tři sopky mám,

                pravidelně je

                preventivně

                s východem Slunce

                vymetám.

                Nevadí mi tak ani pavučiny,

                prach, špína a eroze,

                jako se bojím

                následků

                případné exploze,

                která by asi, kdyby silná byla,

                otřásla mou malou planetou

                a možná ji i

                zahubila.

                Proto přes den chodím sám

                a každé ráno

                z vulkánů vymetám

                představy, city, sny a přání

                touhy a vzpomínky,

                které už na mě probleskují

                modrými plamínky.

                Mám za to, že je na místě

                určitá razance

                při likvidaci

                mých vulkanických emotivních náloží

                z hlediska jejich brizance.

                Proto když někdy jiskra

                při západu

                odněkud spadne do kráteru,

                na pusté skále nebo ledu

                nemá co zapálit, na mou věru.

                A když přec způsobí

                nějaké doutnání,

                má pravidelná profylaxe

                mě, doufám,  ochrání.

                V mém malém světě

                tři sopky mám

                bez otřesů a bez erupcí

                nespím

                       a přežívám...