Nepoznával jsem je, byl jsem ještě celej rozespalej.

   „Co to…“ vykoktal jsem. To už mě ale dva muži drželi v sevření. Cítil jsem, jak mi zezadu želízky secvakávají ruce.

   Nechápal jsem. Nechápal jsem vůbec nic.

   „Co to děláte, kdo jste? Co chcete?“

   Pak přišel do mého pokoje Jack. Předstoupil přede mě.

   „Mikeu Clarku, máte právo nevypovídat. Všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na právního zástupce. Pokud na něj nemáte, bude vám přidělen. Jste obviněn z porušení zákonů o tabákových a alkoholických výrobcích. Dále jste podezřelý z distribuce lehkých drog a především z rozsáhlého podvodu a uplácení.“

   „Ty parchante!“ snažil jsem se vymanit ze sevření, ale bylo to marné. Ty dva stíny mě pevně držely.

   „Víš, co nechápu?“ zeptal se mě. Díval jsem se na něj a mlčel jsem. „Nechápu, proč jsi tohle všechno dělal? Musíš mít ulito strašně moc peněz, z toho podvodu ti muselo kápnout strašně moc, tak proč tohle všechno?“

   „Z jakýho podvodu?“ tvářil jsem se nechápavě.

   „Nemusíš nic zapírat. Tohle se stejně nikdo nedozví, teď se s tebou bavím ne jako policajt, ale jako zvědavý zákazník. Navíc jsme slyšeli všechno, co jste si včera říkali v kanceláři. Měli jste tam štěnici. Tak znovu: Proč jsi tohle všechno dělal, někde musíš mít ulito hrozně peněz?“

   Pousmál jsem se. Tak přece, ale že to trvalo…

   „Kvůli lidem jako ty… Co bych dělal s prachama? Po tom jsem netoužil… Vždyť je to jedno… každej svýho štěstí strůjce. Stejně jsme vás všechny přechcali. Zapsali jsme se do historie... tak o co jde…“

   Trochu mě mrzelo, že se asi pěkně dlouho nenapiju, to mi bude opravdu chybět… A taky mi v tý chvíli bylo líto, že jsem něco nedal Markovi, aby se odstěhoval do tý svý vysněný Evropy. Když jsem ho pak viděl v želízkách, někoho mi připomínal. Z očí se mu vytratily sny…

   Dal bych si cigaretu.

***

Pátého prosince 2033, jedenáct let po schválení Prvního a osm let po schválení Druhého, byly ve Spojených státech amerických zrušeny Dva zákony. Historie se opakuje…