stanislav (Stálý)

jeden hodně delší příspěvek, třeba Tě potěší... 

Sen a indiáni

To se takhle sejdou kolem ohníčku indiáni třeba kmene Naskapi a začnou probírat, co se komu zdálo. Tihle lidé moc dobře vědí, že život není jen to, co je kolem, jídlo, pití, oblečení, hádky, udobřování, snažení se o komfortek. Je jim jasné, už dávno jim to bylo jasné, ještě než na to přišli slovutní psychoanalytici, že kromě tužeb, o nichž jde říct, že jsou svobodné nebo přinejmenším námi určovatelné, má naše duše i touhy vrozené, skryté. A ty pocházejí z hlubin duše, a nikoliv skrze poznání.

A pak, když každý dovypráví ten svůj sen, tak si o tom povídají. Irokézové to provádí na jaře, na podzim a v průběhu zimního slunovratu, při velkých snových slavnostech, kdy bratrstvo Křivých tváří kurýruje zúčastěné indiány pomocí výkladu snů. Sen jako projev vnitřního života je pro ně symbolem, klíčem k tomu, co se v člověku „kazí“. Nejde jen o potíže duše, jako třeba deprese, ale i fyzické potíže díky snu začnou promlouvat. Sen je taková brána k terapii, k zahojení bolesti.

O snech se jen nepovídá, ale mohou se i dramaticky ztvárňovat, nebo se může taky doslovně vykonat to, co sen žádá, nebo, pokud tohle není možné, třeba v případě agresivní náplně snu, tak se sen předvede jen tak symbolicky, je to vlastně cesta k vyřešení potíží, které se člověkovi vyjevily díky snu. Dneska se tomu u nás říká psychodrama, je to poměrně novinka, a přitom indiáni tohle provozují už staletí.

Je zajímavé, jak indiáni a jiní „primitivové“ přistupují k noční můře dítěte. U nás je obvyklé říct: „Neboj, holoubku, to byl jen sen, to nebylo doopravdy.“ Malajští Senojové dítěti řeknou spíš, že sen je doopravdy, patří zčásti do skutečnosti, která je jiná než svět bdění. Dítěti je poté dodávána odvaha k tomu, aby žilo se svým snem, aby jej nepotlačovalo, ani před ním neutíkalo. Když se dítěti zdá hrůzný sen o pádu, dospělý Senoj mu na to poví: „To je ale nádherný sen, jeden z nejlepších snů, jaké člověk může mít. Kam jsi spadl a co jsi objevil?“