|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Světlo zapadajícího slunce rychle sláblo. Stačilo jen pár kroků a nebe potemnělo. Hvězdy se vylouply na večerní obloze a teplý vzduch, co stoupal z prohřáté země, rozpohyboval jejich mihotavou záři. Voloďa se ohlédl. Chtěl ještě na pár vteřin zbrzdil nevyhnutelné, ale bolestivým šťouchnutím pod lopatku ho popohnali dopředu. Tak tohle jsou poslední okamžiky jeho života. Vysoko nad hlavou mu přeletělo letadlo. Poziční světla blikala v pravidelném intervalu. Sledoval je dokud mu nesplynula s rudožlutým západem slunce daleko na obzoru. Tvář mu ovanul syrový podvečerní vzduch. Na těle měl jen mokrou košili. A přestože by se jindy třásl zimou, v tuhle chvíli tomu bylo právě naopak. Připadalo mu, že se potí jako prase - před popravou. Nevesele se ušklíbl trefnému přirovnání a na čele mu vyrašily další krůpěje ulepeného potu. Srdce mu bušilo jako o závod. Čtyři muži, kteří mu dělali ´laskavý´ doprovod, šli mlčky. Do zad se mu opřel chladivý vánek. Nasál směsici vzdáleného města a opuštěného staveniště. Jeho víra, že tohle je jen špatný vtip, se mu vzdalovala čím dál víc. Pevná půda se mu ztrácela pod nohama. Boty se mu začaly propadat do vodou prosyceného písku. Klopýtal přes rozbagrované dílo mašin, jejihž hladové lžíce vydlabaly během několika dnů základy pro stavbu nových firemních skladišť. Tak tohle byla díra. Slyšel o ní na hromadné cele hodně historek, ale vždycky si představoval, že je to nějaká místnost. Ne volné prostranství, kde se ztráceli lidé. Konečně pochopil, že ti, kdo viděli díru na vlastní oči, o ní už nemohli nikdy mluvit a všechny ty zkazky byly jen výplody bujné fantazie několika muklů. A až se Voloďova tvář zaboří do bahna, za pár týdnů mu na zádech vyroste nějaká železobetonová skládačka hangáru. Teprve teď mu začal pronikat chlad až do morku kostí. Jeho tělem procházely střídavě silné návaly třesu a hrůzy. Chtělo se mu křičet. Hrozně křičet. A měl strach. Jeho mysl zaplavil takový děs, jaký ještě nikdy nezažill. Všechno v jeho nitru se třáslo. Zastavili se. Ten s bradkou, Darn, se k němu postavil čelem. Bylo vidět, že se baví. Tyhle scény měl rád. Výsměšně se ušklíbnul a strhl mu lepící pásku ze rtů. Voloďa téměř necítil pichlavou bolest několika vytrhnutých vousů. ”Rozvaž ho Maksi,” přikázal Darn. Maks se postavil za jeho záda a jediným tahem nože mu přeřezal pouta. Ještě když seděli v autě, Voloďa se zapřísahal, že nebude prosit o život, nebude se ponižovat. Všechny předsevzetí však rázem padla společně s pouty. Chytl Darna za bundu a začal drmolit nesmyslná slova, koktal a po tváři se mu řinuly slzy. Neměl je však čím uplatit. V nočním tichu se ozvalo odjištění zbraně. Darn ubožáka ze sebe setřásl jako obtížný hmyz a namířil mu ústí pistole na čelo, „neměl jsi to dělat, Voloďo, neměl jsi to dělat,“ dodal s tónem podbarveným nevyřčenou otázkou: neříkal jsem ti to? ”Běž pořád rovně, budeš to mít rychle za sebou,” řekl další ze skupinky věznitelů. Měl dvě možnosti. Buď se nechat zastřelit čelem k nim, anebo jít a s každým dalším došlápnutím na pevnou zem, zjistit, že to nebyl jeho poslední krok. Ještě o pár vteřin bude žít déle. Celému prostranství už vládla téměř dokonalá tma. Když se ohlédl, viděl světla živoucího mraveniště Moskvy a čtyři černé siluety svých vrahů. Poslední viditelný okraj slunce zapadl za obzor a zbytky zlatých paprsků hltala fialovočerná tma. Zastavil se. Bylo mu jasné, že se jim to nebude líbit. Darn odjistil pojistku. Rázem pulzující život velkoměsta zmizel a Voloďa se propadl se do nekonečné tmy.
|
|
|