|
| |
 |
|  |
O CESTĚ
Prošla kolem a voněla.
Takovou lehkou, vábivou vůní. Neurčitou, tajemnou, nedefinovatelnou. Tak trochu jako jasmín – nebo spíš vanilka? Možná jarní kytky. Letní slunce. Spadané listí poprášené prvním sněhem. Víno, žena, zpěv. Ať je to jaký chce parfém, hlavu dokáže zamotat spolehlivě.
I na takovém obyčejném místě jako je zastávka autobusů číslo 132 a 119.
Prošla těsně kolem mě. Teď tu stojí v pouličním osvětlení a té vůni, tak blízko, že stačí ruku natáhnout. Kapky deště na krátkém kabátě, na řasách, ve vlasech. Celá třpytivá, s očima zářivě zasněnýma. Jako kdyby ji právě někdo políbil. Anebo jen hezky vyslovil její jméno. Dívá se do padající vody a nevidí ji, necítí chlad podzimního deště ani větru dotírajícího ze tmy, jako by ji čísi horké ruce hřály z představ. Nebo ze vzpomínek.
Po mokré silnici projelo nákladní auto, pneumatiky zasyčely v kaluži. Kalná voda zašplouchala a vrátila ji do skutečnosti autobusového čekání. Koutkem oka zachytí procházející párek, provází ta dvě k sobě se tulící mláďata pohledem po chodníku a slabounce se usmívá. Bez rozpaků, beze stopy závisti, jako by tím úsměvem říkala: já vím, vždyť já vím, taky to znám, hodně štěstí přeju.
Určitě je zamilovaná.
Dívám se na ni a přemýšlím, jestli je to ten důvod, proč se mi tolik líbí, proč je tak hezké stát vedle ní. Taky uvažuju, co by se stalo, kdybych se jí dotkl. Prostě bych jen tak, mimochodem, zvedl ruku a konečky prstů setřel ty droboučké krůpěje z vlasů, z flauše kabátku, z pleti na tvářích, ani naklonit bych se nemusel, tak blízko u mě postává, ztracená v dešti. Co by asi udělala? Možná by se naštvala, to by mě mrzelo. Nebo by se polekala a ucukla nebo by mě jen tak přejela pohledem, odrazujícím, chladným, jak to ženy umí, v každém případě by nejspíš odešla, a to by mě mrzelo daleko nejvíc. Tak raději nedělám nic, jen na ni tak po očku koukám, opatrně, aby si nevšimla, že ji pozoruju, aby zůstala u mě, aby mi neodnesla svojí omamnou vůni, abych neztratil ten úsměv...
Nejdřív to byl jen zvuk, zvolna sílící, blížící se, pak se ze zatáčky vynořila světla a za nimi autobus, hrne se do zastávky, brzdy temně zahučí. Není to ten, na který čekám. Ale omoklý kabát vedle mě se pohnul k obrubníku, dveře autobusu se otvírají a žlutě svítící čísla vedle nich se mi zlomyslně smějí do očí. Už jsme tady, volá jednička, odvezeme ti ji, chichtá se škodolibě a trojka a dvojka za ní se jen vyzývavě uculují: copak s tím uděláš, hm?
Co bych dělal, nastoupím, rozhodnu se. Napůl dobrovolně, vědomě, napůl se nechávám táhnout vůní za sebou, jako pes na vodítku, pevně uvázaný, ale vděčný, šťastný i v těsném obojku, jen když má paničku na dohled, stoupám do schůdků, v duchu se modlím a jsem vyslyšen. Sedám si vedle ní, choulí se u okna do vlhkého flauše, dívá se na deštěm máčenou dlažbu, na které jsme před pár vteřinami spolu stáli. Usazuju se na koženkové sedačce, co nejblíže, jak mi jen slušné vychování dovolí, díky, díky za ty staré autobusy s úzkými sedadly. Pravda, je v nich zima, ale to je mi teď jedno, protože můžu cítit její teplo, prosakuje zpod kabátku, prodírá se do mojí bundy, skrz svetr a pod košili, hladí na kůži, vsakuje se pod ní, hluboko do těla, až k osrdí.
Napadá mě, že je to asi to daleko nejbláznivější, co jsem za svůj krátký život provedl. A víte co? Je mi to fuk! Vlastně ještě líp – je mi prostě skvěle. Autobus supí ulicemi, které neznám, drncá to, otřesy nám co chvilku přitisknou ramena k sobě a každý ten dotyk ze mě vyžene jednu myšlenku na práci, závazky, povinnosti, které na mně čekají v docela jiné části města, a další podobné nedůležitosti. Vychutnávám si její blízkost, raduju se z toho, že se můžu koukat jakoby z okna a přitom v přítmí pozorovat její profil, zkoumat ho, studovat, učit se ho zpaměti. Minuty plné jejího tepla, vůně a těch opojných náhodných doteků běží, hřejí, konejší až do blaženosti a já si říkám: tohle je ta absolutně nejúžasnější jízda městskou hromadnou dopravou, jakou jsem kdy zažil.
Náhle se ke mně otáčí, dívá se na mě, přímo do očí - jak dlouho? Snad vteřinu, snad věčnost, modř toho pohledu deformuje čas, vstřebává ho a zase vyzařuje, ale jiný, proměněný, jako sluneční světlo dopadající přes barevné okno do kostela. Stejně jako příchod Ježíše rozdělil lidské počítání let na dobu před Kristem a po Kristu, rozlomil tenhle okamžik, ta kratičká, historicky nezachytitelná chvilka, můj čas. Celý můj život, všechno, co jsem zatím prožil, stalo se před Ní, a cokoli dalšího mě čeká na tomto světě, přijde po Ní. Po Ní, po Vůni. Po Cestě. Dívám se do těch očí a cítím, jak se cosi uvnitř mě mění. Nevratně. A zatímco já se v imaginární krvi a fiktivních bolestech rodím do jiného času a jiného života, její rty pomalu tvoří úsměv a slovo, hlas, právě objevený, říká:
„Dovolíte?“
Panikařím. Ne, ne, nedovolím, chce se mi říct. Nechoď, zůstaň, chce se mi zaprosit. Ale ona čeká, autobus brzdí a zastavuje a ona pořád čeká. A tak vstávám, dost možná jen o zlomeček sekundy dřív, než by se to krásné, byť pouze zdvořilé, bezobsažné usmívání změnilo v rozpaky nebo hněv, dělám jí místo, aby mohla projít okolo mě, ale jen kousek místa, uzounkou mezeru, aby se mě musela dotknout, ještě jednou, jenom jednou.
„Děkuju.“
To řekla, hlasem stejně mírným, tichým a prázdným jako ten úsměv, protáhla se kolem, tmavý flauš se mi na rozloučenou otřel o hruď.
To mi řekla a vystoupila.
Sedám si na místo k oknu, na unavenou koženku se zbytky jejího tepla. Venku v dešti mizí její záda, voda na ně ze tmy padá a já pořád cítím tu vůni, která po ní zůstala.
A zůstane.
Autobus se rozjíždí. A já si v té chvíli uvědomím, že právě přišel a nastal onen čas po Ní. Po Vůni, po Cestě. Jiná doba, nová, neznámá éra, čistý štít, nepopsaný list. Cítím, jak se ve mně vzdouvá vlna energie, někde v duši se otevírá netušený zdroj síly a elánu. Začíná mi nový život. A nový život přináší nové úkoly.
Například zjistit, kde to vlastně sakra jsem.
|
|
|
