Tisknu tvář do polštáře a snažím se chytit prchající spánek za nohu. Za oknem mokře šedivé ráno a na budíku půl šestá. Dva dost dobré důvody, proč ještě alespoň hodinku nevstat z vyhřáté postele. Proč si ještě zdřímnout…

O dvě minuty později jsem náhle dočista vzhůru. Chvíli se snažím přijít na to, co mě tak surově vytrhlo z polosnění, ležím v peřinách a poslouchám.

Nic. Jen klapot deště po parapetu.

Až ve chvíli, kdy se rozhodnu, že další povalování nemá význam, a vstávám s milou vyhlídkou hrnku vonícího kafíčka, ho uslyším znovu.

Křik.

Tedy – spíš výkřik. Krátký, pronikavý. Ptačí. Něco v něm mě zarazilo uprostřed pohybu a potom, když se opakoval, donutilo otevřít okno a z výšky čtvrtého patra pátrat po původci. Před domem pár stromů nastavuje padající vodě větve, dosud holé, bez listí – a bez jediného ptáčka. A přece jeho hlas slyším právě odtud, jakoby zpod těch větví, z křoví a zmáčené země.

A teď zas! Úplně se mi zařízl do uší, jeden jediný tón, zato se vší naléhavostí světa. Ano, to je ono, naléhavost, palčivá a burcující. Stejně jako okamžitá myšlenka: Co když se mu něco stalo? Třeba si polámal křídlo nebo poranil nohu nebo… co se vůbec ještě může přihodit takovému ptáčkovi?

Káva je zapomenuta se stejnou rychlostí, s jakou si oblékám kalhoty a svetr. Z věšáku v předsíni strhávám bundu (přežilo to poutko?), skáču do bot, v příští chvíli už sbíhám schody. Představa drobného zpěváčka, kterak leží pod keřem (v dešti… sám a zraněný… zoufale volající o pomoc do netečných oken paneláku…), mě hnala příkrým schodištěm takovou rychlostí, až byl zázrak, že jsem si sama nezlámala končetiny. Myslí mi letí zmatené útržky – kam zavolat? Hasiče? To snad… Zvěrolékaře? Možná. Nebo ho sama odvézt? Kam? V tuhle hodinu… Třeba je tu někde v okolí veterinární pohotovost. Jenže v čem ho povezu, v batohu?

Panebože, to je zase den!

Konečně jsem v přízemí, v běhu si přetahuju kapuci přes rozcuchané vlasy. Dveře od domu už otvírám pomalu, skřípou a já nechci toho chudáčka vyděsit ještě víc, než (určitě) je. Stejně pomalu přecházím pás trávníku ke stromům, očima pátrám v zelené mokrotě pod nohama po ležícím bezbranném tělíčku. Tady někde přece…

Ptačí výkřik se ozval tak blízko a hlasitě, že mi málem podrazil nohy. Zvednu pohled – a spatřím ho. Maličký, lesklé omoklé peří a korálková, přímo na mě upřená očka. Seděl si v hlohovém keři, tmavý v tmavých větvičkách, a se zájmem pozoroval tu holku v džínách a ohromné kapuci takový kousek od sebe.

Vydechla jsem, zčásti úlevou, že mu nic není, zčásti mě začínal brát vztek, že jsem se div nepřerazila kvůli nějakému opeřenci, co si tu nejspíš dělá z lidí srandičky. A taky – na takovéhle nervy nejsem po ránu zvyklá. O sprintu, byť ze schodů, nemluvě.

„Nazdárek,“ povídám mu nakvašeně. „Co to tady vyvádíš? Víš ty vůbec, jak jsi mě vyděsil?“

Ve stínu hlohu se zdálo, že jeden korálek zamrkal. Naklonil hlavičku na stranu a vyrazil z hrdla ten svůj pokřik. A ještě jednou.

Kašpar.

Prochladlá a rozmrzelá se k němu otočím zády a jdu domů. Čert vem ptactvo! Jeden si málem zláme kosti a to stvoření se mu zato odvděčí posměchem do očí. To je zas den!

Ale později, už s dlaněmi prohřátými plným a voňavým kafáčem, mě napadlo, že mu možná křivdím. Co když se chtěl jen přesvědčit, že lidé ještě umí odpovědět na prosbu o pomoc? Že opravdu někdo přijde? Anebo je chyba ve mně, vždyť jsem mohla jeho křik pochopit úplně špatně. Třeba si jen tak hulákal, pro čistě prostou radost ze života. Anebo mi přišel přát dobré ráno, možná mě už dlouho zná a nechtěl, abych zaspala něco hezkého. A já…

S hrnkem v ruce vyhlédnu z okna, prší teď trochu drobněji a mě se zdá, že v hlohovém křoví rozeznávám tmavší stín.

– Odpusť mi to.

Nemýlila jsem se. Keř se otřásl, větev zahoupala a z dešťové záclony nad sídlištěm znovu zazněl jeho hlásek.

– Díky. Taky ti přeju krásný den.

Nakonec to ráno vlastně nezačalo až tak špatně.