|
„Krucinál!“
Zaklení jí vylétlo z pusy úplně samovolně. Zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila, i když měla sto chutí ten papír s textem „Mimo provoz“ strhnout ze dveří výtahu a rozcupovat ho na několik set zanedbatelných kousků. S dalším povzdechem zamířila ke schodišti a šesté poschodí se jí zdálo být až někde za Měsícem.
Stoupala do schodů a těšila pobolívající hlavu představami. Sprcha. Plná sklenice ledového čaje. Polštář za záda, nohy na stůl a pásku Spirituálů do kazeťáku. V kapse jejího saka se při každém kroku přesypala hrst drobných z nákupu; chřestily tak pronikavě, až je chtěla přendat do peněženky. Dvě patra o tom uvažovala, než usoudila, že to nestojí za námahu, a nechala je, ať si zvoní. Vlastně to mělo docela hezký rytmus. Tak trochu do blues. Ušklíbla se. Jedno malé odpolední blues za čtrnáct šedesát. Bože, to je hic…
Proud vlažné vody znamenal vysvobození. Stála pod ním s nastavenou tváří a užívala si ten pocit úlevy téměř nadpozemské, i když bolení hlavy neustupovalo. Obrátila se, aby jí sprcha mohla pořádně spláchnout vlasy, natáhla se pro šampón a –
Pavel vychází ze dveří, s jednou taškou v každé ruce si pracně otvírá branku v plotě. Jasně červený lak auta září v prudkém slunci, až z toho bolí oči, přebíjí i barvu růží u cesty. Pavel ukládá tašky na zadní sedadla, otáčí se a volá na mě, ať nezapomenu v kuchyni ty borůvky. Babička jde ze zahrádky, aby se s námi rozloučila, za chůze okřikuje Šaryka, ať se jí přestane plést pod hůl. Dneska je takové horko, asi přijde bouřka…
Bum!
Leknutím málem zaječela. Zírala na dno vany, kde voda rozmazávala písmena na lahvi od šampónu, jak se přes ni přelévala do odpadu. Bolest zmizela, zbylo po ní mravenčení ve spáncích a slabost v kolenou.
Chvíli trvalo, než byla schopná vylézt z vany. Teď ne, říkala si, teď na to nemysli. Až potom.
Vybalila a uložila nákup, ohřála si rizoto od včerejška, umyla nádobí. S úpornou snahou soustředit se jen a pouze na tyhle běžné úkony, na nic jiného. Nedařilo se.
Nakonec to vzdala. Sedla si do křesla, natáhla nohy před sebe. Znovu si v duchu přehrávala tu scénu a zjišťovala, že si, tak jako kdysi, dokáže vybavit každý sebemenší detail. Branka v plotě. Plotě natřeném na jedlově zelenou. To chtěli udělat příští víkend, na oprýskané latě už se nedá koukat. Růže. V plném květu, ačkoli před pár dny, když naposled odjížděli z chalupy, se teprve začínaly obrážet po zimě. Slunce a borůvky. Takže léto, nejspíš začátek července. Babička s holí. Což znamená nadcházející léto, alespoň podle toho, co říkají doktoři o babiččině kyčli. Auto...
Vstala, aby si nalila další čaj. To auto, to je to nejdivnější. Kde by ho vzali? Kupovat nové bylo teď stejně zbytečné jako finančně neúnosné, a přitom…
Než sama sebe přesvědčila, že je to celé jeden velký nesmysl, bouchly dveře od bytu. Vstala a doufala, že snad aspoň nevypadá jako blázen, když už se tak cítila.
Manžel ji políbil, objal a řekl ahoj, jako pokaždé.
„Tak co?“ zeptal se, ještě dřív, než ji pustil z náručí. „Pořád nic?“
„Nic,“ odpověděla a zblízka se dívala, jak mu naděje rozsvěcí oči. „Třeba je to tím počasím, takový vedra v květnu, to musí mávat s každým.“
„Se mnou rozhodně…“ Sklonil se pro pantofle. „A koupilas?“
„Jo, koupila. Ráno uvidíme.“
„Dobře,“ usmál se. A pak znovu, ještě o fous víc, a zatvářil se při tom trošku záhadně. „Hádej co?“
„Co?“
Pořád se tak culil. „Tak hádej!“
Přizpůsobila se té hře. „Vyhráli jsme ve sportce čtrnáct miliónů.“
„Samá voda.“
„Našel si svý matce mužskýho?“
Zašklebil se. „Samá voda, bohužel.“
„Zjistil jsi, že tě tvoje šéfová platonicky miluje.“
„Přihořívá.“
Vykulila oči, až ho to rozesmálo. „Cože?! Tak to mi budete muset vysvětlit, pane!“
Utíkal před ní až do obýváku. Tam ji vzal za ruce a posadil vedle sebe na pohovku, snad aby ji ta novina neporazila.
„Povýšej mě.“ Vychutnával si překvapení v její tváři a pak nasadil oficiální tón. „Od prvního června budeš ženou zástupce vedoucí odbytu.“
„Páni…“ vydechla. Objala ho a cítila, jak mu srdce bije hrdostí. A nejen pro vědomí důležitosti tohoto okamžiku v životě jejího muže, ale pro čistou radost z jeho radosti ho tiskla k sobě a říkala mu, jak je to báječné, jak moc mu to přeje, jak je na něj pyšná…
K praktickým stránkám věci se dostali až mnohem později.
„A ještě jedna věc,“ prohlásil Pavel poté, co jí to všechno vypověděl. Ten šibalský úsměv už mu zase cukal tváří.
„No?“
„Krásný…“
„Ano?“
„Fungl nový…“
„Hm?“
„Veliký…“
„Ježišmarjá, co?“
„Služební auto!“
Auto.
Vysvětlil si její úžas po svém. Nevěděl. Nemohl vědět.
Ona věděla.
Už potřetí se šla napít, posté si natřásla polštář a po tisící sedmé se v posteli převrátila na druhý bok. Pavel se zavrtěl ve spánku, povlečení tiše zašustilo.
Proč teď? přemýšlela. Proč po takové době? Vždyť jsou to roky, co…
Bylo mi šest. Nebo sedm? Ne, šest, určitě, první třída v Habrech. Máma tehdy dělala ve fabrice a táta jezdil s bagrem u jezeďáků, měli jsme od nich přidělený domek. Naši se ještě měli rádi, nebo nám to alespoň tak připadalo, a já a brácha jsme dělali psí kusy po vesnici, polích, lese… Idylka dětství.
Tehdy to bylo poprvé. Přišla jsem z venku, žíznivá a hladová, a ve dveřích z chodby do kuchyně jsem se zastavila, protože místo kuchyňské linky bylo velké okno s výhledem na sídliště. Znala jsem ten byt s tapetami na betonových zdech, linem v předsíni a umakartovou koupelnou, kde na poličce chyběl jeden zubní kartáček, čtyři roky předtím, než se rodiče rozvedli a my se s mámou přestěhovali do Prahy.
Ani sama nevěděla, jak se s tím naučila žít. Stejně tak netušila, proč nikdy neměla potřebu se se svými zážitky někomu, komukoli, svěřit. Vidiny přicházely a odcházely a všechny se časem naplnily beze zbytku, některé během krátké doby, jiné za několik let. Nejčastější byly před pubertou, kolem dvanáctého roku.
Usmála se do tmy při vzpomínce na prázdniny trávené u táty v Habrech, na tu jejich místní partu…
Hanka v sepraném bílém tričku s obrázkem kombajnu a mohutným nápisem „Ani zrno nazmar“, kvůli kterému jsme si z ní vždycky utahovali. Mrská šipky do papírového terče na vratech stodoly svým legračním házenkářským stylem, vždycky při hodu vyskočí a vykopne pravou nohou do strany. Alena se směje, až brečí, a kluci trojhlasem skandujou, Han-ko, do-to-ho!, i když se jim nejspíš daleko víc líbí, jak se jí při každým tom výkopu smekne triko z opáleného ramene. Nejdřív se taky směju, protože to vypadá fakt komicky, ale pak zničehonic vidím na tom tričku červené pruhy a trávu zahrady pod jejíma nohama ztvrdlou do lesklé palubovky. Třepu hlavou, abych se toho obrazu zbavila, a dělám jako by nic, protože vím, že nemá smysl někomu něco vykládat.
Toho léta jsme se spolu fotili na hradištku, jeden snímek se tak povedl, že si ho Hanka nechala zarámovat. Když o devět let později Slávie obhájila titul mistra republiky, Hanka si svou první medaili pověsila na zeď hned vedle té fotky.
Pak se jí jednoho dne udělalo při tělocviku zle, až musela máma přijít a odvést si ji ze školy domů. Tam dceru uložila do postele, uvařila jí její první kafe v životě a pak té pod peřinou se třesoucí hromádce neštěstí vysvětlovala, že ne všechny projevy dívčího dospívání jsou takhle nepříjemné.
Co by asi řekla na to, že jedním z těch projevů je ztráta schopnosti vidět věci příští?
Za oknem svítalo. Dívala se, jak nebe mění barvu a jak vzor na záclonách proti němu pomalu vystupuje. Spící muž se ani nepohnul, když tiše vstala. V koupelně si opláchla obličej, doufala, že ji chladná voda trochu povzbudí a zmírní ten protivný tlak za očima. No, nic moc.
Otevřela skříňku nad umyvadlem a vyndala plochou bledě modrou krabičku. Prostudovala si návod, pak se zadívala do zrcadla, jakoby přemýšlela.
Když za několik minut ukládala nepoužitý těhotenský test zpátky, usmívala se. | 
