|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
MUŽ S DEŠTNÍKEM
Inspektor Vsevolod Stojko už chtěl jít na oběd minimálně před půl hodinou. Teď tu ale musel zůstat, aby vyslechl novináře Jana Jefimoviče Jaščika. Policejní důstojník mrkl chvatně na hodinky a protřel si oční koutky. Seděl proti upocenému asi padesátiletému muži s pleší naprosto uvolněně s nezkrývanou dávkou zklamání, že oběd v kantýně už nestihne. Jaščik a jemu podobní se po volbách nového prezidenta vyrojili jako včely na jaře. Snažili se proniknout do něčeho, co měli přeci jenom nechat pokojně žít svým životem. Neměl tenhle typ lidí rád, ale vyhodit ho nemohl. Tak si aspoň představoval křupavou kůrčičku na grilovaném kuřeti, o kterou tímhle zdržením právě přišel a zároveň ledabyle čmáral tužkou poznámky do odtrhávacího bločku.
„Jsem investigativní novinář,“ zvýšil Jaščik hlas.
Inspektor zvedl oči od psaní, „poznal jste někoho z předložených fotek?“
Jeho mdlý hlas, plný nezájmu novináře úplně rozběsnil.
„Říkal jsem už že NE! Mojí povinností je informovat lidi o tom, co se děje v ruském podsvětí, stejně tak jako vaší povinností je lidi před podsvětím chránit!“
Inspektor k tomu skoro neměl co říct. V podstatě řekl ten člověk vyčerpávající pravdu. Kdekoli jinde to tak je, jen ne v Rusku. Zvlášť v Moskvě bylo všechno trochu jinak, ale může mu to tady vykládat? V duchu nad tím mávl rukou - stejně by to nepochopil. Jen si nahlas povzdech. Co mu, sakra, má teď říct?
„Jediné co vám můžeme poradit,“ zkusil improvizovat, „je přestat psát a někam se na čas uklidit. Seberte ženu a děti a nikomu neříkejte, kam máte namířeno. To je na chvíli zdrží. Pak se třeba najede někdo jiný, kdo je bude,“ odmlčel se, „...ehm, zajímat víc.“
„A pak?“ Útočně vyštěkl novinář.
„Co pak?“ Bylo vidět, jak inspektora zmátl.
„Nějaká ochranná vazba?“ Jan Jefimovič stále ještě odmítal uvěřit, že mu státní policie zkrátka nepomůže.
Stojko se lítostivě pousmál a podíval se na svého kolegu Darna. Ten se jen zazubil a pročísl si svůj těžko popsatelný odbarvený sestřih na hlavě.
„Pane Jaščiku, zřejmě se moc díváte na americké filmy!“ Znovu vycenil své koňské zuby v úšklebku.
Jakoby se dohodli, ve stejný moment si založili ruce na prsou. Oba dva tak dávali nepokrytě najevo, že ať novinář navrhne jakoukoli možnost, oni ji zamítnou ještě dříve, než o ní jen na chvilku zauvažují.
Jaščik se kousl do rtů a sundal si brýle. Z kapsy vyndal zmuchlaný kapesník a ožmoulal jím skla. Znovu si brýle nasadil. Netrefil se nervozitou napoprvé a mírně se šťouchl do oka. Poplašeně zamrkal.
Stojkovi ho najednou bylo líto. Nedokázal si ten náhlý závan silného pocitu vysvětlit. Hlavou mu zavířilo pár otázek. Kolikrát něco podobného ve své práci už zažil? Tak proč o tom přemýšlí teď? Věděl, že před ním sedí mrtvý muž a s tím se zkrátka nedá nic dělat. Rychle zakroutil hlavou. Takové úvahy neměl za potřebí. Tolik let dělal u policie, aby věděl, že si nic nesmí pouštět k tělu.
„Na ochrannou vazbu nemáme dostatek důvodů. Státní návladní by se nám vysmál. První na co se zeptá, kde máme důkazy. A já mu mám říct, co jste zaslechl od nějakého pochybného překupníčka, kterého ani nejste schopen identifikovat?“
Jan Jefimovič se teď už opravdu rozčílil. Vyndal z kufříku, který se mu doposud válel u nohou, ranní noviny a rozložil je na straně s inzeráty. Hodil je před Stojka a zabořil prstem doprostřed jednoho z krátkých textů.
„Tady,“ vykřikl vytočeně, „přečetl jsem si to dnes při snídani.“
Stojko se zcela uvolněně naklonil nad stůl a jednou rukou skoro štítivě nadzvedl roh novin. Polohlasně předčítal: „Do své sběratelské sbírky hledám hlavu autora série článků: Jak se svítí v podsvětí, který vychází v deníku Novyje Gazety. Výměnou nabízím kompletní sadu 100.000 obrázků s portrétem hlavy amerického prezidenta.“
Stojko dočetl a přemáhal úsměv. Hodil noviny zpět Jaščikovi.
„Tohle snad není jasný důkaz toho, že mi někdo usiluje o život? “ křičel novinář.
„Nikde není jmenovitě psáno, že jste to právě vy,“ namítl Stojko nenuceně.
„Já jsem autorem těch článků!“
„Když jste začal psát o válce mafiánských klanů, pak jste musel počítat s tím, že si to nenechají líbit.“
„A kdo jiný by měl o tom psát. Na vlastní oči jsem viděl jak vypálili do základů můj oblíbený bar!“
„Kdybychom měli hlídat každého, kdo vidí požár, tak neděláme nic jiného,“ namítl Stojko klidně.
„Já nejsem každý! Já jsem někdo! Přednášel jsem na těch nejprestižnějších univerzitách ve střední Evropě,“ ječel hystericky Jaščik.
Inspektor nadzdvihl obočí. Narovnal se a zadumaně se podrbal na čele.
„Podívejte se, my s tím nemůžeme nic dělat,“ snažil se o smířlivý tón.
„Jak to, že nemůžete nic udělat? Přece mě tu neodpráskne nějaký lump jak ve středověku. Jsme snad kultivovaní lidé a toto je kultivovaný stát!“
„Rusko?“
„Jistě! RUSKO!“
Na to neměl Stojko odpověď.
„Zapůjčíme vám neprůstřelnou vestu, zkusíme vyšetřit, kdo je inzerent, ale to je vše. To, že si někdo dá podivný inzerát, ještě neznamená, že to skutečně chce udělat. Nejspíš se vám jen snaží nahnat strach. Tady platí jednoduché pravidlo. Nestavte se mezi mafiány a jejich prachy.“
„Ale to je snad náplň vaší práce!“
Jan Jefimovič byl zlostí bez sebe. Obličej mu zbrunátněl a zčervenal. Na čele mu naběhla velká žíla, která se u kořínků rozvětvovala do dvou užších.
Stojko laxně pokrčil rameny a opět se opřel zády o křeslo, „ano, přesně jak říkáte. TO je naše práce a kdybyste se do ní VY amatérsky nemíchal, tak tu TEĎ nesedíte, že?“
Novinář vztekle sbalil noviny. Práskl s nimi do kufříku a snažil se ho zavřít. Patentky, ale nechtěly poslouchat a neposlušně vyskakovaly ze zámků. Teprve na potřetí se mu podařilo je zacvaknout.
„Dobrá tedy. Je vidět, že se musím postarat sám, ale pamatujte si inspektore,“ Jaščik se nadechl, aby mohl pokračovat, „v příští knize se rozepíšu o liknavosti státní policie a jejich přístupu k bezpečnosti občanů.“
Stojko se nenechal vyvést z míry. Klidně vstal, došel ke skříni v rohu a z ramínka stáhl svou vlastní neprůstřelnou vestu.
„Tak vezmete si ji?“ řekl provokativně a natáhl ruku s vestou k Jaščikovi.
Muž se tři vteřiny rozmýšlel. Našpulil nazlobeně rty a jedním škubnutím vestu vytrhl z inspektorovy ruky. Složil si ji pod paži a zamířil ke dveřím.
„Moment,“ zadržel novináře inspektor.
Jaščik se obrátil s malou jiskřičkou naděje, že se přeci jen dočká pomoci.
„Ještě vaše nacionále a podpis, že jste si vestu půjčil. To víte, pořádek musí být,“ vytáhl výdejový formulář z psacího stolu.
Novinář popadl nabízené pero a zaryl svůj podpis do nejspodnější kolonky, „ostatní si najděte na internetu!“ Hodil perem o desku stolu. „Ještě o mě uslyšíte,“ zahrozil a práskl za sebou dveřmi.
„Obávám se že ano.“
„V černé kronice,“dodal Darn s nezvučnou ironií v hlase. „Za ty prachy bych ho oddělal sám, šťourala novinářskýho,“odfrkl si.
Stojko svraštil obočí.
„Takhle tady nemluv! I stěny mají uši...,“
Darn pokýval hlavou a nasadil americký výraz, „sorry, šéfe. Takový jako on, nám jen přidělávají práci a ještě abychom je tahali někde
z podnábřeží se zabetonovanejma nohama."
"To je italskej způsob. Tady se mu nikdo s betonem dělat nebude. Ale tý vesty bude škoda,“ dodal už poněkud smířlivěji inspektor.
„Kdo ho dostane? Co myslíte?“
Stojko nadzdvihl jedno obočí.
„Vím já? Nejspíš to budou Medveděvovci, lidi od Roje Kivy, možná i Simonovovi lidé, co se spřáhli s Tokarevem. A vůbec, kdo ví, koho všeho tím svým sloupkem nakrknul. Však víš sám, že stačí málo a...“ Stojko palcem naznačil proříznutí hrdla.
„Co Kvasinkého banda?“
„Těžko říct. Co udělali nový nábor, nemám tam žádnýho svýho práskače,“ mlaskl, když si jazykem vytáhl cosi, co mu vězelo mezi zuby už od snídaně, „zatím.“
„Jak to vidíš ty?“
Darn pokrčil rameny, „mají sto tisíc důvodů proč to udělat. Všichni.“
„Kam půjdeme na oběd,“ mrkl inspektor na hodinky, „kantýna už je zavřená.“
Jan Jefimovič Jaščik byl tak rozzuřený, že si nevšiml mladé policejní úřednice v nevzhledné uniformě, která šla proti němu. V náručí táhla štos složek k zařazení. Novinář do ní neurvale vrazil. Bez omluvy spěchal dál, pronásledovaný ohňostrojem myšlenek týkajících se nového článku s názvem: S policií = bez pomoci?
„Čort vazmi!“ Zaklela plavovlasá žena a snažila se zachránit co se dá. Převážná většina desek se však rozlétla do prostoru.
Jaščik prošel poletujícími fotkami, papíry a kopíráky, aniž by úřednici pomohl. A jak byl v ráži, ještě do jedné složky, co mu stále v cestě, vztekle kopl. Dál si to rázoval přímo k východu. S kufříkem v jedné a s policejní vestou v druhé ruce. Za sebou zanechal bez povšimnutí naštvanou policistku v podřepu nad kupou pomýchaných lejster. Díval se k východu a v hlavě mu vířily hrozné myšlenky. Do temné chodby s vlhkem podebranou omítkou proudily polozašedlou skleněnou dveřní výplní zlaté paprsky poledního slunce.
Svérázně rozevřel obě křídla dveří směrem do ulice. Louže, které se vytvořily ranní přeháňkou, ještě nestačily vyschnout. Zastavil se před jednou z nich.
„Zasraný počasí,“ vyjelo z něj náhle. Hypnotizoval pohledem velkou dešťovou kaluž a chystal se ji přeskočit. Odrazil se z jedné nohy s očima stále upřenýma k zrcadlící se hladině. V té samé chvíli narazil čelem do muže v dlouhém kabátě s vojenským kloboukem na hlavě, s rukama zabořenýma hluboko v kapsách a tmavým deštníkem, lehce pohupujícím se na předloktí.
Přišlo mu, že je to snad domluvené. Nějaké spiknutí dne! Bříšky prstů se snažil si zatlačit bolestivou bouli u spánku. Překážky ještě než vyleze z policejní úřadovny ven? Copak už teď neměl život i tak dost složitý?
„Promiňte,“ ozvalo se z pod klobouku.
Jan Jefimovič neviděl zatím muži do tváře, ale měl příjemný hlas, který uklidňoval. Najednou si uvědomil, že tyhle potíže si opravdu připravil sám.
„Ne, ne, to já bych se měl omluvit,“ snažil se Jaščik napravit svou chybu. Teď mu bylo líto i té nevinné policejní úřednice, na které si vybil celou svou dnešní zlost.
„Příšerné počasí, že,“ odvětil mu muž přátelsky a zvedl hlavu. Tvář měl pokrytou krátkými hnědými, místy prošedivělými, vousy. Tmavé oči se na něj dívaly tak laskavě, jakoby ho otcovsky chlácholily. Bylo to tak nakažlivé a tak příjemné, že se Jaščik musel usmát také. Pak mu zmrzl úsměv na tváři. Krutá bolest mu projela skrz vnitřnosti a proplétala se střevy všemi stranami. Novinář zalapal po dechu a vytřeštil oči. Něco se v jeho útrobách opakovaně pootočilo do leva a zpět do prava, pak ten pocit zmizel. Připadal si jak ucházející balonek s výpustí místo pupku. Zhroutil se k zemi přímo do louže, kterou před chvílí přeskočil. Kufřík dopadl vedle něj. Jeho rukojeť stále svíral ve zvlhlé dlani, i když se patentky nárazem o chodník uvolnily a zmačkané noviny s inzertní přílohou vypadly ven. Špinavá hladina kaluže se dopadem rozvlnila a malé vlnky si jimi okamžitě začaly listovat. Nepřirozený chlad zcela ovládl novinářovo tělo. Byli rychlejší než jsem si myslel. To byla jeho předposlední myšlenka, než zemřel.
Vedle nehybného Jana Jefimoviče Jaščika zůstala ležet i neprůstřelná vesta s pobledlým nápisem MILICIA.
Epitaf: Opustil nás muž, co věděl příliš mnoho, ale ne dost, aby to přežil.
Jan Jefimovič Jaščik
*15.2.1952 +11.11.2004
|
|
|
