|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
3. VLODIMIR MIŠKIN
Černý Mercedes se blížil úzkou silnicí směrem od města. Plynule přibrzdil u krajnice a opatrně sjel na nezpevněnou lesní cestu, těsně před hranicí dosahu tří bezpečnostních kamer, nenápadně umístěných po obvodu vysoké zdi. Silueta vozu se ladně vnořila mezi nepravidelně roztroušené stromy. V místě, kde se cesta rozšiřovala dostatečně pro otočení vozu, opsal Mercedes půlkruh a vrátil se zas zpátky k silnici. Kola se zastavila. Motor utichl, světla zhasla, ale z vozu nikdo nevystoupil. Třpyt prvních hvězd na večerní obloze začal postupně nabírat na intenzitě. Mezery mezi stromy dostatečně odkrývaly prostranství za zákrutou silnice. Tma téměř dokonale obklopovala vjezd do rezidence Vlodimira Miškina. Neuplynulo víc jak pár minut a na boudu ochranky vedle brány dopadly dva soustředěné kužely reflektorů. Burácející motor luxusního auta prolomil temnotu i ticho. Vůz se prudce stočil ze silnice na příjezdovou cestu, až štěrk zaskřípal v reliéfu pneumatik. Chlapy z ostrahy neochotně vylezli ze své nezateplené budky. Nezbytné samopaly zavěšené na hrudi. Na pokyn zvednuté ruky jednoho ze strážců se auto zastavilo. Druhý hlídač přistoupil k vozidlu z boku. Obešel ho k zádi, aby si zaznamenal poznávací značku do bločku. Okénko u řidiče se stáhlo. Pozvolna se vysunula ruka. Rukáv obleku se shrnul a odkryl manžetu zářivě bílé košile s lesklým manžetovým knoflíčkem. Mezi ukazovákem a prostředníkem se pohupovala pozvánka. První strážce ji zkontroloval letmým pohledem. Pak vyrovnaným krokem obešel limuzínu, aby pokynul svému druhovi, že je vše v pořádku. Došel zpět k přední části vozu, vrátil pozvánku s malou kartičkou do netrpělivých prstů. Ruka zmizela v útrobách vozu. Okénko za doprovodu zvuku servo mechanismu zajelo do své původní polohy. Limuzína se odpíchla z místa vstříc otvírající se masivní bráně.
Andrej Seibiën se schoulil na sedadle a opřel si pravou ruku o volant. Pozoroval zajíždějící vůz do opevněného prostoru Miškinovy vily. Trpělivě čekal, až přijde jeho čas a bude moci uskutečnit svůj pečlivě promyšlený plán. Přestože už tohle zažil mnohokrát, pokaždé se dostavil ten zvláštní pocit. Směs vzrušení a netrpělivosti. Jakoby jedna část jeho já chtěla mít už všechno za sebou a druhá, ta odměřenější, varovně blikala na poplach: Klid, ještě chvíli, nespěchej.
Měl chuť si zapálit, ale přemohl silné pokušení automaticky sáhnout do palubní přihrádky pro krabičku cigaret. Téměř ve stejnou chvíli, kdy se rozhodl, že svůj zlozvyk překoná, si uvědomil, že by tam stejně nic nenašel. Mercedes s vyměněnou spz byl z půjčovny na jméno Oleg Srjebrenikov. Měl kompletní sadu dokladů toho pána, včetně duplikátů jeho kreditních karet. Přestože Vlodimir Miškin nepatřil mezi elitu moskevského podsvětí, na tuhle zakázku se chtěl připravit důkladně. Venkovní teplota citelně poklesla a bylo to znát. Andrej si promnul prsty. Měl je ztuhlé a to nebyla zrovna nejlepší podmínka pro ovládání citlivé spouště. Zapnul tlačítko elektrického vyhřívání. Měkký teplý proud vzduchu mu ovanul tvář. Na chvíli zavřel oči. V duchu si ještě jednou promítnul svůj plán. Každá chyba zvyšovala možnost neúspěchu. V prvních počátcích zvažoval, zda by jako první neměl vyřídit lehčí práci v podobě svalovce Gregora a prostitutky Slavky. Ale taková akce by mohla přinést komplikace. Miškin nebyl takový hlupák, aby si nedal jejich úmrtí do úzké souvislosti se sebou samým. Pak by jistě přijal taková bezpečnostní opatření, která by Seibiënovi znemožnila dokončit započatou práci. Teď měl dobré podmínky. Ochranka Vlodimira Miškina měla do profesionality daleko, o tom se již mohl dostatečně přesvědčit. Neodhalili, že je posledních pár dní někdo sleduje. Nevšimli si podezřelých maličkostí, kterými je testoval. Zkušená ostraha by okamžitě reagovala. Nestálo to ani tolik námahy a brzy poznal neutěšenou realitu rodinnésituace a zavedené zlozvyky obou strážních dvojic. Kolotoč dluhů, chlastu a věčně zoufalých manželek nebralo od perestrojky konce. Od bědování a nářku doma utíkali ke kartám, chlastu a zblité podlaze pod nohama. Nebylo se čemu divit, že pozornost strážců polevovala přímo úměrně s pokročilou noční dobou. Chladné noci si zpříjemňovali ještě chladnější vodkou, kyselými okurkami a hromadou cigaret, o které hráli karty nebo kostky. Okolo třetí ráno správně poupravení chlastem používali zástěrku všech notoriků. Mlčeli a chodili vojenským krokem. Když bylo třeba vyvinout větší pracovní nasazení, udržovali jen nutnou hladinkualkoholu k přežití bez třesu rukou. Dnešní večer ničím vyjímečný nebyl. Hosté už byli většinou uvnitř a pro průjezd ven měli, žhavou novinku na trhu: jednorázové magnetické karty. A co zjistil o zbytku ochranky? Ten na tom tak bídně nebyl, ale od profesionality měli i tak dost daleko. Musel jim všach připsat bod za znalost zbraní, kdy prim zaujímaly především samopaly.
Seibiën shrnul své pozorování jednoznačně v neprospěch Miškina. Nezkušený zbohatlík, zapletený do obchodů s mafií, se obklopil amatéry, nadšenci bez řádných zkušeností, co zneužívali výhod svého zaměstnavatele. Určité situace zvládali, ale kdyby je měl ohodnotit podle evropských měřítek, vyšli by se čtyřkou. Setkal se však i s horší organizací, a přesto nepoměrně lepšími výsledky. To bylo v Polsku. Ošklivá vzpomínka. Otevřel oči a podíval se na hodinky. Touhle dobou už většina pozvaných musela být uvnitř. Z vrchní kapsy saka si vyndal brýle s černými obrubami. Lesklé, ostře hranaté, přesně ten styl, co v posledních měsících mohutně proudil ze západu do Ruska. Zkušeně si nasadil obroučky s nedioptrickými skly, věrný své nové roli. Nehodlal už zkoumat svou tvář v zrcadle, to snad dostatečně zvládl v optice, kde si brýle zkoušel. S ulíznutými vlasy dozadu připomínal poradce novodobých manažerů. Teď se s nimi roztrhl pytel. Nahmatal klíček v zapalování, nastartoval a zlehka přejel rukou v kožené rukavici po volantu. Právě se rozjela první fáze jeho plánu. Vyjel z lesní cesty zpět na silnici, která ho táhlým obloukem dostala ke strážní boudě. Páku hodil do neutrálu a se sešlápnutou brzdou čekal na bezpečnostní prověrku. Ze dveří se vyhrnuli oba muži na hlídce. Seibiën absolvoval stejnou proceduru jako všichni návštěvníci před ním. Strážce, zachumlaný do teplého vatového kabátu neurčité barvy, jedním okem mrkl na pozvánku, pokýval hlavou a cosi nesrozumitelného zamumlal. Směs sražené páry s pachem alkoholu se prodrala skrz hlídačovy rty a prozradila tak Seibiënovi další nedostatek Miškinovy ochranky. Muž byl opilý, ale ne tolik, aby se neudržel na nohou. Pomalý vyrovnaný krok nebyl známkou obezřetnosti, ale jen maskoval hladinu alkoholu v krvi. Andrejovi automaticky proběhl v mysli přepočet možných změn ve své akci. Tyhle situace neměl rád. Byla zde nová okolnost, kterou bude muset vtlačit do už tak dost těsného plánu. Strážný mu vrátil pozvánku s výjezdovou kartou a metodicky naznačil paží, ať vjede dovnitř. Brána se začala rozevírat. Zařadil a pomalu pouštěl spojku. Mercedes se dal do pohybu. Andrej přidal plyn a přeřadil na další stupeň. Projel branou do parčíku před rozsvícenou dvouetážovou stavbu. Teď už byl na cizím území a musel se spoléhat na sebe víc než kdy předtím. Ve zpětném zrcátku pozoroval, jak se obě železná křídla vjezdu opět uzavírají. Ze zásady zapudil myšlenku, že se k bráně nedostane živý. Takové uvažování si už dávno odpustil.
Zaparkoval co nejblíže domu na vyhrazeném prostoru pro návštěvníky.
Když vstoupil do haly plné lidí, nevěnoval mu nikdo pozornost. Za to byl vděčný. Nebylo nic horšího, než se snažit splynout se sortou zbohatlíků. Večírek už byl dávno v plném proudu. Mnoho smíchu, zábavy a šampaňského. Rozhlédl se. Vnitřek byl přesně podle nákresu, který získal za úplatu od stavební firmy, co tu naposledy dělala rekonstrukci. Vzhlédl ještě jednou, jakoby se chtěl ujistit, že ty místnosti v mezipatře s malými okénky směrem do haly, tam opravdu jsou.
Žena v černých flitrových šatech s okázalým zlatým náhrdelníkem okolo krku si Seibëna zaujatě prohlížela. Ucítil na sobě její pohled a otočil hlavu směrem k ní. Blížila se k němu s lehkostí šelmy vyhlížející kořist. V ruce držela prázdnou sklenku.
“Povedený večer, že,” oslovila ho. Vyzývavě přenesla váhu z jedné nohy na druhou, přimhouřila oči a koketně naklonila hlavu na stranu. Odbarvený pramen vlasů s platinovým nádechem se jí svezl přes rameno a zakryl tak hlubší, plný dekolt.
Nehodnotil její pokročilý věk, ale její sebejistotu v jednání s muži. Neřekla téměř nic a přesto vše. Tón jejího hlasu jasně vyjadřoval její záměry.
Andrej pobaveně povytáhl jedno obočí.
“Dávám přednost mužům,” řekl přívětivě, ale rezolutně. Čekal, co s ní jeho lež udělá.
Svým otevřeným prohlášením ji viditelně zarazil. Nervózně se usmála, přendala sklenku z jedné ruky do druhé. Nerozhodně pokrčila rameny.
“No to se nedá nic dělat,” její hlas protnul záchvěv zklamání. Nevědomky si skousla spodní ret.
Žena se obrátila k odchodu, ale pak, jakoby si to rozmyslela, se ještě k Andrejovi otočila.
“A nechceš to ani zkusit?”
Andrej se musel usmát.
“Zatím ne, ale až na to přijde, budeš první, komu zavolám,” odpověděl a spiklenecky mrkl.
Žena mu úsměv opětovala.
“Tak nezapomeň,” prohodila rozpačitě a obrátila se k odchodu.
Automaticky odložila prázdnou šampusku na podnos právě procházejícího číšníka. Teprve po pár krocích jí došlo, že mu nedala své číslo. Ohlédla se, ale nebyl tam. Nebyl ani v blízkém okolí. Prostě se vypařil.
“Desyo,” ozval se za ní povědomý hlas. Ohlédla se. V duchu musela zaklít. Zase jí byl v patách. Viděl snad, co vidět neměl? Přemohla se a roztáhla překvapenou grimasu do úsměvu.
“Miro,” vrhla se menšímu šedovlasému muži okolo krku.
“Kdo to byl?” odtáhl odměřeně její paže z ramen.
Takže viděl. Popudilo ji to ještě víc. Nesnášela, když s ní Vlodimir takhle jednal. Jeho žárlivost ji doháněla k zuřivosti a po roce manželství také k nevěře. Mohl si za to sám! Ospravedlňovala tak své jednání. Nasupeně pohlédla manželovi do obličeje. Už dávno pro ni jeho tvář ztratila svou přitažlivost.
“Přestaň! Snad se můžu na TVÉM večírku bavit s TVÝMI hosty!” vyštěkla.
Vlodimir zaťal ruku v pěst a nakrčil bradu.
“Ty víš moc dobře, že nemám rád, když se za mými zády s někým taháš,” zlý tón jeho hlasu ji podráždil ještě víc.
“Jsi patetický!” Mírně se přikrčila, protože čekala, že jí vytne políček. Byl to jeho obvyklý způsob argumentace. Kupodivu to neudělal. Ovládl se, i když ho to stálo mnoho sil.
“Nebudeme tu dělat scény,” ukončil rozhovor chladně.
“Ta tvá žárlivost tě jednou zabije,” odfrkla jízlivě a odpochodovala k baru něčeho se napít.
Andrej měl spoustu času. Bez potíží se dostal do jednoho z pokojů v mezipatře. Halu plnou lidí měl teď jako na dlani. Tři Miškinovi osobní strážci se o svého zaměstnavatele vůbec nezajímali. Klidně se bavili a jeden se dokonce vypařil úplně. Tak tihle nebudou dělat problémy, až nastane chaos a zmatek, pomyslel si v duchu Andrej a sundal brýle. Svlékl si o číslo větší sako, pod kterým měl navlečenou vojenskou vestu s upevněnými díly GPS-1 vybavenou dalekohledem. Skládal jednotlivé díly krátké pušky, upravené na míru přesně podle jeho objednávky, pomalu a pečlivě. Když byl hotov, sundal krytku objektivu a nabil pušku zásobníkem s pěti náboji. A druhý strčil do kapsy. Na zkoušku zamířil do sálu pod sebou. Jemně a táhle přitlačil bříško ukazováku na spoušť. Puška byla zajištěná, takže nemohla vystřelit. Odsunul ji stranou. Vytáhl tužku s diamantovým hrotem. Nasadil na okenní tabulku gumovou přísavku a obkroužil ji diamantem. Stačil jediný pohyb a skleněný kruh byl venku. Všechny pomůcky zase uklidil. Oblékl si zpět sako, aby ho to později nezdržovalo. Sáhl po pušce. Konec hlavně prostrčil vyříznutým otvorem, zapřel si pažbu o rameno a palcem odblokoval pojistku. Byl si jistý, že po zásahu nastane zmatek. Právě proto měl připravenou únikovou cestu zadním schodištěm ven, okolo terasy až k autu. Než se všichni vzpamatují z toho, co se vlastně stalo, bude už dávno za branou. Sklonil tvář k lícnici. Musel mířit nadmíru přesně. Teď hrál na první dobrou. Buď sejme Miškina hned první střelou nebo to bude muset vzdát. Druhá rána byla vždy nejistá. První neúspěch dokáže střelci rozhodit jistotu i soustředěnost. Tohle už si jednou prožil kdysi v Krakově a nehodlal stejnou chybu opakovat.
“Proč děláte zrovna číšníka,” řekla blazeovaně Desya a usrkla z pěnivého koktejlu.
Uvolněně a provokativně se dotkla dlouhým nehtem ukazováku spodního rtu.
Mladý číšník jen pokrčil rameny.
“Nějak si vydělávat musím.”
Zasmála se. Dvě řady pečlivě udržovaných bílých zubů, lemovaných měkkými rty, mu ubíraly na soustředěnosti. Přestal leštit skleničku. Utěrku držel bezmocně v jedné ruce a koktejlovou sklenku v druhé.
“Jde to i jinak, drahoušku,” nepřestávala dorážet Desya.
Úsměv na rtech však neudržela dlouho. Svým provokativním chováním dráždila manžela už pěknou chvíli. Vlodimir Desyu tvrdě popadl za paži, strhnul ji k sobě a obrátil hrubě čelem k sobě.
“Súka!” Zaklel vztekle Vlodimir.
Rozpřáhl se k ráně.
Seibiën přimhouřil levé oko, pravým zaměřil cíl v terči dalekohledu. Vlodimir Miškin mu právě nastavil nechráněnou hruď. S výdechem, rychle za sebou, vypálil dvě rány. Ani jedna neminula. První střela se Miškinovi vryla do pravého oka, v což Andrej ani nedoufal. Byla to nejjistější smrt. Původně mířil doprostřed čela. Druhou kulku dostal do hrudi. Padl k zemi na zad, téměř bez hlesu. Sytá červeň rozpínající se krve, se vpíjela až k límečku jeho světlé košile.
Po chvíli mrtvolného ticha nastala panika a chaos. Ženy vřískaly při pohledu na bezvládné a zkrvavené tělo Vlodimira Miškina. Začalo nesmyslné pobíhání sem a tam, odnikud nikam. Každý se najednou bál, že bude tím dalším na odstřel. Dva z Miškinovy ochranky nezvládli paniku návštěvníků. Nedokázali ani určit, odkud rány vyšly. Vyděšeně se proplétali mezi zpanikařenými hosty.
Andrej neztrácel čas. Odstranil dalekohled ze zbraně a zasunul si ho do vesty. Pušku stále svíral v ruce. Byl připraven zneškodnit každého, kdo by mu stál v cestě. Byl čas na druhou etapu plánu, ujišťoval se. Musel tohle dělat. V takové situaci bylo třeba jednat jako stroj. Zbytečně nepřemýšlet a provádět naučené postupy. Do detailu přesně. Kvapně vyrazil ze dveří na chodbu a pokračoval dál k zadnímu schodišti. Ze sálu v prvním patře slyšel hlasy a hysterický ženský jekot. Andrej si v duchu odpočítával sekundy. Dal si jen půl minuty na to, aby zmizel bez vážných komplikací. Ze suterénu zaslechl kroky. Někdo mu běžel vstříc. Střetli se téměř u východu. Byl to poslední z Miškinových osobních strážců. Jejich pohledy se střetly na zlomek sekundy. Muž zaváhal, Seibiën ne. Dvě kulky do hrudi mu prorazily cestu k zadnímu vchodu. Mohutné tělo se svalilo po schodech dolů, zpět do suterénu. Chytl za kliku. Zadní vchod byl zamčený. Postavil se ke dveřím bokem a vypálil poslední náboj ze zásobníku pušky. Dřevěné třísky se rozlétly do všech stran. Rozpřáhl se nohou a vší silou do poničeného kování kopl. Dveře se zprudka rozlétly. Teď už jenom brána, letělo mu hlavou. Konečně se Seibiën dostal k Mercedesu. Odemkl, hodil pušku na sedadlo spolujezdce a nastartoval. Rozjel se skoro okamžitě, co dovřel dveře. Vycouval na cestu. Točil volantem jednou rukou a druhou řadil. Kamínky prudce odletovaly od záběru kol. Zpomalil. Teď se musí chovat jako běžná návštěva, která se rozhodla vrátit se z párty domů. Bez zbytečného upozorňování na sebe dojel k výjezdnímu automatu. Stáhl okénko a vložil papírovou kartu s magnetickým proužkem, kterou dostal při příjezdu od hlídačů. Pětivteřinové čekání se vleklo jako věčnost. Strážní byli zalezlí v boudě a železná křídla vrat byla pevně zavřená. Sáhl do vesty pro nabitou pistoli. Položil si ji do klína. Téměř hypnotizoval kovové sevření mohutné brány. Nebyla to síla jeho vůle, ale časová prodleva, co začala východ otevírat. Dalo by se říct, že si Andrej oddechl. Zařadil jedničku a ujížděl pryč.
O hodinu později zanechal Mercedes s původními značkami na placeném parkovišti u letiště, přesně tak, jak měl ve smlouvě s půjčovnou. Ke svému vlastnímu autu se musel vrátit o jednu zastávku autobusu zpět do města. GPS-1 už dávno ležela na dně řeky Moskvy spolu s dalekohledem a zbytkem zásobníků s náboji. K ničemu mu už nebyla. To bylo jedno ze základních pravidel. Nenechat za sebou stopy. Kdyby tuhle pušku použil při další zakázce, policie by z balistiky mohla najít souvislosti. Rukavic se zbavil teprve až pozdě v noci u Kyjevského vakzalu*, kde se bezdomovci ohřívali u zapálených kovových odpadkových košů.
Do svého hotelového pokoje dorazil po třetí hodině ráno. Bydlel zde už šest týdnů, a přesto si ještě nezvykl na hluk, kterým byl hotel obklopen ve dne i v noci. Množství celonočních barů a klubů kompenzoval jedinou výhodou, a to umístěním v centru města. Nacházel se na ulici Rožděsvenka, jen jeden blok od Velkého divadla. Nepřehledné skupinky turistů a hustá síť městské dopravy mu zaručovala bezpečí anonymity, kterou postrádaly okrajové a klidnější čtvrti velkoměsta. Otevřel okno, aby noční studený vzduch mohl proniknout do vytopeného pokoje. Byl konec září a radiátory běžely na plný výkon. To byla nezpochybnitelná známka toho, že čas podzimu už je pryč a že se blíží studená zima. Andrej se celý znavený vysvlékl z obleku, který ledabyle přehodil přes křeslo a šel si lehnout. Teprve teď se mu ulevilo. Chtěl naspat alespoň pár hodin před svou další náročnou akcí.
Poslední obraz, který mu vytanul na mysl a na který si později dokázal vzpomenout, byly oči plné prázdnoty jedné malé holky, jejíž osud vůbec neznal. Tentokrát mu hlučná ulice nevadila, protože usnul téměř okamžitě, co zavřel oči.
* nádraží
|
|
