|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Patolog - pokračování
„Zase vy?“ Zavrčel patolog mezi dveřma, „dohodli jsme se, že vám zavolám.“ Doktor Pomilev nebyl rád, když se mu tu policajti courali bez vážného důvodu. Většinou se vše dalo vyřídit po telefonu. Nezvané návštěvy na svém hřišti zkrátka nesnášel. Aňa vyděšeně couvla, ale Volkov ji natlačil dovnitř. Zavřel dveře. „Jsme tu jen na skok.“ Ponurý obraz pitevny dotvářela zamřížovaná okna a hladká glazura anonymních dlaždiček. Aňa nikdy na takovém místě nebyla. Řada kovových nástrojů, pečlivě rozložených na pojízdném vozíku, se zlověstně leskla. A pak to mrtvé tělo ženy. Čerstvě sešitý řez se táhl podél celého trupu a napříč hrudním košem. Hrůza děvčeti spoutala nohy. Policajt ji nechal stát a došel až těsně k doktorovi. „K čortu! Co tady chcete s tou holkou dělat?“ Zasyčel Pomilev. Začínal jej silně nadzvedávat vztek. „Vypadněte! Oba dva. Nemáte tu co dělat.“ Maks Volkov ukázal dlaní smířlivé gesto, i když by vzpurného felčara nejraději praštil. Přemohl se. Nechtěl, aby jejich rozhovor ta malá zlodějka slyšela. „Doktore, bude to jen minutka.“ „Já na vaše minutky nejsem zvědavý.“ „Doktore!“ Vyjel Maks z ostra, ale hned si uvědomil, že není v pozici, kdy si může rozkazovat. „Doktore, chci jí jen ukázat to tělo,“ pokračoval tiše. „Tak abychom si rozuměli, Volkove, tohle je mé území. U vás si dělejte co chcete, ale tady platí má pravidla. Tohle je pitevna, ne žádnej ´šourům´. A myslím, že beztak už viděla dost,“ pohodil hlavou k pobledlé tváři nedospělého děvčete. Pomilev zaujal neústupný postoj. Maks neměl na vybranou, musel se vzdát. Něchtěl mít na krku stížnosti z ředitelství nemocnice, pod které doktor Pomilev spadal. Vztekle popadl Aňu za paži a odtáhl ji ven. Držel ji pevně i když se nesnažila nijak bránit. Přidal do kroku a nezvolnil dokud se nedostali k autu. Nehleděl na to, že klopýtala přes rozšklebené spáry puklých dlaždic. Celou cestu v duchu zasílal sprosté nadávky na doktorovu adresu. Nešetrně děvče posadil, zcela proti pravidlům, na sedadlo spolujezdce. Z těžka dosedl za volant a dlaněma do něj prásknul. „Ta mrtvola byla holka asi o čtyři roky starší než ty.“ Z údivu v Aniných očí pochopil, že jí hádala daleko víc. „Byla to děvka,“ pokračoval ve vyprávění pěkně pomalu a rozvážně, „co začala chodit s chlapama za prachy přesně v tvým věku.“ Aňa se snažila nereagovat, jen krátce zamrkala. „Těžko říct, kolik mužskejch zadků za těch pár let prošlo její,“ prsty naznačil uvozovky, „postelí. Začátky měla docela těžký, než si zavedla stálou klientelu. Musela jít s každým. Občas něco chytla. K tomu dostala ještě přidáno pár facek, když za noc nevydělala kolik měla.“ Zmlkl. Chtěl svým slovům dodat víc důrazu. Aňa se snažila dělat, že neposlouchá, ale neuniklo jí jediné slovo. Nemohlo, protože i když ji tenhle polda vlastně neznal, vyprávěl její příběh, ne té mrtvé. „A jednoho dne,“ zase se dramaticky odmlčel, „a jednoho dne přišel nějakej hajzl a uškrtil ji ve výtahu. Prostě jen tak mezi dvěma patrama ji sejmul blbou strunou.“ „Proč?“ bylo to vůbec první slovo, které od ní slyšel. „Proč?“ zopakoval udiveně, „žádné proč není, prostě ji oddělal. Třeba to tak chtěl její pasák.“ Tyhle rozhovory měl rád. Říkal jim pracovně nábor. Za posledních pár let si vychoval a vycvičil pěkné stádečko oveček, se kterými začínal stejně jako s Anastásií. Mladou holkou, co většinou zdrhla z pod důtek laskavé státní péče, ale ještě neměla úplnou představu, co od ulice může čekat. Platily mu dobrovolně za ochranu a tím si celkem slušně přivydělával k jinak mizernému policajtskému platu. „Dám ti na vybranou. Můžeš se dál protloukat na vlastní pěst a nebo budeme mít spolu dohodu. Vím jak dopadneš v prvním případě. Nemysli si, že s tou kapsařinou si v budoucnu vystačíš. Dřív nebo později nabídneš tělo prvnímu chlapíkovi, který ti dá padesátku. A najednou budeš plnoletá. Ostatní poldové si tě budou podávat ve smradlavých uličkách za příslib, že tě nevezmou do basy. A tam to není tak fešácký jako v cele, kde jsi dnes spala. Nakonec skončíš na chlastu, na fetu, ale nespíš na obojím dohromady. Nebo mrtvá.“ Vyděsil ji. Takový pocit moci mu dělal neobyčejně dobře. Dobrácky se usmál. „A nebo...,“ jemně Aňu vzal za bradu, „můžeš dělat pro mě.“ „Nic náročného,“ dodal, aby ji ještě víc nevyděsil. Bylo vidět, že nabídku zvažuje. Přesně do téhle fáze ji chtěl dostat. V duchu si pogratuloval. Předčasně. Krátce zavrtěla hlavou. Volkov zuřil. Zatím jeho metoda vždy zabírala. Jak to, že teď ne? „Psia krov! Komu patříš? ….tak komu?“ Mlčela. Začal vážně uvažovat o tom, že zkusí jiné prostředky, jak tu malou přesvědčit. Běžně ženské nemlátil, ale teď se mu zdálo, že na tuhle šel od začátku špatně. „To chceš jednou ležet tam na prkně, dej si říct a začni zpívat!“ Nespolupracovala jak si představoval. To ho namíchlo. Jednou rukou se chytil za opasek. Rozepnul přesku pak i zip. „Vybrala sis sama, tohle tě čeká, tak si zvykej,“ chytl Aňu za krk a drtivou silou ji tlačil do předklonu. Vzepřela se rukama, ale neměla šanci. Téměř metrákový chlap měl větší sílu. „Ale Gatnik mě zabije,“ vypískla vyděšeně, „Gerazim Gatnik,“ zadrmolila plačtivě. Dívčí slzy se vpíjely do trička co měla na sobě. Pustil ji. „Kdo je sakra Gatnik?“
|
|
|