|
| |
 |
|  |
|
Pokračování 1) Jak se překládá poesie.
Nyní bych pro kontrast chtěla uvést tři Javorovovy milostné lyrické básně, Podivína, který se váže k osamělosti člověka, o které jsem již hovořila, a báseň o posledním soudu. Verše, pro Javorova typické, a takové, které zákonitě musely zaujmout lyricky založenou osmnáctiletou dívku, kterou jsem byla, když jsem se s nimi setkala.
Javorov
To není vina tvá
Z jiného světa jsem – to není vina tvá,
ty prašné země jen jsi dcera poslušná ;
to není vina tvá a já od tebe ch těl
ne saze vášně tvé, však cit, jenž by se skvěl.
A já od tebe chtěl, abys mi zrcadlila
mou touhu bezednou, sklíčenou samotou ;
abys ji zrcadlila a v sobě objevila
můj sen v mráz ukrytý, v světlý bronz odlitý.
To není vina tvá, z jiného světa jsem,
z nám podoblačný mráz a neznám prašnou zem;
z jiného světa jsem, co můžeš změnit ty
pro něžnou touhu snu mrazivé samoty.
Co můžeš udělat? Ne harfu jasně znící,
co o tajemství zpívá ve tmě samotná,
ne harfu jasně znící, s mou duší souznějící,
co zpívá pí seň svou, tak hořce radostnou.
Čarodějka
Má duše krotkým otrokem se stala,
to zajala ji duše tvá! – zůstala
otrokem tichým krotkých dvou očí.
Prosí a zaklíná tě duše mé hlas ;
prosí, já na tě hledím, odchází čas
a duše tvá, čarodějka, mlčí.
Duše má se souží hladem a žízní,
však duše tvoje mlčí o své přízni.
Duše čistá, dítě, bůžku jasný…
Mlčení v tvých něžných očích kraluje,
duše tvoje možná plná studu je,
pro čarovné kouzlo, které vlastní.
Vím, budeš v bílém
Vím, budeš v bílém, se snítkou olivy,
stejně jako anděl v bílém hábitě.
Já myslel, že lpí špína na světě,
však spatřiv tebe, věru křivdil bych.
Ještě před chvílí bych uvěřil
v lákavou nevěru. Teď hledám mír.
S novou vírou chci ti náruč otevřít
a ze světla tvých očí nebeských
budu pít jejich teplé paprsky,
to jejich něžné teplo pak budu pít.
Tak prosvícen já obrátím se zpět
a nový pohled vrhnu na náš svět.
Jen ať se potom ukáže mi kluzkým!
(Nejednou jsem klouzal, až šel strach,
zapleten v jeho strašných černých tmách.)
Vím, že se potom do něj znovu spustím
a najdu úlomky, z kterých pak sám
postavím pro nás dva náš svět a chrám.
Podivín
Na mořském břehu jsem ho vídal
kochat se šířkou vodních plání
a v polích tajně jsem ho vídal,
jak hlavu v zamyšlení sklání
a všude. Jen bůh zn á jeho cíl,
kam svůj stinný pohled zamířil.
S úsměvem zvláštním, se zlým klidem
on všude vyhýbá se lidem.
Však svět nemá rád toulky prázdnem,
a ač ho každý nenávidí
a každý před ním pryč se klidí,
přec nikdo nenazval jej bláznem.
Dle jeho bledých vpadlých skrání
a vrásek v čele každý soudí,
že něco v životě mu brání
a hrůza po boku mu bloudí.
Snad navždy sám on v hlučném davu
lásku, pro níž ztratil hlavu,
nenávist strašnou, nebo zlobu
si na ramenou nese k hrobu?
Už přišel čas
Už přišel čas, určený pro člověka,
poslední chvíle, jako svíce, zlehka,
dohoří život, je konec mužných sil ;
už přišel čas a stojí člověk krotce
před hrobem svým. Hlas posledního soudce
se ozve: “Vzal si’s, však jestli’s zaplatil?!”
Teď chudák člověk ohlíží se kolem
a hledá jednu světlou stopu honem
v křivolaké cestě, k níž se život klíží.
Strach podivný už ho málem udusil
a marně pátrá, čím by jen omluvil
dobro i zlo, co na duši ho tíží.
A těžká doba tehdy pro toho je ,
kdo slyší, kterak soudce rozhoduje:
“Zbyteč ným jsi byl na slavnosti cizí.”
Odsouzenec pod oprátkou vzpomíná,
co dřív mu bylo milé, teď proklíná,
smrti tváří v tvář chvěje se a mizí.
Nevím jak vy, ale já mám velice ráda, dnes již rozpadlou, dvojici amerických zpěváků, Simona a Garfunkela (jak říká výstižně můj tatínek – Šimona a Furunkla). Nebudu je zde charakterizovat, nejsem hudební kritik. Vy, kteří od nich neznáte nic jiného, než Most přes rozbouřené vody a Boxera, byste si snad měli přečíst průvodní slovo k jejich, myslím že druhé, desce, která u nás vyšla s Jungwirtovým volným překladem jejich textů, abyste pochopili dobře, proč je připomínám právě teď. Jejich melodie jsou rozmanité, jejich texty zajímavé a na úrovni a jejich dvojhlas (Scarborow Fair – Trh ve Skarborou) nezapomenutelný. Jsou to ale především zpěváci, vypovídající sugestivním způsobem o pocitech mladé generace své doby. A zákonitě, z mnoha jejich textů čiší pocit odcizení a lhostejnosti. The Save My Child (Zachraňte mé dítě), Báseň psaná na zeď podzemky (The Undeground Wall) a klasická slova v písni, jejíž název jsem zapomněla “ty si čteš svojí Emily Dickensovou a Já svého Roberta Frosta” a “ není žádný čas (no time), jen New York Times, odložené na okně…”
Tak, a teď kompletně naruším svojí dosud pracně udržovanou koncepci, protože jsem si právě v zpomněla, že jsem kdysi přeložila text Simonovy a Garfunkelovy písničky I am a rock a kupodivu se mi ho podařilo najít, i když v příšerném rukopisu. Pokud vím, tak to byl první text písně, který jsem kdy překládala, takže jen pro zajímavost, jak jsem se vypořádala s tím, že by se to mělo zpívat na určitou melodii.
Jsem skála jen
Je chladný den,
asi tak vprostřed temné zimy
a já jsem sám.
Sám vyhlížím z okna
do ulice ven,
jsem mlčenlivý sníh, co napad zem.
Jsem skála jen, jsem ostrov prázdný.
Za tvrdou zdí
já vystavěl si pevnost
a nikdo te ď nesmí proniknout skrz.
Já přátelství znát nechci,
bolest rodí jen,
já smíchem, láskou nejsem zasažen .
Jsem skála jen, jsem ostrov prázdný.
Lásku si nech,
již kdysi dříve jsem o ní slyšel,
te ď v paměti tiše spí.
Jen dávno mrtvé city
se neptaj proč a zač ,
kdybych neznal je, tak nevím co je pláč.
Jsem skála jen, jsem ostrov prázdný.
Mám knihy své
a básně své mám místo štítu,
ty mě bezpečně před vším ochrání .
Skrytý do svých zdí,
jako v lůně spím,
já lidi nechám, a ť mě nechaj být.
Jsem skála jen, jsem ostrov prázdný.
Skálu nic nebolí,
pustý ostrov nezná pláč.
Takže malé odbočení máme za sebou a můžeme se vrátit k tomu odcizení. Protože to je právě to, proč jsem tu oba zpěváky uvedla.
Podívejte se, jak viděl pocit odcizení Javorov, který se narodil před více než sto lety.
Stíny
Teď temná vládne noc. Já pozoruji stíny,
dva nahé stíny, vzadu za bílou záclonou,
tam, co lampa s vítí vprostřed světla pěny
jsou dva stíny noci… Sami jeden před druhým.
Sami jeden před druhým, v touze své a chtíči,
jako v zapomn ění, stín muže a ženy.
Zoufale se hlava k druhé hlavě přiklání –
ne, ty se neuslyší. Ač chtějí – není možné.
Snad šeptají si tam , proč strach je jako dým
obklopuje? A ruce k rukám prostírají,
však nedotknou se nikdy . Ač chtějí – není možné…
hned jeden před druhým, hned jeden za druhým.
Snad šeptají si tam, ač možné je, že křičí,
a možná strašně řvou a přec se neuslyší
dva stíny noci před mořem světla pěny …
Ne, ty se neuslyší, ani se neobejmou,
sami jeden před druhým v touze své a chtíči,
jako v zapomnění, stín muže a ženy.
K to mu není, co dodávat. Snad jen že si myslím, že ani po sto letech neztratily tyto verše nic ze své aktuálnosti. A když si uvědomíte, co jsem říkala o členění uprostřed verše a o opakování “melodií”, musí vám být jasné, proč jsem tuhle báseň překládala.
|
|
|
